„Jistě, Rode. Klasický případ psychické sublimace.“

„Žádal jsem tě o názor, ne o analýzu,“ zamračil se muž. Pak se podíval na svůj kostým. „Hele! Není to tak zlé, vůbec to není tak zlé!“ Vypnul prsa, pozvedl bradu a udělal několik kroků. Zlatý a rudý kabátec se matně zaleskl v měsíčním světle. „Jak se ti líbím, Fessi?“

„Docela ti to sluší, Rode.“ V robotově hlase jako by zaznělo něco, co se podobalo mírnému pobavení.

Rod se zamračil. „Myslím, že by to chtělo něco navrch.“

„V sedlovém vaku, Rode.“

„Myslels na všechno, co?“ Rod zadoloval v sedlovém vaku a vytřepal z něj plášť stejně modrý jako kalhoty jeho uniformy.

„Ten řetěz má procházet pod levou podpažní jamkou a zprava kolem krku, Rode.“

Rod si náležitě upravil plášť a postavil se tváří proti větru, nechávaje svůj nový šat rozevlát ze svých širokých ramen. „Jen se na to podívej! Nevypadám skvěle?“

„Jako vystřižený ze Shakespeara, Rode.“

„Za ty lichotky dostaneš dvojnásobnou dávku oleje.“ Rod se vyšvihl do sedla. „Zamiř k nejbližšímu městu, Fessi. Chci se předvést ve svém novém obleku.“

„Zapomněl jsi zasít kráter, Rode.“

„Cože? Ach! Jasně.“ Rod vytáhl z pravého sedlového vaku papírový pytlík a rozhodil jeho obsah po čerstvě rozkopané zemi. „Tak! Teď už jen hezký deštík a dva dny růstu, a nikdo to tu nerozezná od okolní louky. Doufejme, že sem nikdo nepřijde do té doby…“

Kůň trhl hlavou a vztyčil uši.

„Co se děje, Fessi?“

„Poslouchej,“ odpověděl robot.

Rod se zamračil a přivřel oči.

Z dálky, nesen větrem, k nim zazníval dívčí křik a smích chlapců.

Vypadá to, jako by tu místní omladina pořádala mejdan.“

„Blíží se to,“ upozornil ho Fess tiše.

Rod zavřel oči a znovu se zaposlouchal. Zvuk opravdu sílil…

Podíval se na severovýchod, směrem, ze kterého, jak se zdálo, hluk přicházel, a očima zapátral na horizontu. Neviděl nic než tři měsíce na obloze.

Náhle se proti jednomu z nich objevil stín. Další ho následovaly.

Smích teď byl mnohem hlasitější.

„Asi tak pětasedmdesát mil za hodinu,“ zamumlal Fess.

„Cože?“

„Pětasedmdesát mil za hodinu. To je rychlost, jakou se to k nám blíží.“

„Hmmm.“ Rod se kousl do spodního rtu. „Fessi, kolik uplynulo času od chvíle, kdy jsme přistáli?“

„Skoro dvě hodiny, Rode.“

Něco proletělo nad jejich hlavami.

Rod vzhlédl. „Fessi?“

„Ano, Rode?“

„Oni létají, Fessi.“

Zavládlo ticho.

„Rode, musím tě požádat, abys myslel logicky. Civilizace, která obývá tuto planetu, ještě nemohla dosáhnout úrovně cestování vzduchem.“

„Necestují. Oni létají!“

Znovu zavládlo ticho.

„Myslíš ti lidé sami, Rode?“

„Přesně tak.“ Rodův hlas zněl rezignovaně. „Ačkoliv ne tak úplně, protože ta žena, co právě přeletěla nad námi, letěla na koštěti. A docela dovedně, řekl bych. Vlastně by se dalo říct, že na něm byla doma jako karty na hracím stolku v Las Vegas… Fessi?“

Kůň stál s nohama strnule nataženýma a hlava se mu volně kolébala mezi nima.

„Ale k čertu!“ zaúpěl Rod. „Už zase!“

Sáhl pod sedlovou hrušku a resetoval hlavní řídicí okruh. Kůň pomalu zvedl hlavu a několikrát jí potřásl. Rod mu přitáhl uzdu a pobídl ho vpřed.

„Coo se staaalooo, Rooode?“

„Měl jsi záchvat, Fessi. Ale pro všechno na světě, teď nekňuč. Ty vzdušné bakchanálie se k nám blíží a není vyloučeno, že se letí podívat po spadlé hvězdě. Takže honem do lesa — a tiše, smím-li prosit.“

Když byli v bezpečí pod stromy na okraji louky, Rod se ohlédl, aby prozkoumal vzdušnou flotilu.

Mládež dováděla v oblacích asi půl míle od něj a vydávala při tom veselý křik a radostný smích. Vítr k Rodovým uším zanesl několik srozumitelných vět.

