Po dvou stoletích takovéto přípravy půdy byla revoluce DDT pouhou formalitou.

Když však revoluce skončí, stávají se revolucionáři přebyteční, a navíc mívají sklon znesnadňovat práci policejnímu aparátu nově ustanovené vlády. A tak se DDT rozhodl, že nebude sobecký a podělí se o požehnání demokracie i s ostatními zbytky Galaktické unie.

Jenže demokraté jsou jen málokdy vítáni na planetách s totalitním uspořádáním, stejně jako na těch, kde zvítězila anarchie — zejména pro samu podstatu demokracie, která je jediným reálným kompromisem mezi totalitou a anarchií.

Tehdy nastala potřeba stálé organizace revolucionářů a podvratných republikánských demokratů. Jelikož byla po ruce velká zásoba nadbytečných revolucionářů, organizace se zformovala velice rychle a byla nazvána Společností pro odstraňování totalismu. Slovo 'rašícího' bylo dodáno o století později, když už byly všechny známé obyvatelné planety rozvráceny a připojeny k DDT. Staří revolucionáři pořád představovali problém, dokonce větší, protože jich mezi tím přibylo; a tak byli rozesláni, aby pátrali po ztracených koloniích.

Tak vznikl SPORT, organizace, jejímž posláním bylo objevovat zaostalé planety a dovést je na cestu pravé demokracie.

A jelikož Rod objevil planetu ve fázi středověku, bylo jeho povinností přičinit se, aby na ní vznikla konstituční monarchie.

Rod, který se narodil jako Rodney ďArmand (měl ještě pět dalších jmen, ale číst je pořád dokola by vám připadalo nezáživné) na planetě obývané výhradně roboty a aristokracií, se ke SPORTu dal v mladistvém věku osmnácti let. Po deseti letech služby se změnil z klackovitého ošklivého mladíka v hubeného a svalnatého ošklivého muže.

Obličej měl aristokratický; to se o něm dalo s určitostí říct — ale jinak nic. Jeho ustupující vlasy přecházely v ploché, svažující se čelo s výraznými nadočnicovými oblouky poněkud zmírněnými kartáčovitým obočím. Obočí částečně překrývalo hluboké oční důlky, v nichž se choulil pár otrlých šedých očí — alespoň Rod doufal, že vypadají otrle. Po stranách očních důlků se vypínaly vysoké a ploché lícní kosti, oddělené nosem, který by činil čest orlu, či jinému dravému pernatci. Pod lícními kostmi a nosem byla široká ústa s úzkými rty, na nichž mu — dokonce i ve spánku — pohrával ironický úsměv. Pod ústy vyčnívala hranatá brada. Rod by rád řekl, že to byl obličej tvrdého chlapa, ale bohužel měl tendenci znatelně měknout, když/jestli se na něj usmála nějaká dívka. Psi a děti na něj působili stejně, leč mnohem častěji.

Byl mužem, který měl svůj Sen (kdysi měl i dívku svých snů, ale ta teď patřila už jen ke vzpomínkám nezralého mládí) — sen o jednotné galaktické vládě (demokratické, přirozeně). Mezihvězdná komunikace byla pro účely opravdové demokratické federace pořád ještě příliš pomalá; DDT byla ve skutečnosti poměrně volná konfederace světů, spíš debatní kroužek a servisní organizace, než cokoliv jiného.

Ale jednoho dne mohly být nalezeny adekvátní metody komunikace, tím si byl Rod jist, a až k tomu dojde, hvězdy budou připraveny. On už na to dohlédne.

„Je čas pustit se do řešení našich záležitostí, Fessi. Každou chvíli může kolem někdo jít a všimnout si nás.“ Rod se protáhl vzduchovou propustí zpátky do nitra lodi a do své kabiny. Přistoupil k panelu na stěně a uvolnil příchytky. Pod ním se skrýval ovládací pult, nad nímž visela bílá, matně lesklá kovová koule velikosti basketbalového míče. Z jejího vrchlíku vedl tlustý kabel ke stropu kajuty.

Rod odšrouboval konektor, povolil svorky, které držely kouli na místě, a opatrně ji vyndal.

„Dávej pozor,“ ozval se Fessův hlas z miniaturního sluchátka umístěného za Rodovým uchem. „Víš, že jsem křehký.“

„Trochu víc důvěry, prosím,“ zamumlal Rod. Mikrofon v jeho čelisti předal jeho slova Fessovi. „Zatím jsem tě ještě nepustil, ne?“

„Zatím,“ zopakoval robot ponuře. Rod si strčil robotův 'mozek' pod paži, aby měl jednu ruku volnou pro manipulaci s ovládáním vzduchové propusti. Jakmile byl zase venku, stiskl knoflíček na trupu lodi. V boku pseudoasteroidu se otevřely velké dveře. Uvnitř visel v protinárazové síti velký černý kůň, s hlavou svěšenou a očima zavřenýma.

