„Seznámili se všichni přítomní se situací na palubě Kondora?“

Odpovědí bylo mnohohlasé souhlasné zabručení.

„Do této chvíle,“ řekl Horpach, „čety pracující u Kondora našly dvacet devět těl. Přímo v korábu jich bylo nalezeno třicet čtyři, z toho jedno dokonale zachované díky zmrazení v hibernátoru. Doktor Nygren, který se právě odtud vrátil, nám podá celkovou zprávu.“

„Nemohu toho mnoho říct,“ řekl malý doktor a vstal. Pomalu přešel k astrogátorovi. Byl o hlavu menší než on.

„Nalezli jsme pouze devět mumifikovaných těl. Kromě toho, o němž mluvil velitel a které bude zkoumáno zvlášť. Ostatní jsou vlastně kostry nebo části koster vyproštěné z písku. Mumifikace nastala uvnitř lodi, kde k tomu byly vhodné podmínky: nízká vlhkost vzduchu, prakticky žádné hnilobné baktérie a nepříliš vysoká teplota. Těla, která se nalézala na volném prostranství, podlehla rozkladu, stupňujícímu se v období dešťů, neboť písek tu obsahuje značné procento kysličníků a sirníků železa, které reagují se slabými kyselinami… Ty podrobnosti nejsou důležité. Bude-li potřeba přesný popis probíhajících reakcí, je možné předat tuto záležitost kolegům chemikům. V každém případě ve venkovním prostoru nemohla mumifikace nastat, tím spíše, že k působení vody a v ní rozpuštěných látek se přidalo působení písku, a to trvalo několik let. Tím lze také vysvětlit ohlazený povrch kostí.“

„Promiňte,“ přerušil ho astrogátor. „V této chvíli je nejdůležitější, co bylo příčinou smrti těch lidí, doktore…“

„Žádné příznaky násilné smrti, přinejmenším na nejlépe zachovaných tělech,“ odvětil okamžitě lékař. Nedíval se na nikoho z přítomných, vypadalo to, že pozoruje něco neviditelného na své ruce zvednuté k obličeji. „Zdá se, že zemřeli přirozeným způsobem.“

„To znamená?“

„Bez vnějšího násilného zásahu. Některé dlouhé kosti, nalezené odděleně, byly zlomeny, ale to se mohlo stát později. Vyžaduje to delší zkoumání. Ti, kteří měli na sobě šaty, mají povrch kůže i kostru nepoškozeny. Žádné rány, nepočítám-li drobná škrábnutí, která určitě nemohla být příčinou smrti.“

„Jak tedy zahynuli?“

„To nevím. Zřejmě hladem nebo žízní…“

„Zásoby vody a potravin nejsou spotřebovány,“ poznamenal ze svého místa Gaarb.

„Vím.“

Na chvíli zavládlo mlčení.

„K mumifikaci dochází především tehdy, když organismus pozbude vody,“ vysvětloval Nygren. Stále se nedíval na žádného z přítomných. „Tukové tkáně se mění, ale dají se zjistit. Tedy… u těch lidí prakticky neexistovaly. Stejně jako při dlouhodobém hladovění.“

„Ale ten v hibernátoru je měl,“ namítl Rohan stojící za poslední řadou křesel.

„To je pravda. Ale ten pravděpodobně zmrzl. Musel se dostat nějakým způsobem do hibernátoru; možná prostě usnul, zatímco klesala teplota.“

„Připouštíte možnost hromadné otravy?“ zeptal se Horpach.

„Ne.“

„Ale doktore… nemůžete tak kategoricky…“

„Mohu,“ odvětil lékař. „K otravě v planetárních podmínkách může dojít buď plícemi, zažívacím ústrojím nebo kůží. Jedna z nejlépe zachovaných mrtvol měla nasazen kyslíkový přístroj. V bombě byl kyslík. Stačil by ještě na mnoho hodin…“

To je pravda, pomyslel si Rohan. Připomněl si lebku se zbytky hnědé kůže na lícních kostech, oční důlky, z nichž se sypal písek.

„Ti lidé nemohli sníst nic otráveného, vždyť tu vůbec nic k jídlu není. Alespoň na souši. A žádný lov v oceánu nepodnikli. Katastrofa nastala krátce po přistání. Vyslali pouze jednu výpravu k ruinám. To bylo vše. Ostatně zrovna přichází McMinn. Kolego Minne, skončil jste?“

„Ano,“ řekl biochemik ode dveří. Všechny hlavy se k němu obrátily. Prošel mezi sedícími a postavil se vedle Nygrena. Měl na sobě ještě dlouhý laboratorní plášť.

„Provedl jste analýzy?“

„Ano.“

„Doktor McMinn zkoumal tělo člověka, který byl nalezen v hibernátoru,“ vysvětlil Nygren. „Můžete nám říci, co jste zjistil?“

„Nic,“ řekl McMinn. Měl vlasy tak světlé, že se nedalo rozeznat, zda už nejsou šedivé, a oči téže barvy. Dokonce i víčka měl pokryta velkými pihami. Ale teď se jeho dlouhá koňská tvář nezdála nikomu směšná.

