„Pozor… Rohane… jsi na devětatřicátém kilometru… stroj dál neprojede… musíš jít pěšky… orientuj se podle mapy… vůz zůstane na tomto místě pro případ, že by ses nemohl vrátit jinak… jsi na průsečíku souřadnic čtyřicet šest a sto devadesát dva…“

Rohan pomalu vstal. Všechny svaly ho bolely. Obtížné byly však jen první kroky, pak se rozchodil. Chtěl se co nejvíce vzdálit od vozu, který uvázl mezi dvěma skalními prahy. Pod velikým obeliskem usedl, vyňal z kapsy mapu a pokoušel se podle ní určit, kde je. Nebylo to snadné, ale nakonec se mu to podařilo. Od horní části kaňonu jej dělil vzdušnou čarou asi kilometr, ale v tomto místě nemohl na sestup ani pomyslet, protože svahy pokrývala jednolitá vrstva kovového houští. Postupoval tedy dál a stále přemýšlel, nemá-li se pokusit sestoupit do kaňonu někde blíž než na určeném místě, ke kterému by musel jít nejméně čtyři hodiny. I kdyby se mu podařilo vrátit se k vozu a odjet, musel počítat s dalšími pěti hodinami na zpáteční cestu — a kolik času mu zabere jen sestup do kaňonu, o hledání už ani nemluvě?

Najednou mu celý plán připadal naprosto absurdní. Bylo to prostě stejně marné jako heroické gesto, kterým jej Horpach obětoval, aby uklidnil vlastní svědomí. Na okamžik se ho zmocnila zuřivost — dal se obelstít jako usmrkánek, všechno přece určil astrogátor předem — že téměř nevnímal okolí. Potom pomalu ochladí. Není návratu, opakoval si, zkusím to. Jestliže se mi nepodaří sestoupit, nenajdu-li nikoho do tří hodin, vrátím se.

Bylo sedm hodin patnáct minut. Snažil se jít dlouhým a pravidelným krokem, ne však rychle, protože spotřeba kyslíku při námaze prudce stoupala. Kompas si připevnil k zápěstí pravé ruky, aby neztratil směr. Několikrát však musel obcházet rozsedliny s kolmými svahy. Přitažlivost byla na Regis mnohem menší než na Zemi, což mu poskytovalo určitou volnost pohybu i v tomto obtížném terénu. Slunce stoupalo. Jeho sluch, přivyklý neustálému doprovodu všech zvuků, které jej jako ochranná bariéra obklopovaly při dosavadních výpravách, mu připadal jakoby obnažený a neobvykle ostrý. Jen občas zaslechl rytmický zpěv sondy, mnohem slabší než dřív. Každý závan větru, rozrážející se o skalní břity, jitřil jeho pozornost. Připadalo mu totiž, že v něm slyší slabé hučení, které si tak dobře pamatoval. Pomalu si zvykl na záludnost cesty a získal tak volnost k přemýšlení, protože přecházel z balvanu na balvan automaticky. V kapse měl krokoměr; nechtěl se dívat na jeho ciferník příliš brzy, rozhodl se, že to učiní teprve za hodinu. Nevydržel to však a vyňal přístroj podobný hodinkám dříve. Bylo to bolestné zklamání: neurazil ani tři kilometry. Musel zdolávat výšku a to zpomalovalo pochod. Tedy ne tři, ani čtyři hodiny, ale přinejmenším šest…, pomyslel si. Vyňal mapu, poklekl a orientoval se podruhé. Kaňon ležel asi sedm či osm set metrů na východ. Rohan se pohyboval celou dobu přibližně rovnoběžně s jeho horním okrajem. V jednom místě černé houští na svahu rozdělovala černá klikatá mezera, pravděpodobně koryto vyschlého potoka. Snažil se toto místo nalézt. Klečel v poryvech větru, který mu svištěl nad hlavou, a chvíli váhal. Pak nerozhodně vstal, mechanicky vstrčil mapu do kapsy a vykročil kolmo na směr dosavadní cesty. Mířil přímo ke kaňonu.

