Sestoupil z pahorku před jeskyní, kde odpočíval, a tu postřehl na vyprahlých skalách druhé strany údolí jakýsi tenký rezavý pás. Když se přiblížil, poznal v těchto skvrnách stopy krve. Byly už úplně suché, změnily i barvu, a nebýt skála tak čistě bílá, bělejší než vápno, určitě by si jich nevšiml. Chvíli se pokoušel určit, kterým směrem šel krvácející člověk, ale neúspěšně. Vydal se tedy nazdařbůh nahoru údolím, neboť předpokládal, že to mohl být člověk raněný při souboji Kyklopa s mrakem a že se vzdaloval od centra boje. Stopy se klikatily, na některých místech mizely, až jej dovedly do blízkosti jeskyně, kterou prohledal jako jednu z prvních. Tím větší bylo jeho překvapení, když zjistil, že vedle jejího vchodu se otevírá kolmá, studni připomínající úzká rozsedlina, které si předtím nepovšiml. Právě k ní vedla krvavá stopa. Rohan poklekl a naklonil se nad tmavý otvor. Třebaže byl připraven na nejhorší, přece se mu nepodařilo zadržet zdušený výkřik — uviděl totiž hlavu Bennigsena s vyceněnými zuby. Hleděl přímo na něj prázdnými očními důlky. Poznal ho podle zlatých brýlí, jejichž skla slepou ironií náhody zůstala celá a leskla se v pablescích vápencové desky, nakloněné nad tuto skalní rakev. Geologovo tělo uvízlo kolmo, zaklíněno rameny mezi balvany kamenné studny. Rohan nechtěl nechal jeho pozůstatky v tomto stavu a snažil se mrtvolu vyzvednout, pocítil však přes silnou látku kombinézy, jak se mu rozpadá pod rukama. Rozklad urychlený působením slunce, které do tohoto místa svítilo každý den, už dokončil své dílo. Rohan tedy pouze otevřel lesklý zip náprsní kapsy kombinézy a vyňal z ní vědcovu identifikační známku. Před odchodem zvedl ze všech sil jednu z nedalekých skalních desek a přikryl jí skalní hrobku.

Tak našel prvního. Když se od tohoto místa vzdálil, napadlo Rohana, že měl prozkoumat radioaktivitu mrtvoly. Její stupeň mohl do určité míry osvětlit osudy Bennigsena i ostatních. Radioaktivita by totiž nasvědčovala tomu, že zemřelý se nalézal blízko místa atomového střetnutí. Zapomněl však na to a teď už by ho nic nedonutilo znovu zvednout náhrobní kámen. Současně si Rohan uvědomil, jak velkou úlohu hraje při jeho hledání náhoda, domníval se totiž, že okolí onoho místa prohledal předtím velmi důkladně.

Napadla ho nová myšlenka: Postupoval spěšně po krvavé stopě a hledal její začátek. Sestupoval údolím téměř přímo dolů, směrem k atomovému bojišti. Ale už o několik set kroků dále náhle zabočila stranou. Geolog ztratil ohromné množství krve a tím více udivovalo, že přesto došel tak daleko. Balvany, jichž se od katastrofy nedotkla ani kapka deště, byly zbroceny krví. Rohan se vyšplhal po vratkých kamenech a ocitl se v široké mělké proláklině pod holým skalním výstupkem. První věc, kterou spatřil, byly obrovské podešve kovového obutí robota. Spočíval na boku, téměř přepůlen dávkou vystřelenou zřejmě z weyra. O kus dál se polosedě opíral o balvan zhroucený člověk v přílbě, která byla na temeni černá sazemi. Byl mrtev. V dlani držel ještě emitor, který se dotýkal lesklou hlavní půdy. Rohan se mrtvoly zpočátku neodvážil dotknout a pouze se v kleče pokoušel pohlédnout do jeho tváře; byla však znetvořena rozkladem stejně jako Bennigsenova. Vtom poznal širokou a plochou geologickou tornu, která visela mrtvému přes rameno. Byl to sám Regnar, velitel expedice napadené v kráteru. Měření radioaktivity prokázalo, že arktan byl roztříštěn weyrem: indikátor zaregistroval charakteristickou přítomnost izotopů vzácných zemin. Rohan chtěl opět odebrat geologovi identifikační známku, ale tentokrát to nedokázal. Odepjal pouze tornu, při tom se totiž nemusel dotýkat jeho těla. Torba však byla plná úlomků minerálů. Po krátkém uvažování vylomil tedy nožem geologův monogram, připevněný na kůži, schoval jej do kapsy, ještě jednou si prohlédl nehybnou scénu a snažil se pochopit, co se tu vlastně stalo. Zdálo se, že Regnar střelil do robota. Útočil snad robot na něj nebo na Benningsena? Copak se mohl člověk postižený amnézií bránit jakémukoliv útoku? Viděl, že záhadu nevyřeší, a čekalo jej ještě další hledání. Opět se podíval na hodinky: blížila se pátá. Kdyby měl počítat pouze s vlastní zásobou kyslíku, musel by se už vrátit. Tu ho napadlo, že může použít kyslíkové bomby z Regnarova přístroje. Sundal tedy kyslíkový přístroj ze zad mrtvoly, přesvědčil se, že jedna bomba je ještě plná, vlastní prázdnou tu nechal a začal kupit na mrtvolu kameny. Trvalo to téměř hodinu, mínil však, že mrtvý se mu i tak bohatě odvděčil, když mu poskytl svou zásobu kyslíku. Když byla malá mohyla hotova, napadlo Rohana, že by bylo vhodné opatřit si zbraň a Regnarův weyr byl určitě ještě nabitý. I tento nápad však přišel pozdě, a Rohan musel proto odejít s prázdnou.