„Žádné organické ani anorganické jedy. Všechny enzymatické komplexy tkání v normálním stavu. Krev v normě. V žaludku zbytky strávených sucharů a koncentrátů.“

„Jak tedy zahynul?“ zeptal se Horpach. Byl stále stejně klidný.

„Prostě zmrzl,“ odpověděl McMinn a teprve teď si všiml, že má na sobě plášť. Rozepjal knoflíky a odhodil jej na nejbližší prázdné křeslo. Hladká tkanina po něm sklouzla a spadla na podlahu.

„Jaký je tedy váš názor?“ dotíral neústupně astrogátor.

„Nemám žádný,“ řekl McMinn. „Mohu jen prohlásit, že se ti lidé neotrávili.“

„Nějaká rychle se rozpadající radioaktivní látka? Nebo tvrdé záření?“

„Tvrdé záření ve smrtelných dávkách zanechává stopy: poškozené kapiláry, změny v krevním obraze. Takové změny jsem nenašel. Neexistuje žádná radioaktivní látka, která by při smrtelné dávce za osm let zmizela beze stopy. Zdejší úroveň radioaktivity je nižší než pozemská. Ti lidé se nesetkali se žádnou formou radioaktivního záření. Za to ručím.“

„Ale něco je přece zabilo!“ pronesl zvýšeným hlasem planetolog Ballmin.

McMinn mlčel. Nygren mu něco tiše šeptal. Biochemik přikývl a prošel kolem řad sedadel ven. Nygren sestoupil z pódia a usedl na své místo.

„Nevypadá to dobře,“ řekl astrogátor. „V žádném případě nemůžeme očekávat pomoc od biologů. Chce někdo něco říci?“

„Ano.“

Vstal atomový fyzik Sarner.

„Vysvětlení konce Kondora je v něm samém,“ řekl. Postupně pohlédl na všechny svýma očima dalekozrakého ptáka. Ačkoliv byl brunet, měl duhovky téměř bílé. „Chci říci, že tam je, my je zatím jen neumíme nalézt. Chaos v kajutách, neporušené zásoby, způsob rozmístění mrtvol, poškozená instalace — to všechno něco znamená.“

„Jestliže nechcete říci nic jiného…,“ ozval se znechuceně Gaarb.

„Pomalu. Tápeme v temnotách. Musíme hledat nějakou cestu. Zatím toho víme málo. Mám dojem, že určité věci, které jsme viděli na palubě Kondora, si nemáme odvahu připomínat. Proto jsme se tak úporně vraceli k hypotéze hromadné otravy, která mohla způsobit šílenství. V našem vlastním zájmu však musíme být vůči faktům bez skrupulí. Navrhuji či spíše kategoricky žádám, aby každý z nás teď řekl, co ho na Kondorovi nejvíce šokovalo. Co možná neřekl nikomu. O čem se domníval, že je to třeba zapomenout.“

Sarner usedl. Rohan po krátkém vnitřním boji pověděl o těch kouscích mýdla, kterých si povšiml v koupelně.

Potom vstal Gralev. Pod vrstvou roztrhaných map a knih bylo v místnostech plno zaschlých fekálií.

Další hovořil o konzervě, která nesla stopy zubů, jako by se někdo snažil rozkousat plech. Gaarba nejvíce polekaly čmáranice v palubní knize a zmínka o ‚muškách‘. Ale tím neskončil.

„Řekněme, že z té tektonické trhliny ve ‚městě‘ vytryskla vlna jedovatých plynů a vítr ji zanesl do rakety. Jestliže z neopatrnosti zůstal vchod otevřen…“

„Otevřen byl pouze vnější příklop, kolego Gaarbe. Svědčí o tom písek v tlakové komoře. Vnitřní byl zavřen…“

„Mohli ho zavřít, až když začali pociťovat jedovaté účinky plynu…“

„To je přece nemožné, Gaarbe. Vnitřní příklop nelze otevřít, když je otevřen vnější. Otevírají se střídavě, to vylučuje jakoukoli neopatrnost nebo nedbalost…“

„Je nepochybné, že k tomu došlo náhle. Všichni víme, že během letu dochází někdy k případům psychózy, nikdy ne však na planetách, navíc několik hodin po přistání. Hromadné šílenství, zahrnující celou posádku, mohlo být pouze důsledkem otravy…“

„Nebo zdětinštění,“ poznamenal Sarner.

„Jak? Co to říkáte?“ strnul Gaarb. „Má to být… žert?“

„V takové situaci nežertuji. Mluvil jsem o zdětinštění, protože o tom se nikdo nezmínil. A přece — ty čmáranice v palubní knize, ty roztrhané hvězdné atlasy, ta s námahou kreslená písmena… viděli jste je přece?“

„Ale co to je?“ zeptal se Nygren. „To má být nemoc?“

„Ne. Taková snad ani neexistuje, viďte, doktore?“