„Poslouchám,“ řekl Horpach. Odložil strojek a usedl naproti němu.

Rohan si olízl rty.

„Musíme se pokusit…“

„Co?“

„Najít je…“

A bylo to. Věděl, že mu astrogátor nebude odporovat. Byl si teď docela jist, že Horpach s tím vlastně počítal, že to udělal úmyslně. Snad aby nepodstoupil riziko sám?

„Ty čtyři. Rozumím. Dobrá.“

„Potřebujeme však nějaký plán. Nějaký rozumný způsob.“

„Rozumní jsme byli doposud,“ řekl Horpach. „Výsledky znáš.“

„Mohu něco říci?“

„Poslouchám.“

„Byl jsem dnes v noci na poradě stratégů. Lépe řečeno, slyšel jsem… ostatně to není důležité. Vypracovávají různé varianty anihilace mraku… ale problém není přece v tom, jak jej zničit, ale jak najít ty čtyři. Jestliže podnikneme nějaký antiprotonový masakr, tak v případě, že některý z nich ještě žije, z dalšího podobného pekla určitě nevyvážné. Nikdo. To je nemožné.“

„I já si to myslím,“ pomalu odvětil astrogátor.

„Vy také!? To je dobře… co tedy?“

Horpach mlčel.

„Ale oni… našli snad nějaké jiné řešení?“

„Oni…? Ne.“

Rohan se chtěl ještě na něco zeptat, ale nenašel odvahu. Slova mu ztuhla na rtech. Horpach na něj hleděl, jako by na něco čekal. Ale Rohana nic nenapadalo — připouští snad velitel, že on sám dokáže vymyslet něco dokonalejšího než všichni vědci, kybernetikové a stratégové i s jejich elektronickými mozky? To je nesmysl. A přece na něj Horpach trpělivě hleděl. Mlčeli. Z kohoutku kapaly pravidelně kapky vody, nezvykle hlasitě v naprostém tichu. A z toho mlčení mezi nimi se zrodilo něco, co sevřelo Rohanovi hrdlo. Náhle se celý jeho obličej, jeho kůže od krku až k lícím začala chvět při pohledu do zaslzených, v této chvíli nevýslovně starých Horpachových očí. Už neviděl nic kromě těch očí. Už věděl.

Pomalu kývl hlavou. Jako kdyby říkal ‚ano‘. Rozumíš? ptal se astrogátorův zrak. Rozumím, odpovídal Rohan pohledem. Ale postupně, jak se v něm toto vědomí stávalo stále zřetelnější, cítil, že to není možné. Že nikdo nemá právo to od něj žádat, ani on sám. Mlčel tedy dále. Mlčel, ale teď už předstíral, že nic netuší, že neví; zachytil se té naivní naděje, že nic nebylo řečeno, že to, co přešlo z očí do očí, může zapřít. Může namítnout, že je to nedomyšlené — přece chápal a cítil, že mu to Horpach sám nikdy nenavrhne. Ale ten to viděl, viděl všechno. Seděli bez hnutí. Horpachův pohled zjihl. Už nevyjadřoval očekávání ani naléhavost, ale jen soucit. Jako kdyby říkal: „Rozumím. Dobrá. Jak chceš.“ Velitel zavřel oči. Ještě chvíli a všechno nevyslovené by zmizelo a oba by se mohli chovat tak, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ale ten odvrácený pohled rozhodl. Rohan uslyšel vlastní hlas.

„Půjdu,“ pronesl.

Horpach těžce vydechl, ale Rohan, zachvácený panikou, kterou v něm vyvolalo jeho vlastní slovo, si toho nevšiml.

„Ne,“ řekl Horpach. „Takhle nepůjdeš.“

Rohan mlčel.

„Nemohl jsem ti to říci…,“ pokračoval astrogátor. „Ani hledat dobrovolníka. Nemám právo. Ale teď už sám chápeš, že takhle nemůžeme odletět. Pouze jediný osamělý člověk tam může jít… a vyváznout. Bez přílby, bez vozu, beze zbraní.“

Rohan ho stěží slyšel.

„Vysvětlím ti svůj plán. Přemýšlej o něm. Můžeš ho zavrhnout, protože všechno stále ještě zůstává mezi námi dvěma. Představuji si to tak: Kyslíkový přístroj ze silikonu. Žádný kov. Pošlu tam dva vozy, bez lidí. Přitáhnou k sobě mrak, který je zničí. V téže době pojede třetí vůz. S člověkem. To je největší riziko: je třeba přijet co nejblíž, aby se neztrácel čas pochodem přes poušť. Zásoba kyslíku bude stačit na osmnáct hodin. Mám tu fotogramy celého kaňonu i okolí. Myslím, že nemá cenu postupovat dosavadní cestou, ale přijet co nejblíže k severnímu okraji planiny a odtud sejít pěšky po skalách dolů do horní části kaňonu. Jestli vůbec někde jsou, tedy jen tam. Jen tam se mohli zachránit. Terén je těžko schůdný, plný jeskyň a rozsedlin. Kdybys našel všechny, nebo alespoň některého z nich…“

