„Slyšel jste, co mi dnes při obřadu král řekl?"

„Ne."

Estraven se nahnul ke krbu, zvedl z horkého popela džbán s pivem a doplnil mi můj korbel. Nic víc neřekl, tak jsem to rozvedl já: „V mé přítomnosti s vámi král nemluvil."

„Ani v mé," suše konstatoval.

Konečně mi došlo, že mi uniká další signál. V duchu jsem proklínal jeho zženštilou nepřimočarost a nahlas jsem řekl: „Lorde Estravene, snažíte se mi namluvit, že jste ztratil královu přízeň?"

Myslím, že tehdy se rozčilil on, ale neřekl nic, čím by to dal najevo, jenom: „Já se vám nesnažím nic namluvit, pane Aii."

„Bože můj, tak se snažte!"

Zvědavě na mě pohlédl. „Tak dobře. Řeknu vám to takto. U dvora jsou někteří lidé, kteří se těší, řečeno vašimi slovy, králově přízni, ale kteří nejsou příznivě nakloněni vaši přítomnosti u nás, nebo vaší misi."

A tak se k nim chceš honem přidat, a aby sis zachránil kůži, necháš mě napospas, blesklo mi hlavou, ale nemělo smysl to vyslovovat nahlas. Estraven byl dvořan, politik a já hlupák, že jsem mu důvěřoval. I v bisexuální společnosti bývá politik často něco méně než celistvá bytost. Pozvání na večeři ukázalo, že se domnívá, že já jeho zradu přijmu tak snadno, jako se jí on dopustil. Neztratit tvář bylo důležitější než čest, to mi bylo jasné. A tak jsem mu vmetl:

„Mrzí mě, že vám vaše laskavost vůči mé osobě způsobila potíže." Nebo uhlí řeřavé shromáždíš na hlavu jeho a… Zmocnil se mě letmý pocit morální převahy, ale ne nadlouho; Estraven byl příliš nevypočitatelný.

Pohodlně se usadil, takže mu světlo z krbu do ruda zbarvilo kolena, pěkné silné drobné ruce a stříbrný korbel, který držel, ale obličej zůstal ve stínu: tmavý obličej, neustále zahalený stínem hustých vlasů, které mu rostly nízko nad očima, a hustého obočí a řas a zádumčivé neproniknutelnosti. Dá se něco vyčíst z výrazu kočky, tuleně, vydry? Napadlo mě, že někteří Getheňané jsou jako taková zvířata, mají hluboké bystré oči, které nemění výraz, mluvíte-li na ně.

„Potíže jsem si způsobil sám," odpověděl, „něčím, co s vámi nijak nesouvisí, pane Aii. Víte, že Karhide a Orgoreyn vedou v Severním podhůří poblíž Sassinothu spor o hranici. Argavenův dědeček uplatňoval nárok Karhide na Sinothské údolí, ale komensalové nikdy jeho nárok neuznali. Příliš mnoho sněhu z jednoho mraku a stále ho přibývá. Pomáhám několika karhidským farmářům, kteří v tom údolí žijí, nastěhovat se zpět přes starou hranici na východ, protože si myslím, že tento konflikt by se dal vyřešit, kdyby se údolí jednoduše ponechalo Orgoťanům, kteří tam žijí několik tisíc let. Pracoval jsem před několika lety v místní správě Severního podhůří a některé z těch farmářů jsem poznal. Nemohu se smířit s pomyšlením, že se stanou oběťmi přepadů nebo že budou posláni do dobrovolných farem v Orgoreynu. Jádro sporu se dá přece odstranit… To ale není vlastenecká myšlenka. Ve skutečnosti je zbabělá a zraňuje shifgrethor samotného krále."

Mne vůbec nezajímaly jeho ironické poznámky a tohle zevrubné líčeni pohraničního sporu s Orgoreynem. Vrátil jsem se k problému, který vězel mezi námi. Když jsem odhlédl od toho, jestli mu mám důvěřovat nebo ne, ještě pořád by mi mohl být užitečný. „Promiňte," spustil jsem, „ale připadá mi škoda, že problém několika farmářů by měl při jednáni s králem ohrozit vyhlídky mé mise. Ve hře je víc než pár kilometrů státní hranice."

„To je. Mnohem víc. Ale snad s námi bude mít Ekumen, kde je to od hranice k hranici sto světelných let, nějaký čas strpení."

„Pane, stabilové Ekumenů jsou velmi trpěliví. Budou klidně čekat sto let nebo pět set let, než se Karhide a zbytek Gethenu poradí a rozváži si, jestli se připojí, nebo nepřipojí ke zbytku lidstva. Já vyjadřuji jen své osobní naděje. A osobní zklamáni. Připouštím, že jsem počítal s tím, že s vaší podporou – "

„I já. Ledovce také nezamrzly za noc…," bezmyšlenkovitě vypustil otřelou frázi, ale myšlenkami byl jinde. Zahloubal se. Představoval jsem si, jak se mnou i s ostatními pěšáky šibuje na šachovnici moci. Konečně promluvil: „Přišel jste k nám ve zvláštní době. Je to doba proměn, nabíráme nový směr. Nebo ne, ne tak moc nový směr, spíše zacházíme příliš daleko na cestě, kterou jsme se ubírali dosud. Předpokládal jsem, že vaše přítomnost, vaše mise by nás mohly odvrátit od nesprávné cesty, postavit nás před zbrusu novou alternativu. Jenže ve správnou chvíli – na správném místě. Je to celé vyložený krok do neznáma, pane Aii."

