„Ne, nevím," odpověděl jsem, vyvedený z míry přesvědčivostí a zanícením, s nimiž se teď bezvýhradně obrátil ke mně. „Myslím, že nevím. Pokud ovšem patriotismem nemyslíte lásku k rodné zemi, protože tu znám moc dobře."

„Ne. Když řeknu patriotismus, nemám na mysli lásku. Mám na mysli strach. Strach z ostatních. A ten se projevuje politicky, ne poeticky: nenávistí, soupeřením, agresivitou. Roste v nás, ten strach. Roste v nás rok od roku. Zašli jsme příliš daleko. A vy, který přicházíte ze světa, který se s národnostní otázkou vypořádal už před staletími, vy, který stěží můžete pochopit, o čem vlastně mluvím, který nám ukazujete novou cestu – " Zarazil se. Po chvíli, to už se zase ovládal, pokračoval chladně a zdvořile. „Právě ze strachu teď odmítám prosazovat vaši záležitost u krále. Ale ne ze strachu o sebe, pane Aii. Nejednám jako patriot. Na Gethenu jsou konec konců ještě jiné země."

Neměl jsem tušeni, kam míří, ale byl jsem si jistý, že za tím, co řekl, se skrývá něco jiného. Ze všech těch tajemných, vzdorujících a záhadných duši, které jsem v tomto ponurém městě poznal, byla jeho nejtemnější. Nechtělo se mi přistoupit na jeho bludištní hru. Neodpovídal jsem. Po chvíli pokračoval on, hodně opatrně. „Jestli jsem vám dobře rozuměl, vašemu Ekumenu jde v podstatě o obecný zájem lidstva. No a takoví Orgofané, například, mají zkušenosti s podřízením místních zájmů zájmu obecnému, kdežto Karhide žádnou takovou zkušenost nemá. A komensalové Orgoreynu jsou většinou duševně zdraví, ač neinteligentní, zatímco karhidský král je nejen duševně chorý, ale taky značně hloupý."

Estraven se vůbec neprojevoval loajálně. Mírně znechuceně jsem mu řekl: „To tedy musí být těžké mu sloužit, když je to tak."

„Nejsem si jistý, jestli jsem kdy králi sloužil," ohradil se králův první ministr. „Jestli jsem to měl kdy v úmyslu. Nejsem ničí služebník. Člověk musí vrhat své vlastni stíny…"

Gongy na věži Remmy odbíjely Šestou hodinu, půlnoc, a já jsem jich využil jako omluvu, že už musím jít. Když jsem si v hale oblékal kabát, řekl: „Prozatím jsem propásl příležitost, neboť předpokládám, že Erhenrang opustíte – " proč předpokládal tohle? – „ale pevně věřím, že přijde den, kdy vám zase budu moci klást otázky. Ještě bych se toho chtěl moc dozvědět. Ze všeho nejvíc o vaší myšlenkové domluvě; to jste jen nakousl a skoro nic jste mi k tomu neřekl."

Jeho zvědavost se zdála skutečně opravdová. Měl v sobě onu bezostyšnost mocných. Sliby, že mi pomůže, se taky kdysi zdály opravdové. Řekl jsem, ano ovšem, kdykoli bude chtít. A tím večer skončil. Vyprovodil mě ven přes zahradu, kde ve světle velkého matného červenohnědého gethenského měsíce ležela tenká vrstva sněhu. Když jsme vyšli ven, zachvěl jsem se, protože řádně mrzlo, a on dal najevo zdvořilé překvapeni: „Vám je zima?" Pro něho to byla samozřejmě mírná jarní noc.

Byl jsem unavený a skleslý. „Mně je zima od chvíle, kdy jsem se octl na tomto světě."

„Jak mu říkáte, tomuto světu, ve vaší řeči?"

„Gethen."

„Vy jste si ho nepojmenovali po svém?"

„Ale ano. První průzkumníci ho nazvali zimní planeta."

Zastavili jsme se u brány do zahrady obehnané zdí. Vně zahrady se vynořila tmavá zasněžená směsice pozemků a střech, tu a tam, v různých výškách počmáraná nepatrnými zlatými skulinkami rozsvícených oken. Když jsem tak stál pod úzkým obloukem brány a pohlédl nahoru, napadla mě všetečná otázka, jestli i na tento klenák byla použita malta z kostí a krve. Estraven se se mnou rozloučil a otočil se; nikdy nebyl při vítáni a loučení nevkusný. Odcházel jsem ztichlými nádvořími a alejemi paláce, pod botami mi křupal měsícem ozářený sníh a domů jsem musel projít hlubokými kaňony ulic Erhenrangu. Bylo mi zima, cítil jsem nedůvěru, přepadl mě pocit zrady, osamělosti a strachu.

Ze sbírky zvukových nahrávek severokarhidskych „příběhů z krbů" v archivu Koleje historiků v Erhenrangu, vypravěč neznámy, nahráno za vlády Argavena VIII.

