„Pozor, Rohane. Tady Horpach… indikátory zaznamenávají vzrůst magnetické aktivity. Vozy jsou už pravděpodobně u mraku… vysílám sondu…“

Rohan hleděl na rozjasňující se nebe. Nepostřehl start rakety, která se náhle vznesla kolmo vzhůru, zanechala za sebou slaboučký pás bílého dýmu, který zaclonil špičku korábu, a závratnou rychlostí zamířila na severovýchod. Minuty ubíhaly. Jako posazena na cimbuří kráteru, objevila se už polovina kotouče starého slunce.

„Nevelký mrak napadl první vůz…,“ ozval se v jeho hlavě hlas. „Druhý postupuje zatím bez překážek… první se blíží ke skalní bráně… pozor! V této chvíli jsme ztratili nad ním kontrolu. Optickou také — mrak jej zakryl. Druhý přijíždí do zatáčky u šesté soutěsky… není atakován… teď to začalo! Ztratili jsme kontrolu i nad druhým. Už ho zakryly… Rohane! Pozor! Vyjedeš za patnáct vteřin — od této chvíle budeš postupovat podle vlastního uvážení. Zapínám startovní automat — mnoho zdaru…“

Horpachův hlas se nečekaně vzdálil. Nahradil ho mechanický tikot odpočítávající vteřiny. Rohan se uvelebil pohodlněji, zapřel se nohama a zády se opřel o smyčku kabelu, připevněnou zvenčí k zábradlí. Lehký stroj se náhle zachvěl a plynule se rozjel vpřed. Horpach zadržel celou posádku v korábu, Rohan mu byl za to skoro vděčný — nesnesl by nějaké loučení. Protože se tiskl k poskakujícímu sedátku, viděl pouze obrovský, pomalu se zmenšující trup Nepřemožitelného. Modravý svit, který se na chvíli objevil na svazích dun, jej upozornil, že právě překonává hranici silového pole. Hned nato rychlost vzrostla a pneumatikami zvířený rudý oblak mu zakryl výhled; jen stěží rozpoznal nad ním prosvítající nebe. Nebylo to příliš šťastné řešení — mohl být napaden a ani by o tom nevěděl. Přestože byla plánována jízda vsedě, obrátil se a povstal. Stál a držel se zábradlí, takže se mohl dívat přes plochý vršek prázdného stroje na ubíhající poušť. Vůz jel maximální rychlostí, poskakoval a občas se propadal, takže se Rohan musel k němu tisknout vší silou. Motor nebylo téměř slyšet, pouze vítr mu svištěl kolem hlavy, do očí mu padala zrníčka písku, po obou stranách stroje vylétaly gejzíry písku a tvořily neproniknutelnou stěnu, takže ani nevěděl, kdy vyjel z kráteru. Zřejmě pronikl jedním z písečných průsmyků v jeho severním valu.

Rohan náhle uslyšel přibližující se zpěvavý signál; byl to vysílač telesondy, vystřelené do takové výše, že ji nespatřil, ani když napjal zrak. Musela se vznést tak vysoko, aby ji mrak nezpozoroval. Její přítomnost byla však nezbytná — jinak by hvězdolet nemohl řídit pohyby vozu. Na zadní stěně stroje byl připevněn tachometr, aby mu usnadnil orientaci. Ujel už devatenáct kilometrů a každou chvíli očekával, že se objeví první skály. Nízko stojící sluneční kotouč, který měl dosud po pravé straně a který se s námahou prodíral rudě zvířeným prachem, se přesunul trochu dozadu. Zatáčel tedy nalevo — Rohan se marně snažil rozpoznat, zda oblouk odpovídá předem určenému kursu, nebo zda je větší, což by znamenalo, že v řídicí kabině postřehli nějaký nepředvídaný manévr mraku a chtějí se mu vyhnout. Slunce za chvíli zmizelo za prvním skalním hřebenem. Potom se znovu objevilo. V šikmém osvětlení vypadala krajina divoce a vůbec se nepodobala krajině, kterou si pamatoval ze své poslední výpravy. Tehdy ji však pozoroval z větší výše, neboť stál ve věži transportéru. Vůz sebou začal náhle házet tak strašně, že se několikrát bolestivě uhodil do prsou o pancíř. Musel napnout všechny síly, aby jej tyto prudké nárazy, které účinně netlumily ani pneumatiky, neshodily z úzkého sedátka. Kola tančila na kamenech, vyhazovala vysoko do vzduchu štěrk, který se řítil hlučně dolů po svahu; stroj občas dostal smyk, takže Rohan měl dojem, že ta pekelná jízda musí být nápadná v okruhu mnoha kilometrů. Začal vážně uvažovat o tom, zda nemá zastavit — hned u ruky měl páku brzdy — a seskočit. V tom případě by ho však čekala mnohakilometrová cesta pěšky, její délka by zmenšila i tak nepatrnou naději na rychlý úspěch. Se zaťatými zuby svíral křečovitě držadla, která mu už nepřipadala tak pevná jako předtím, a hleděl přimhouřenýma očima přes plochý povrch vozu vzhůru do svahu. Zpěv radiosondy chvílemi utichal, musela se však neustále vznášet nad ním, protože vůz opatrně manévroval, míjel zřícené skály, občas se nakláněl, zpomaloval a opět se drápal vší silou vzhůru.