Rod stiskl jiný knoflík; z nákladního prostoru se vysunul jeřáb. Kůň, který byl zavěšen na jeho konci, se pomalu kopyty dotkl země. Rod otočil hruškou na jeho sedle a v boku koně se odsunul panel.

Rod vložil mozek dovnitř, upevnil svorky a konektory a pak otočil sedlovou hruškou zpátky; panel se zase hladce zasunul. Kůň pomalu zvedl hlavu, zastříhal ušima, dvakrát mrkl a zkusmo zaržál.

„Všechno je, jak má být,“ řekl hlas za Rodovým uchem. Kůň sebou zavrtěl. „Když mne vyprostíš z té houpačky, prověřím motorické okruhy.“

Rod se zašklebil a uvolnil síť. Kůň vyskočil, zahrabal kopytem a pak se dal do klusu. Rod svého robota se zájmem pozoroval, aniž přitom zapomínal hlídat okolí.

Kosmická loď/asteroid přistála uprostřed louky hustě zarostlé letní trávou, lemovanou duby, javory, buky a jasany. Byla noc, ale louka se koupala ve světle tří měsíců.

Robot přicválal zpátky k Rodovi a vzepjal se před ním na zadní. Jeho přední kopyta dopadla s temným zaduněním na zem, velké, indigově modré oči se upřely na Roda a špičaté uši se napřímily.

„Jsem v pořádku,“ oznámil Fess.

Rod se znovu zašklebil. „Není nic krásnějšího než cválající kůň.“

„Vůbec nic?“

„No dobře, skoro nic. Tak, teď musíme zahrabat loď.“

Rod stiskl knoflík; dveře nákladového prostoru se zasunuly a uzávěr vzduchové propusti zaklapl. Loď se začala otáčet, nejprve pomalu, ale pak stále rychleji a rychleji, zavrtávajíc se při tom do země. Brzy po ní zbyl jen kráter obklopený nízkým valem hlíny a drnů — loď sama teď spočívala tři stopy pod povrchem.

Rod vytáhl z Fessova sedlového vaku zákopnickou lopatku, sešrouboval ji a dal se do díla. Kůň se k němu připojil a udusával kopyty drny. Do deseti minut se val snížil na pouhých šest palců; v jeho středu byla hromada zeminy dvacet stop v průměru a dvě stopy vysoká.

„Ustup,“ řekl Rod, vytáhl dýku, otočil jejím jílcem o sto osmdesát stupňů a ukázal jí na hromadu. Rudě se zablesklo, zemina se zbarvila do višňové červeni, roztála a vyhladila se.

Rod několikrát přejel červeným paprskem kolem, až byla zem dokonale rovná. Pak Ještě provedl několik drobnějších úprav lopatkou. Zbytek zahladí první déšť. „Tak, to by bylo,“ řekl a otřel si čelo.

„Ne tak docela,“

Rod se nahrbil; zmocnil se ho svíravý pocit kolem žaludku.

„Musíš se ještě obléknout v souladu s místními společenskými zvyky, Rode.“

Rod křečovitě zavřel oči.

„Učinil jsem předběžná opatření, a zatímco jsi testoval trávu, zabalil jsem do svého sedlového vaku dvouřadý kabátec.“

„Podívej,“ řekl konečně Rod, „moje uniforma vypadá docela dobře, ne?“

„Těsné kalhoty a vojenské boty by docela ušly, to ano. Ale pilotní bundu bude stěží kdo považovat za dvouřadý kabátec. Musím pokračovat?“

„Ne, myslím, že ne.“ Rod si povzdechl a zalovil v sedlovém vaku. „Chápu, úspěch mise je přednější než mé osobní pohodlí, má důstojnost i — hej!“ Vytřeštil oči na něco dlouhého a štíhlého, co viselo ze sedla.

„Hej co, Rode?“

Rod vzal podivný předmět do rukou — na jedné straně měl držadlo, jak si Rod všiml — a pozvedl ho, aby se na něj Fess mohl podívat.

„Co má být tohle?“

„Alžbětinský rapír, Rode. Historická chladná zbraň, něco jako dlouhý nůž, zkonstruovaný k sekání a bodání.“

„Chladná zbraň,“ opakoval Rod po robotovi, jako by pochyboval o jeho duševním zdraví. „Čekáš, že ji budu nosit?“

„Samozřejmě, Rode. Alespoň pokud plánuješ vystupovat jako obvykle v převleku.“

Rod ze sebe vydal povzdech hodný křesťanského mučedníka a vytáhl z vaku kabátec. Nasoukal se do něj a rapír si připásal k pravému boku.

„Ne, ne, Rode! Nos ho na levé straně. Budeš ho vytahovat křížem.“

„Co všechno musím podstoupit pro demokracii…“ Rod si připjal rapír k levému boku. „Fessi, nepřipadá ti, že se ze mne stává fanatik?“