„Určitě ne.“

Opět nastalo ticho. Astrogátor váhal.

„To nás může uvést na falešnou stopu. Výsledky nekroptických vyšetření jsou vždy nejisté. Ale teď nevím, co by nám mohlo ještě uškodit. Doktore Saxi…“

Neurofyziolog popsal obraz získaný z mozku zmrzlého člověka a nezapomněl se zmínit o slabikách, které zůstaly v jeho sluchové paměti. Vyvolalo to opravdovou bouři dotazů; jejich křížová palba zasáhla i Rohana, protože se experimentu zúčastnil také. K žádnému závěru však nedošli.

„Ty skvrny souvisí s ‚muškami‘,“ řekl Gaarb. „Moment. Ale příčiny smrti byly asi různé. Řekněme, že posádku napadl nějaký jedovatý hmyz. Nejsou dosud vysvětleny stopy drobných škrábnutí na mumifikované kůži. A člověk nalezený v hibernátoru se prostě snažil ukrýt před oním hmyzem, aby ušel osudu ostatních… a zmrzl.“

„Proč však před smrtí onemocněl amnézií?“

„To je ztráta paměti, ano? Bylo to zjištěno naprosto jistě?“

„Natolik, jak jsou jisté výsledky nekroptického vyšetření.“

„Ale co říkáte hypotéze o tom hmyzu?“

„Ať se k tomu vyjádří Lauda.“

Byl to hlavní paleobiolog; vstal a čekal, až se ostatní utiší.

„Ne náhodou jsme dosud vůbec nemluvili o tak zvaných ‚muškách‘. Každý, kdo se vyzná v biologii, ví, že žádné organismy nemohou žít mimo vymezený biotop, to je nadřazená jednotka, která zahrnuje prostředí a všechny druhy v něm žijící. To je stejné v celém prozkoumaném vesmíru. Život buď vytváří obrovskou rozmanitost forem, nebo nevzniká vůbec. Hmyz nikdy nemohl vzniknout bez paralelního rozvoje pozemních rostlin, jiných druhů živočichů, bezobratlých a tak dále. Nebudu vám přednášet obecnou teorii vývoje, myslím, že postačí, když vás ujistím, že je to nemožné. Nejsou tu žádné jedovaté mouchy ani jiní členovci, blanokřídlí či pavoukovití. Nejsou tu také žádné formy jim příbuzné.“

„Nemůžete si tím být tak jist!“ zvolal Ballmin.

„Kdybyste byl mým žákem, Ballmine, nedostal byste se na tuto palubu, protože byste u mne neudělal zkoušku,“ řekl nevzrušeně paleobiolog a přítomní se mimovolně usmáli. „Nevím jak z planetologie, ale z evoluční biologie máte nedostatečnou!“

„Už začíná typický spor odborníků… není na to škoda času…?“ zašeptal někdo Rohanovi zezadu. Rohan se obrátil a spatřil širokou, opálenou Jargovu tvář, která na něj s porozuměním mrkala.

„Třeba to není hmyz místního původu,“ trval na svém Ballmin, „třeba ho odněkud dovezli…“

„Odkud?“

„Z planet novy…“

Teď začali mluvit všichni současně. Trvalo dost dlouho, než se podařilo shromážděné uklidnit.

„Kolegové!“ řekl Sarner. „Vím, kde vzal Ballmin tento nápad. Od doktora Graleva…“

„Nepopírám autorství,“ odvětil fyzik.

„Výborně. Řekněme, že luxus pravděpodobně znějících hypotéz si už nemůžeme dovolit. Že potřebujeme hypotézy šílené. Prosím. Vážení biologové! Řekněme, že nějaký koráb z planety novy sem přivezl tamnější hmyz… Mohl by se přizpůsobit místním podmínkám?“

„Jestliže má být hypotéza šílená, tak by mohl,“ souhlasil ze svého místa Lauda. „Ale i šílená hypotéza musí vysvětlit vše.“

„To znamená?“

„To znamená, že musí objasnit, co ohlodalo celý vnější pancíř Kondora do té míry, že podle mínění inženýrů nebude koráb vůbec schopen letu, dokud nebude velmi důkladně opraven. Domníváte se snad, že se nějaký hmyz přizpůsobil tak, že mohl požívat molybdenovou slitinu? Je to jedna z nejtvrdších látek v celém vesmíru. Inženýre Petersene, co může poškodit ten pancíř?“

„Když je dobře vytvrzen, tak vlastně nic,“ řekl zástupce hlavního inženýra. „Je ho možné trochu navrtat diamanty, ale na to je třeba tuny vrtacích nástrojů a tisíců hodin. To už spíše kyseliny. Ale musí to být kyseliny anorganické, musí působit za teploty nejméně dva tisíce stupňů a za přítomnosti příslušných katalyzátorů.“

„Co tedy podle vás ohryzalo pancíř Kondora?“

„Nemám ponětí. Vypadal by tak, kdyby byl ponořen v těch kyselinách při určité teplotě. Ale jak se to stalo bez plazmových hořáků a bez katalyzátorů — to si nedovedu představit.“

„Tu máte vaše ‚mušky‘, Ballmine,“ řekl Lauda a usedl.