Tachometr ukazoval, že zdolal dvacet sedm kilometrů. Určená dráha na mapě měřila šedesát kilometrů, musela však být určitě delší, jízda byla klikatá a plná zatáček. Teď už nebylo po písku ani stopy; obrovské a téměř nehřející slunce viselo těžce a jakoby hrozivě, jeho kotouč se stále dotýkal skalních hřebenů. Stroj otřásající se jako v zimnici se úporně dral přes balvany, občas sklouzl i s rachotící sutí, kola skřípala, jak se bezmocně třela o kameny neustále strmějšího svahu. Dvacet devět kilometrů — kromě zpěvavého signálu sondy neslyšel nic. Nepřemožitelný mlčel. Proč? Zdálo se mu, že černou čarou vyznačený nevýrazný obrys, který vidí pod červeným sluncem, je horní okraj kaňonu, do něhož míří, že však místo, kde má sestoupit, leží mnohem dále na sever. Třicet kilometrů. V každém případě nebylo po černém mraku ani stopy. Už se asi vypořádal s oběma stroji. Nebo je prostě opustil a spokojil se tím, že zablokoval spojení, a tím je odřízl od korábu? Vůz sebou házel jak zoufalé zvíře; chvílemi se Rohanovi zvedal žaludek otřesy motoru pracujícího na maximální obrátky. Rychlost stále klesala, ale i tak postupoval vpřed překvapivě rychle; měl snad použít vznášedlo? To však byl stroj příliš velký a těžký, ostatně je zbytečné na to myslit, teď už se nedá nic změnit…

Chtěl se podívat na hodinky, ale nemohl — ani na vteřinu nemohl přiblížit ruce k očím. Snažil se pokrčenými koleny tlumit strašné otřesy, které mu převracely vnitřnosti. Stroj se náhle se zvednutým předkem vrhl současně stranou a dolů, brzdy zaskřípaly, ale to už ze všech stran létal štěrk a hlučně bubnoval na tenkém pancíři. Vůz křečovitě zatočil, chvíli klouzal záplavou sutin bokem napřed a nakonec se zastavil…

Pak se pomalu vyprostil a znovu umíněně lezl nahoru do svahu. Rohan už viděl kaňon. Poznával ho podle načernalého, kosodřevině podobného ohavného houští, pokrývajícího okolní skály. Od okraje kaňonu jej dělilo stěží půl míle. Třicátý čtvrtý kilometr…

Svah, který musel ještě zdolat, připomínal moře chaoticky nahromaděných rozvalin. Zdálo se nemožné, aby stroj našel mezi nimi cestu. Přestal proto hledat možné průchody, stejně nemohl sám manévrovat. Spíše se snažil nespouštět oči z okolních skal. Každou chvíli se odtud mohl vynořit černý mrak.

„Rohane… Rohane…,“ uslyšel náhle. Srdce mu zabušilo rychleji. Poznal Horpachův hlas.

„Vůz tě pravděpodobně nedoveze až k cíli. Nemůžeme odtud určit sklon svahu dostatečně přesně, ale zdá se, že ti zbývá už jen pět až šest kilometrů sjízdné cesty — když se vůz zastaví, budeš musel jít dále pěšky… Opakuji…“

Horpach opakoval totéž ještě jednou. Nanejvýš čtyřicet dva až čtyřicet tři kilometry… Zbude mi asi sedmnáct — v tomto terénu jsou to nejméně čtyři hodiny, jestli ne víc, vypočítal Rohan bleskově. Ale snad se mýlí, snad projedu…

Hlas utichl a opět bylo slyšet jen rytmicky se opakující zpěvavý hlas sondy. Rohan se zahryzl do náustku masky, který mu při prudkých nárazech bolestivě odíral rty. Slunce se už nedotýkalo nejbližší hory, ale ani nestoupalo. Před očima měl větší i menší balvany, skalní stěny, chvílemi jej poléval jejich chladný stín; stroj nyní jel velice pomalu. Zvedl oči a spatřil nepatrná načechraná oblaka, rozplývající se v nebi, na kterém zářilo několik hvězd. Náhle se s vozem začalo dít něco divného. Jeho zadní část poklesla, přední se zvedla vzhůru… okamžik se vzpínal jako kůň na zadních nohou… ještě vteřinu a snad by se byl zřítil a pohřbil Rohana pod sebou, kdyby Rohan rychle neseskočil. Padl na ruce a kolena, přes ochranné rukavice a chrániče holení ucítil bolestivý náraz a klouzal dva metry po kamení, než se konečně zastavil. Vůz ještě jednou zaskřípal koly a znehybněl.