„Radujte se, mé děti! To je lady Gwen!“

„Znamená-li to, že se přeci jen staneš matkou našeho covenu, Gwendylon?“

„Tvá spanilost roste každým dnem, sladká Gwendylon. Rci, jak to děláš?“

„Dozajista ne honbou za zajíčky, Randale…“

„Zní to, jako by se nějaká mamina ocitla na večírku čarodějnické koleje,“ zavrčel Rod. „Jsi v pořádku, Fessi?“

„Řek bych, že ano,“ oznámil robot, „a už jsem zaznamenal nové vylepšení pro svůj budoucí řídicí systém.“

„Hm,“ Rod našpulil rty. „Potvrzuješ moje pozorování?“

„Nic jiného mi nezbývá. Oni opravdu létají.“

Poletující omladina jako by si vzpomněla na původní cíl své cesty. Zasvištěli nad loukou smějíce se a pokřikujíce jeden na druhého, zakroužili nad kruhem odhalené země a pak se jeden po druhém snesli dolů a rozestavili se kolem.

„Tak, teď už se nedá moc pochybovat o tom, proč jsou tady, co?“ Rod se posadil na zem, upravil si plášť a opřel se o Fessovy přední nohy. „Myslím, že nám nezbývá nic jiného než čekat.“ Otočil kamenem na svém prstenu o devadesát stupňů a zamířil jím na skupinku. „Odposlech, Fessi.“

Kámen v prstenu teď fungoval jako velice citlivý směrový mikrofon; jeho signál byl prostřednictvím Fesse přenášen do sluchátka za Rodovým uchem.

„Neměliž bychom o tom královnu zpraviti?“

„Nikolvěk, zbytečně by to v ní ouzkost probudilo.“

Rod se zamračil. „Co sis z toho vybral, Fessi?“

„Jenom to, že je to alžbětinská angličtina, Rode.“

„Proto asi SPORT vždycky posílá s roboty lidi,“ povzdechl si Rod. „No dobře, začneme s očividným: jazyk potvrzuje, že se jedná o kolonii Emigrés.“

„Ano, jistě,“ zamumlal Fess nepříliš přesvědčivě.

„Ale no tak, starý symbiote, žádné remcání. Já vím, že nepovažuješ samozřejmosti za hodný hlášení; ale přehlédnutí samozřejmých faktů může někdy vést k přehlédnutí tajemství, skrytých pod jejich povrchem, nemyslíš?“

„No…“

„Správně. Tak. Zmiňovali se o královně. To znamená, že zdejší vláda je monarchie, přesně jak jsme předpokládali. Ta omladina označovala sama sebe za coven, to znamená, že se považují za čarodějnice a čarodějníky… S přihlédnutím k jejich způsobu přemisťování jsem nakloněn tomu věřit. Ale…“

Nechal ale viset několik minut ve vzduchu. Fess nastražil uši.

„Taky říkali, že o tom poví královně. Tudíž musí mít přístup ke královniným uším. Co to znamená, Fessi? Monarchie schvalující čarodějnictví?“

„To není bezpodmínečné vyloučeno,“ namítl Fess věcně. „Vhodný příklad by mohl být král Saul a čarodějnice z Endoru…“

„Ale tyhle mají přístup ke dvoru.“

„Rode, děláš unáhlené závěry.“

„Ne, jen přicházím s pronikavým pohledem na věc.“

„Proto asi SPORT vždycky posílá s lidmi roboty,“ opáčil Fess.

„Touché. Ale říkali taky, že kdyby to řekli královně, vzbudilo by to v ní 'ouzkost'. Co tím mysleli, Fessi?“

„Mysleli tím obavy, Rode.“

„Hm. Pak by zdejší královna měla být spíš citlivá.“

„Mohla by být, ano.“

Přes louku se k nim donesla hudba — skotské dudy hrající doprovod k starému cikánskému popěvku. Mladí lidé tančili na holé půdě a několik stop nad ní.

„Bavorské selské tance,“ zamumlal Fess.

„'Kde konec světa na nás čeká… „zanotoval Rod a pohodlně si natáhl nohy. „Smíšená kultura pečlivě kombinující to nejhorší, co stařičká Země mohla nabídnout.“

„To není příliš objektivní názor, Rode.“

Rod pozvedl obočí. „Copak tobě se dudy líbí?“ Založil si ruce, bradu si opřel o hrudní kost a nechal na Fessovi, který neměl potřebu spánku, aby hlídal.

Robot držel stráž několik hodin, přežvykuje při tom nově získaná data. Když hudba zeslábla a ztichla, šťouchl do Roda kopytem.

„Grumf!“ řekl Rod, který se rázem probudil do plné bdělosti, jak se na správného tajného agenta sluší.

„Večírek končí, Rode.“

Omladina se vznesla do vzduchu a zamířila zpátky na severovýchod.

Jedna z postav seděla vzpřímeně na koštěti; ve vzduchu se k ní přidružila postava mladého hocha.

„Doufat-liž smím, že už se nás nebudeš víc stranit, lady Gwendylon?“

„Randale, tobě když myš by byla dána, toužil bys hnedle po olifantovi. Na příště lépe učiníš, když dvornosti skládat děvám o šest let tebe starším zkoušeti nebudeš!“