Blížil se k mlčícím rozervaným skalám s pocitem, že se může pod ním každou chvíli rozestoupit země. Zachvátil ho hrozný strach, postupoval však kupředu a pravidelně pohyboval rukama, které byly tak strašně prázdné. Náhle se zastavil a ohlédl se do pouště, kde stál Nepřemožitelný. Nemohl jej vidět, koráb byl za obzorem. Věděl to, ale hleděl do rudého nebe na horizontu, které pomalu zahalovaly chomáčky oblak. Zpěv sondy byl tak slabý, že si nebyl jist, zda to není jen přelud. Proč Nepřemožitelný mlčí?

Proto, že ti už nemá co říci, odpověděl sám sobě. Byl teď u erozí rozežraných skal, které se podobaly groteskním sochám. Kaňon se před ním rozevřel jako ohromný příkop plný tmy, paprsky slunce nedosahovaly ještě ani do poloviny černých stěn. Místy pronikaly kartáčovitou houštinou skalní jehly, bílé jako vápno. Jediným pohledem přehlédl celý ohromný prostor až po kamenité dno v hloubce půldruhého kilometru, a cítil se tak zranitelný, tak bezradný, že instinktivně poklekl, aby se přitiskl ke kamenům a stal se tak jakoby jedním z nich. Bylo to nesmyslné, nehrozilo mu přece, že bude zpozorován. To, čeho se musel obávat, nemělo oči. Ležel na mírně zahřáté kamenné desce a hleděl dolů. Fotogrammetrická mapa poskytovala neužitečné údaje, protože zachycovala terén z ptačí perspektivy, s velkým kolmým zkreslením. Sestup úzkou průrvou mezi dvěma masivy černého křoví nepřicházel v úvahu. Musel by mít ne pětadvacetimetrové, ale nejméně stometrové lano a ještě by potřeboval skoby a cepín. Neměl však nic, nebyl vybaven na horolezeckou túru. Těsný žlab se svažoval zpočátku dosti mírně, potom se ztrácel z očí pod skalním převisem a objevoval se hluboko dole. Napadla ho nesmyslná myšlenka, že kdyby měl padák…

Vytrvale prohlížel svahy v obou směrech od místa, na kterém ležel přitisknut k velikému hřibovitému balvanu. Teprve teď pocítil, že z hluboké propasti, která se pod ním rozevírá, stoupá lehký proud zahřátého vzduchu. Houština byla akumulátorem slunečních paprsků. Také obrys protilehlého svahu se mírně chvěl. Když přesunul pohled na jih, objevil vrcholy sloupů, které tvořily skalní bránu na místě katastrofy. Nepoznal by je, nebýt toho, že na rozdíl od ostatních skal byly úplně černé a leskly se jako pokryty silnou glazurou — jejich povrch musel při utkání Kyklopa s mrakem vařit… Ze svého stanoviště nemohl postřehnout na dně kaňonu ani transportéry ani stopy atomové exploze. Tak ležel a náhle ho zachvátilo zoufalství: musí sestoupit dolů a cesta neexistuje. Namísto úlevy, že se může vrátit a oznámit astrogátorovi, že udělal, co mohl, mu napadlo řešení.

Vstal. Jakýsi pohyb v hloubi kaňonu, který postřehl koutkem oka, ho přiměl lehnout na kamení, ale znovu se narovnal. Budu-li každou chvíli padat k zemi, pořídím málo…, pomyslel si. Postupoval nyní po skalním hřebenu a hledal průchod; každých několik set metrů se nakláněl nad hlubinu a viděl stále stejný obraz — tam, kde byl svah mírný, byl pokryt černým houštím, na holých místech spadal kolmo. Jednou uvolnil nohou kámen, který letěl dolů a strhl s sebou další. Malá lavina s rachotem udeřila do huňaté stěny asi sto metrů pod ním; vyplazila se odtud stužka lesklého dýmu, ve vzduchu se rozvinula a chvíli tak setrvávala, jako by pozorovala okolí; asi za minutu zřídla a nehlučně se vsákla do lesklého houští.