Asi před dvěma sty lety žili v krbu Shath v Bouřkové hranici Pering dva bratři, kteří si odpřísáhli kemmerování. V těch dobách, stejně jako dnes, směli sourozenci udržovat kemmer, dokud jeden z nich neporodil dítě, ale poté se museli rozejít; takže nikdy nebylo sourozencům povoleno odpřísáhnout si kemmerování doživotně. Jenže přesně tohle oni udělali. Když počali dítě, nařídil jim lord Shathu, aby přísahu porušili a už nikdy spolu nekemmerovali. Jakmile jeden z nich, ten který porodil dítě, tento příkaz uslyšel, propadl zoufalství, nedal se utěšit, nedal si poradit, sehnal si jed a spáchal sebevraždu. Lidé z jejich krbu se pak postavili proti druhému bratrovi, vyhnali ho z krbu a z panství s tím, že to on se musí stydět za bratrovu sebevraždu. A protože ho vyhnal jeho vlastní lord a protože ho jeho příběh vždycky předešel, nikdo ho nechtěl přijmout. Po třech dnech hoštění ho všichni odháněli od svých dveří jako psance. A tak putoval od místa k místu, až poznal, že v jeho vlastní zemi pro něho nezbyla ani špetka vlídnosti a že mu jeho zločin nebude prominut. *) Dokud byl ještě mladý a nezocelený, nevěřil, že to bude takové. Když pochopil, že tomu tak vskutku je, vrátil se do Shathu a coby psanec stál na prahu vnějšího krbu. Svým krbovým bratřím řekl toto: „Jsem člověk bez tváře. Není mě vidět. Mluvím, a není mě slyšet. Přicházím, a nejsem vítán. U žádného ohně pro mě není místo, ani jídlo na stole, ani rozesílaná postel, do které bych se uložil. Jenže já pořád ještě mám své jméno:

jmenuji se Getheren. To jméno odevzdávám tomuto krbu jako prokletí a s ním i svou hanbu. Opatrujte mi je. Bezejmenný teď půjdu vstříc smrti." Nastal rozruch, několik obyvatel krbu s výkřikem vyskočilo a mělo v úmyslu ho zabít, neboť vražda vrhá na dům menši stín než sebevražda. Utekl jim a běžel na sever směrem k ledu. Unikl všem pronásledovatelům. Ti se sklesli vrátili do Shathu. Avšak Getheren šel dál a dál a po dvoudenním putováni přišel k ledu Pering.

Dva dny postupoval po ledu na sever. Neměl s sebou žádné jídlo, neměl kam složit hlavu, měl jen svůj kabát. Na ledu nic neroste, neběhá tam žádná zvěř. Bylo to v měsíci Susmy a právě v těch dnech a nocích začalo pořádně sněžit. Probíjel se vánici, sám. Druhý den poznal, že slábne. Druhou noc si musel lehnout a chvilku se prospat. Když se třetí ráno probudil, uviděl, že má omrzlé ruce, a zjistil, že i nohy jsou na tom stejně, přestože nebyl schopen rozvázat si boty, aby se na ně podíval, protože ruce necítil. Vydal se vpřed po kolenou a loktech. Neměl k tomu žádný důvod, protože bylo jedno, jestli zemře na tomto místě ledu **), nebo o kousek dál, ale cítil, že by měl jít dál na sever.

Za hodnou chvíli přestalo sněžit a i vítr se utišil. Vysvitlo slunce. Neviděl moc daleko před sebe, jak tak lezl, protože mu přes oči sklouzla kožešina lemující kapuci. Najednou už ani v nohách a nikách, ani na obličeji žádný chlad necítil a napadlo ho, že mu mráz znecitlivěl celé tělo. Mohl se však stále hýbat. Sníh, který pokrýval ledovec, mu připadal zvláštní, spíše jako bílá tráva, vyrůstající z ledu. Při doteku se ohýbal a znovu narovnával, úplně jako stébla trávy. Zastavil se, posadil se, stáhl kapuci dozadu, aby se mohl rozhlédnout. Kam až oko dohlédlo, rozprostíraly se louky sněžné trávy, bílé a zářivé. A také hájky bílých stromů s bílými listy. Slunce svítilo a bylo bezvětří a všechno bylo bílé.

Getheren si sundal rukavice a prohlédl si ruce. Byly bílé jako sníh. Ale omrzliny zmizely, mohl hýbat prsty a stát na nohách. Necítil žádnou bolest ani zimu ani hlad.

V dálce na severu uviděl bílou věž, jakou mívají panství, a z toho vzdáleného místa k němu někdo přicházel. Po chvíli Getheren rozeznal, že ten člověk je nahý, že má bílou kůži a úplně bílé vlasy. Šel bliž k němu, až byl na doslech. Getheren se zeptal: „Kdo jste?"