V šest hodin byl tak unaven, že sotva vláčel nohy. Měl ještě čtyři tabletky povzbuzujícího preparátu, jednu snědl a za minutu pocítil příliv sil. Neměl nejmenší tušení, kde má hledat dál, šel tedy přímo dopředu ke skalní bráně. Dělil ho od ní ještě asi kilometr, když ho indikátor upozornil na stoupající radioaktivitu. Prozatím byla dosti nízká, kráčel tedy dále a pozorně se rozhlížel na všechny strany. Poněvadž kaňon byl klikatý, povrch skal byl roztaven pouze místy. Při dalším postupu charakteristické glazury stále přibývalo, až nakonec spatřil ohromné balvany se ztuhlými bublinami, jak jejich povrch žárem vařil. Vlastně už tu neměl co pohledávat, a přece šel stále vpřed; indikátor na zápěstí mírně tikal, tikot stále sílil, až ručička skákala po stupnici jako šílená. Konečně spatřil zdálky zbytky skalní brány, které se zřítily do vzniklého kotle, připomínajícího jezírko ztuhlé při onom mocném výbuchu. Skála se změnila v tlustou vrstvu lávy a kdysi černá kožešina kovového houští byla sežehnuta na popel. V dálce probleskovaly mezi skalními stěnami obrovské světlejší průrvy. Rohan se spěšně vrátil.

Když se blížil k další, mnohem širší skalní bráně, přišla mu opět na pomoc náhoda: blízko místa, které už jednou minul, zahlédl nějaký lesklý kovový předmět. Byl to hliníkový reduktor kyslíkového přístroje; v mělké prohlubni mezi skálou a vyschlým korytem potoka se černala záda v ožehlé kombinéze. Mrtvola neměla hlavu. Výbuch strašlivé síly ji přehodil přes hromady kamenů a mrštil na skálu. Opodál ležel zasunut do nepoškozeného pouzdra lesklý, jakoby právě vyčištěný weyr. Rohan si jej ponechal. Chtěl identifikovat nalezeného muže, bylo to však nemožné. Šel tedy dále vzhůru kaňonem, jehož východní svah už rudl a červený svit jako planoucí opona stoupal stále výše, jak slunce zapadalo za horský hřeben. Bylo tři čtvrtě na sedm.

Rohan nevěděl, co má dělat. Dosud měl štěstí, přinejmenším v tom smyslu, že splnil svůj úkol, nic se mu nestalo a mohl se vrátit zpět na základnu. Smrt čtvrtého člověka byla podle jeho přesvědčení nepochybná, avšak nebyla nesmírně pravděpodobná už na Nepřemožitelném? Přišel sem, aby získal jistotu. Má už právo na návrat? Zásoba kyslíku, za kterou vděčil Regnarovi, stačila na dalších šest hodin. Měl však před sebou celou noc, během níž nemohl nic dělat, ani ne tak kvůli mraku, jako proto, že byl blízek naprostému vyčerpání. Snědl další povzbuzující tabletu, a než se projevil její účinek, pokoušel se vymyslet nějaký aspoň trochu rozumný plán dalšího postupu.

Černé houští vysoko nad ním u okraje skal zalévala stále rudější záře západu, v níž keře nepravidelně opalizovaly temně fialovou barvou.