Mluvil neustále obecně a mně už docházela trpělivost: „Naznačujete, že teď není správná chvíle. Radíte mi tedy zrušit audienci?"

Moje provinění proti bontonu muselo vyznít o to hůř, že bylo vysloveno v moji karhidštině, ale Estraven nehnul brvou, ani se neusmál. „Obávám se, že tu výsadu má jenom král," jemně mě usměrnil.

„Bože můj, ovšem. Neuvědomil jsem si to." Na chvilinku jsem si opřel hlavu do dlaní. Byl jsem vychován na Zemi, ve svobodomyslné společnosti, která nedbá na konvence, takže asi nikdy pořádně nezvládnu jejich netečný chlad ani společenská pravidla, kterých si Karhiďané tolik cení. Vím, co je král, i historie Země jich má plno, ale neměl jsem možnost si na vlastni kůži vypěstovat cit pro jednání s autoritami a takt. Popadl jsem svůj korbel a pořádně si přihnul horkého piva. „No tak řeknu králi míň, než jsem chtěl, když jsem mohl počítat s vámi."

„Tak."

„Proč tak?" chtěl jsem z něho vymáčknout.

„Podívejte se, pane Aii. Vám to myslí. Mně to mysli. Ani jeden z nás není král… Předpokládám, že jste Argavenovi chtěl logicky vysvětlit, že vaším posláním je pokusit se uzavřít spojenectví mezi Gethenem a Ekumenem. A logicky vzato, tohle on už vlastně ví; poněvadž, jak je vám známo, já už jsem mu to řekl. Prosazoval jsem vaši záležitost, snažil jsem se vzbudit u něho zájem o vás. Udělal jsem to, ale špatně jsem to načasoval. Ve svém svatém nadšení jsem zapomněl, že on je král a že nevidí věci racionálně, ale jako král. Z toho, co jsem mu řekl, si jednoduše vyvodí, že jeho moc je ohrožená, jeho království je jen zrničko prachu ve vesmíru, na jeho královský majestát že pohlížejí ti, kdo řídí sto světů, jako na dobrý vtip."

„Ekumen neřídí, on koordinuje. Jeho síla spočívá v síle jeho členských států a světů. Spojenectví s Ekumenem přinese Karhide nesrovnatelně menši pravděpodobnost ohroženi a větší význam, než kdy Karhide poznala."

Estraven chvíli neodpovídal. Hleděl do ohně, jehož plameny se míhaly a odrážely od jeho korbelu a od širokého lesklého stříbrného řetězu, který mu jako znak úřadu spočíval na ramenou. V celém tom starém domě se rozhostilo ticho. Kdosi nám sice předtím přinesl jídlo, ale Karhiďané, u nichž neexistuje otroctví ani žádná osobní svázanost, si najímají obsluhu, ne lidi, a touto dobou už všichni, kdo obsluhu obstarávali, byli doma. Člověk jako Estraven měl určitě někde kolem sebe osobní stráže, neboť úkladná vražda je v Karhide běžná, ale já jsem žádnou stráž neviděl, nikoho jsem neslyšel. Byli jsme sami.

Sám jsem byl já, s cizincem, ve zdech tmavého paláce, v cizím, sněhem proměněném městě, v cizím světě, uprostřed doby ledové.

Najednou mi došlo, že všechno, co jsem dnes večer a vůbec za celou dobu na Zimni planetě řekl, je hloupé a neuvěřitelné. Jak jsem mohl očekávat, že tento člověk nebo kdokoli jiný uvěří mým báchorkám o jiných světech, jiných rasách, o shovívavé a nedefinovatelné vládě tam někde daleko ve vesmíru? Bylo to celé nesmyslné. Objevil jsem se v Karhide v podivné lodi a po určitých stránkách jsem se od Getheňanů odlišoval fyzicky; to vyžadovalo vysvětlováni. Ale moje vlastní vysvětleni byla absurdní. Sám jsem jim v tom momentě nevěřil.

„Já vám věřím," řekl ten vesmířan, ten cizinec, osamocený, jen se mnou, a já jsem natolik podlehl svému pocitu mimogetheňanstvi, že jsem k němu zmateně zvedl hlavu. „Obávám se, že i Argaven vám věří. Ale nemá k vám důvěru. Částečně proto, že přestal důvěřovat mně. Udělal jsem chyby, byl jsem neopatrný. Teď, když jsem vám zapálil půdu pod nohama, už také nemohu žádat vaši důvěru. Zapomněl jsem, co vlastně je král; zapomněl jsem, že v jeho vlastních očích král rovná se Karhide, zapomněl jsem, co je patriotismus a že Argaven je rozhodně patriot každým coulem. Můžu se vás na něco zeptat, pane Aii? Víte z vlastní zkušenosti, co to je patriotismus?"