Blížila se devátá hodina, když při pohledu od dalšího balvanu postřehl dole, na samém dně údolí, které se tu značně rozšiřovalo, jasnou pohybující se skvrnu. Třesoucí rukou vyňal z kapsy malý skládací dalekohled, namířil jej…

Byl to člověk. Zvětšení bylo příliš malé, nemohl tedy spatřit jeho tvář, dobře však viděl pravidelné pohyby nohou. Člověk kráčel pomalu a lehce klopýtal, jako by měl zmrzačená chodidla. Má na něj zavolat? Neodvážil se. Opravdu se o to pokoušel: hlas mu neprošel hrdlem. Nenáviděl sám sebe za ten prokletý strach. Věděl, že teď už určitě neodejde. Zapamatoval si dobře místa, kudy ten druhý postupoval — mířil rozšiřujícím se údolím vzhůru k bělavým kuželům sesuvů. Rohan se rozběhl po hřebenu stejným směrem, přeskakoval balvany a rozsedliny, až ho svištící dech začal dusit a srdce se mu silně rozbušilo. To je šílenství, takhle to nejde…, pomyslel si bezradně. Zpomalil a tu se přímo před ním lákavě rozevřel široký žlab. Z obou stran ho pokrývalo nízké křoví. Směrem dolů byl svah stále příkřejší… je tam snad převis?

Rozhodly hodinky: bylo téměř půl desáté. Začal sestupovat, nejprve tváří k propasti, pak se obrátil, neboť svah byl náhle příliš strmý. Slézal krok za krokem, pomáhal si rukama, černé houští bylo blízko, žhnulo nehybným a mlčícím horkem. Ve spáncích mu bušilo. Zastavil se na šikmé skalní hraně, zapřel se levou nohou a pohlédl dolů. Asi o čtyřicet metrů níž viděl široký převis, z něhož spadal dolů mohutný holý skalní útes, přečnívající neživé štětiny černých keřů. Od této spásné hrany jej však odděloval vzduch. Podíval se nahoru, sestoupil už nejméně dvě stě metrů. Srdce mu prudce bušilo. Několikrát zamrkal. Pomalými navyklými pohyby začal rozvíjet lano. Nebuď tak nervózní…, říkal si. Posunul se šikmo dolů k nejbližšímu keři. Jeho ostré větvičky byly pokryty rzí, která při dotyku prášila. Dotknul se ho. Očekával, že se něco stane, nestalo se však nic. Uslyšel pouze suchý, skřípavý šelest, zatáhl tedy silněji, keř držel pevně, ovinul jej lanem, ještě jednou zatáhl… V náhlém přílivu odvahy ovinul základnu druhého a třetího keře, opřel se a trhl ze všech sil. Držely pevně, vzrostlé do popraskaných kamenů. Začal se spouštět, zpočátku se ještě mohl opírat nohama o skálu, ale pak se odrazil a zůstal viset. Popouštěl lano stále rychleji. Pravou rukou brzdil a pozorně se díval dolů, až přistál na hraně útesu. Pokusil se uvolnit lano zatažením za jeden konec. Keře nepovolily. Zatáhl několikrát. Zaseklo se. Posadil se tedy rozkročmo na hranu a zatáhl vší silou. Lano náhle s pronikavým svistem proťalo vzduch a udeřilo ho do krku, až se zapotácel. Zůstal sedět ještě několik minut, neboť měl nohy příliš nejisté, než aby se mohl vydat na delší cestu. Opět spatřil figurku člověka, který šel dole. Byla už trochu větší. Připadalo mu divné, že je tak jasná; i ve tvaru hlavy, či spíše v pokrývce jeho hlavy bylo něco zvláštního.