Rohan se stále ještě nemohl rozhodnout. Jak tak seděl pod velkým balvanem, uslyšel, jak se zdálky s temným bzučením blíží mrak. Zvláštní věc — vůbec se nelekl. Jeho vztah k mraku se během tohoto jediného dne podivuhodně změnil. Věděl, či spíše tušil, co si může dovolit, asi jako alpinista, kterého neodstraší smrt číhající ve stěnách ledovců. Sám se sice příliš nevyznal ve změně, která se v něm udala, nepamatoval si už totiž, kdy poprvé začal vnímat ponurou krásu černého houští, hrajícího na skalách všemi odstíny fialové barvy. Teď, když uviděl, jak se blíží dva černé mraky, které se vynořily z protilehlých horských svahů, vůbec se nepohnul, nehledal už úkryt s tváří přitisknutou ke skále. Pozice, kterou zaujímal, nemohla mít koneckonců význam, pokud ukrytý přístroj ještě stále fungoval. Dotkl se konečky prstů jeho kulatého dna a přes látku kombinézy pocítil jemné chvění. Nechtěl provokovat nebezpečí, posadil se tedy pohodlněji, aby nemusel zbytečně měnit polohu těla. Mraky už zakryly oba svahy kaňonu. Zdálo se, že černými klubky prochází usměrňující proud, neboť na okrajích houstla a tvořila téměř kolmé sloupy, kdežto vnitřní části mraků se k sobě stále víc přibližovaly. Vypadalo to, jako by je rychle tvaroval neviditelnými pohyby nějaký titánský řezbář. Několik krátkých výbojů prořízlo vzduch mezi nejbližšími body obou mraků, které se k sobě zdánlivě blížily, a přece zůstávaly každý na své straně, pouze jejich centra vibrovala stále rychlejším tempem. Světlo těchto blýskavic bylo podivně temné a oba mraky se v něm na okamžik zaleskly jako miliardy černostříbrných krystalků ustrnulých v letu. Skály několikrát slabě a tlumeně opakovaly ozvěnu hromů, jako kdyby byly zakryty látkou pohlcující zvuk. Potom se oba okraje vibrujícího, do krajnosti napjatého černého moře spojily a pronikly. Vzduch pod nimi ztemněl, jako kdyby zašlo slunce, a současně se v něm objevily nepochopitelné klikaté čáry. Rohan teprve po dlouhé chvíli pochopil, že je to groteskně znetvořený odraz skalního dna údolí. Toto vzdušné zrcadlo pod mrakem se vlnilo a šířilo; a nakonec uviděl obrovskou, až do mraků sahající lidskou postavu, která na něj nehybně hleděla. Tento obraz neustále kmital, jako kdyby stále hasl a opět byl tajemným rytmem znovu vyvoláván. A opět uplynuly vteřiny, než v něm poznal svůj vlastní obraz, který čněl v prázdnu mezi bočními okraji mraku. Byl nepochopitelnou činností mraku tak udiven, tak zaražen, že zapomněl na všechno. Napadlo ho, že mrak o něm možná ví, ví o mikroskopické přítomnosti posledního živého člověka mezi balvany, vůbec se však této myšlenky nelekl. Ne proto, že byla málo pravděpodobná: nic už nepovažoval za nemožné, toužil se prostě účastnit tohoto večerního mystéria, jehož význam — tím si byl jist — nikdy nepochopí. Jeho gigantický obraz, kterým slabě prosvítaly vzdálené svahy skal v horní části údolí, kam stín mraku nedosahoval, se rozplýval. Současně z mraku vyšlehla nesčetná ramena; když vtáhl jedna, zaujala jejich místa jiná. Stále hustěji z nich začal padat černý déšť. Drobné krystalky padaly i na něho, zasahovaly ho zlehka do hlavy klouzaly po kombinéze a hromadily se v jejich záhybech. Černý déšť stále padal a hlas mraku, ono hučení, zaplňující už nejen údolí, ale snad celou atmosféru planety, zesílilo. V mraku vznikly lokální víry, mezery, ve kterých se objevilo nebe, nakonec se černý příkrov uprostřed roztrhl a ve dvou vlnách se těžce, téměř neochotně pohyboval směrem k nehybnému houští, až do něj zapadl a zmizel. Rohan seděl nehybně dál. Nevěděl, zda může setřást krystalky, kterými byl posypán; spousty jich ležely na skalách, celé dosud bílé koryto potoka vypadalo jako postříkané inkoustem. Uchopil opatrně jeden z trojúhelníkovitých krystalků do prstů. Krystalek náhle jako by ožil, jemně mu dýchl teplem do dlaně, a když Rohan reflexivně otevřel pěst, vznesl se drobný útvar do vzduchu.