„Právě. Jak je odvezu?“ zeptal se Rohan, který pocítil osten vzdorovité satisfakce. V tomto bodě měl plán slabinu. Jak lehce jej Horpach obětoval…

„Budeš mít příslušný mírně omamný prostředek. Něco takového existuje. Samozřejmě jej použiješ jen tehdy, když nalezený nebude chtít jít dobrovolně. Naštěstí nemohou v tom stavu chodit…“

Naštěstí…, pomyslel si Rohan. Svíral pod stolem pěsti a snažil se, aby to Horpach nepostřehl. Vůbec se nebál. Ještě ne. Všechno bylo příliš neskutečné…

„V případě, že by se mrak o tebe zajímal, musíš nehybně ulehnout na zem. Uvažoval jsem o nějakém preparátu pro takový případ, ale účinkoval by s příliš velkým zpožděním. Zůstává pouze ta ochrana hlavy, ten proudový simulátor, o kterém mluvil Sax…“

„Copak už něco takového máme?“ zeptal se Rohan. Horpach pochopil skrytý smysl této otázky. Zachoval však klid.

„Ne. Ale můžeme ho vyrobit za hodinu. Síťka ukrytá ve vlasech. Generátor proudových rytmů se zašije do límce kombinézy. Teď… dám ti hodinu času. Dal bych ti víc, ale s každou další hodinou se naděje na jejich záchranu zmenšuje. I tak je nepatrná. Kdy se rozhodneš?“

„Už jsem se rozhodl.“

„Nesmysl. Neslyšíš, co ti říkám? To předtím bylo proto, abys pochopil, že nemůžeme ještě startovat…“

„Vždyť víte, že stejně půjdu…“

„Nepůjdeš, když ti to nedovolím. Nezapomínej, že jsem tu stále ještě velitelem. Je před námi úkol, při kterém nelze brát ohled na ničí ctižádost.“

„Chápu,“ řekl Rohan. „Nechcete, abych to cítil jako donucení…? Dobrá. A proto… platí pro tento rozhovor stále ještě naše úmluva?“

„Ano.“

„Chci tedy vědět, co byste dělal na mém místě. Vyměníme si role…“

Horpach chvíli mlčel.

„A kdybych ti řekl, že nepůjdu?“

„Tak nepůjdu ani já. Vím však, že povíte pravdu…“

„Tak nepůjdeš? Opravdu? Ne, ne… vím, že to není třeba…“

Astrogátor vstal. Vstal i Rohan.

„Neodpověděl jste mi.“

Astrogátor se na něj díval. Byl vyšší a rozložitější. Jeho oči nabyly téhož unaveného výrazu jako na začátku rozhovoru.

„Můžeš jít,“ řekl. Rohan se automatický napřímil a zamířil ke dveřím. Tu astrogátor udělal gesto, jako by ho chtěl zadržet, uchopit za ramena, ale Rohan si toho nevšiml. Odešel a Horpach zůstal nehnutě stát u zavírajících se dveří, a stál tak dlouho.

První dva vozy sjely z rampy za úsvitu. Stinné svahy dun byly ještě černé, plné noční tmy. Pole se otevřelo, uvolnilo strojům cestu a zase se uzavřelo; zazářilo přitom bleděmodrými světly. Na zadním sedadle třetího vozu, stojícího u zádi korábu, seděl Rohan v kombinéze, bez přílby, bez ochranných brýlí, pouze s malou maskou kyslíkového přístroje na ústech. Sepjatýma rukama objímal kolena, protože tak nejlépe viděl na poskakující ručičku stopek.

V levé náprsní kapse kombinézy měl čtyři ampulky injekcí, v pravé kapse ploché tablety výživného koncentrátu, kapsy kalhot zaplňovaly drobné přístroje: rentgenometr, malý magnetický indikátor, kompas a mikrofotogrammetrická mapa terénu, velká jako pohlednice, kterou musel prohlížet silnou lupou. Byl několikanásobně opásán tenkým lanem z umělého vlákna a celý jeho oblek byl zbaven prakticky všech kovových částí. Drátěnou síťku, kterou měl ukrytou ve vlasech, vůbec necítil — jedině když pohyboval kůží na hlavě. Nepociťoval ani, že v ní probíhá proud, mohl však kontrolovat činnost mikrovysílače všitého do límce, když přiložil prst na to místo: tvrdý váleček pravidelně tikal a jeho puls se dal sledovat dotykem.

Na východě zrudl pruh oblohy, zdvihl se vítr a stíhal písečné vrcholky dun. Zubatý okraj kráteru, tvořící obrys obzoru, zvolna tonul v červené záplavě. Rohan zvedl hlavu: neměl mít s korábem oboustranné spojení, neboť zapojená vysílačka by ho okamžitě prozradila. V uchu však měl přijímač velký jako pecku; Nepřemožitelný mu mohl — alespoň občas — posílat svoje signály. Právě teď přístroj hovořil. Rohanovi připadalo, že hlas zní uvnitř jeho hlavy.