„Myslím, že nemá smysl prodlužovat diskusi,“ ozval se dosud mlčící astrogátor. „Bylo na ni možná ještě brzy. Nezbude nám nic jiného než pokračovat ve výzkumech. Rozdělíme se na tři skupiny. Jedna se bude zabývat ruinami, druhá Kondorem a třetí podnikne několik výprav do západní pouště. To je maximum našich možností, neboť i když použijeme některé stroje Kondora, nemohu stáhnout z obvodu více než čtrnáct energobotů. I nadále bude platit třetí stupeň…“

PRVNÍ

Tíživá tma ho obklopovala ze všech stran. Dusil se. Zoufalými pohyby se snažil od sebe odstrčit smyčky, které ho ovíjely, zapadal stále hlouběji, s křikem zadrhnutým v oteklém hrdle marně hledal nějakou zbraň, ale byl bezbranný. Napjal všechny síly a vykřikl. Ohlušující zvuk ho vytrhl ze sna. Rohan vyskočil z lůžka napůl bez sebe, uvědomoval si jen to, že ho obklopuje šero a že neustále zvoní poplašný signál. To už nebyl sen. Rozsvítil světlo, hodil na sebe kombinézu a běžel k výtahu, u kterého se tlačila spousta lidí ze všech sekcí. Bylo slyšet táhlý zvuk poplašného signálu, na stěnách svítily červené nápisy POPLACH. Vběhl do řídicí kabiny. Před hlavní obrazovkou stál astrogátor v denním oděvu.

„Poplach jsem už odvolal,“ řekl klidně. „To byl jen déšť, Rohane, ale podívejte se. Nádherný pohled.“

Obrazovka, která ukazovala horní část nočního nebe, jiskřila nesčetnými výboji. Kapky deště padaly z výše na neviditelnou clonu silového pole, která přikrývala Nepřemožitelného, a jak se v okamžiku měnily v mikroskopickém výbuchy, osvětlovaly celou krajinu mihotavým světlem, podobným polární záři.

„Je třeba lépe programovat automaty,“ řekl tiše Rohan, který se už docela vzpamatoval. Ospalost ho už úplně přešla. „Musím říci Ternerovi, aby nezapojoval anihilaci. Jinak nás bude hrst písku přinesená větrem budit uprostřed noci…“

„Dejme tomu, že to byl cvičný poplach. Jakési manévry,“ odvětil astrogátor, který měl neobvykle dobrou náladu. „Teď jsou čtyři. Můžete si zase lehnout, Rohane.“

„Abych pravdu řekl, nechce se mi spát. A vám?“

„Už jsem se vyspal. Stačí mi čtyři hodiny. Po šestnácti letech ve vesmíru nemá rytmus spánku a bdění už nic společného se starým pozemským návykem. Přemýšlel jsem o nejlepší ochraně průzkumných výprav, Rohane. Je dost obtížné vléci s sebou kvůli silové cloně všechny energoboty. Máte nějaký jiný návrh?“

„Bylo by možné dát lidem individuální emitory. Ale tím se to také nevyřeší. Člověk v silové bublině se nemůže ničeho dotknout… víte, jak je to. A při zmenšení poloměru energetické clony se může sám popálit. Už jsem se s tím setkal.“

„Myslel jsem i na to, že bychom nikoho nepustili ven a pracovali pomocí dálkově řízených robotů,“ přiznal se astrogátor. „Ale to stačí jen na několik hodin, na den a mně se zdá, že tu zůstaneme déle…“

„Co tedy hodláte dělat?“

„Každá skupina bude mít výchozí základnu obklopenou silovým polem, ale jednotliví průzkumníci si musí ponechat určitou volnost pohybu. Jinak budeme chráněni před nehodami tak dobře, že se k ničemu nedostaneme. Bude nezbytné, aby každý člověk pracující mimo silovou clonu měl za zády chráněného člověka, který bude sledovat jeho pohyby. Neztrácet se z očí — to je hlavní zásada na Regis III.“

„Kam mě přidělíte?“

„Chtěl byste pracovat u Kondora?… Vidím, že ne. Dobrá. Zbývá město nebo poušť. Můžete si vybrat.“

„Volím město, astrogátore. Stále se mi zdá, že tam je ukryto tajemství.“

„Možná. Tedy zítra, vlastně dnes, protože už svítá, vezmete s sebou svoji včerejší skupinu. Dám vám ještě dva arktany. Vezměte si raději také několik ručních laserů, mám takový pocit, že ‚to‘ působí z nevelké vzdálenosti…“

„Co?“

„To kdybych věděl. Aha. Kuchyni si vezměte také, abyste byl na nás úplně nezávislý a mohl v případě potřeby pracovat bez trvalého spojení s korábem…“


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: