Tu se jako na dané znamení zahemžilo celé údolí. Pohyb byl chaotický pouze v první vteřině. Potom černé body vytvořily při zemi vrstvu dýmu, seskupily se a stoupaly ve sloupech vzhůru. Vypadalo to, jako by samy skály dýmaly obrovskými temnými obětními pochodněmi. Potom se stalo něco nepochopitelného: když vzlétající roj strnul jako kulovitý oblak přesně nad středem údolí, takže připomínal na pozadí pomalu tmavnoucího nebe ohromný, nafouklý černý balón, z houští se vynořila tamta mračna a šílenou rychlostí se na něj vrhla. Rohanovi se zdálo, že zaslechl nezvyklý, skřípavý zvuk vzdušné srážky, ale byl to přelud. Domníval se, že uvidí bitvu, že mraky vyvrhly na dno kaňonu tu část neživého hmyzu, které se toužily zbavit. Ke střetnutí však nedošlo. Mraky se rozptýlily a po balónu nezůstalo ani stopy. Pohltily jej. Za okamžik už jen skalní štíty krvavě svítily v posledním odlesku slunce a rozlehlé údolí bylo tiché a prázdné.

Rohan se postavil na poněkud nejisté nohy. Náhle si připadal směšný se svým weyrem, který vzal mrtvému, a co víc, cítil se zbytečný v této krajině absolutní smrti, kde mohly vítězně přetrvat pouze neživé formy, aby vykonávaly tajemnou činnost, kterou neměly spatřit žádné živé oči. Ne poděšen, ale omámen údivem se zúčastnil před chvílí toho, co se tu odehrávalo. Věděl, že žádný z vědců nebude schopen sdílet jeho pocity, nyní se však chtěl vrátit nikoliv jako zvěstovatel záhuby zmizelých lidí, ale i jako člověk, který bude požadovat, aby planeta zůstala nedotčena. Ne všechno a ne všude je pro nás, pomyslel si, když pomalu sestupoval dolů. Obloha byla jasná a tak mohl rychle dorazit k bojišti. Teprve tam musel přidat do kroku, protože záření z otavených skal, jejichž příšerné siluety jiskřily v houstnoucím šeru, stále sílilo. Nakonec se rozběhl; kamenné stěny opakovaly ozvěnou jeho kroky, předávaly ji dalším a on v tomto nepřetržitém echu, které zvyšovalo jeho spěch, skákal z balvanu na balvan. Když minul k nepoznání roztavené zbytky strojů, dostal se na nerovný svah, ale i tu ručička indikátoru rubínově zářila.

Nesměl se zastavit, třebaže se dusil, proto nezpomalil, otevřel pouze ventil bomby naplno. Kdyby měl kyslík vyčerpat u ústí kaňonu a potom dýchat vzduch planety, bylo by to určitě lepší než zůstávat zde, kde každý kousek skály vysílal smrtící záření. Kyslík mu proudil do úst ve studených vlnách. Běželo se mu dobře, povrch ztuhlého potoka lávy, který zanechal po své porážce ustupující Kyklop, byl hladký, místy téměř jako sklo. Naštěstí měl na botách horolezecké podrážky, takže neklouzaly. Byla už taková tma, že jen světlé kameny, místy prosvítající zpod skelného povlaku, ho vedly dolů, stále dolů. Věděl, že má před sebou ještě nejméně tři kilometry takové cesty. Bylo nemožné při tomto usilovném běhu provádět jakékoliv výpočty, přesto však občas mrkl na červeně pulsující stupnici indikátoru. Mohl být mezi těmito devastovanými skalami ještě hodinu, pak celková dávka nepřekročí dvě stě rentgenů. Řekněme hodinu a čtvrt; pokud za tu dobu nedorazí k okraji pouště, nebude mít už proč spěchat.

Asi ve dvacáté minutě nastala krize. Srdce cítil jako kruté nepřátelské těleso, které mu drásalo a svíralo hruď, kyslík mu spaloval hrdlo a hrtan živým ohněm, v očích se mu míhaly jiskry, ale nejhorší bylo, že začal klopýtat. Záření bylo sice trošku slabší, indikátor svítil ve tmě jen jako hasnoucí uhlík, ale i tak věděl, že musí běžet, běžet dál, a nohy už odmítaly poslušnost. Každá buňka jeho těla byla unavena, všechno v něm volalo, aby se zastavil, aby zůstal stát nebo padl na ty zdánlivě chladné a neškodné pláty taveného skla. Když se jednou podíval nahoru na hvězdy, zakopl a letěl dopředu na roztažené ruce. Se zaúpěním lapal po dechu. Nadzvedl se, pak vstal, kulhavě uběhl několik kroků, a pak se rytmus vrátil a opět ho unášel. Ztratil pojem času. Jak se vůbec orientovat v té naprosté tmě? Zapomněl na všechny mrtvé, které nalezl, na Bennigsenův kostěný úsměv, na Regnara spočívajícího pod kamením vedle roztříštěného arktanu, na onoho muže bez hlavy, kterého se mu nepodařilo identifikovat, zapomněl i na mrak. Byl docela pohlcen tou temnotou, jeho krví podlité oči nevnímavě hleděly na velké hvězdnaté nebe pouště, jejíž písečná prázdnota mu připadala spásná. Běžel poslepu dál s víčky zalitými slaným potem, unášen silou, jejíž neustávající přítomností v sobě se chvílemi sám divil. Ten běh, ta noc neměly zdánlivě konce.

Nevnímal už téměř nic, když náhle jeho kroky ztěžkly, bořil se do půdy, naposledy pocítil příval zoufalství, zvedl hlavu a tu pochopil, že je na poušti. Nad horizontem uviděl hvězdy. Než se pod ním podlomily nohy, vyhledal ještě pohledem ciferník indikátoru, ale nespatřil jej: byl temný, mlčel, neviditelnou smrt nechal vzadu, ve ztuhlém potoku lávy. To byla jeho poslední myšlenka. Když na tváři ucítil drsný chlad písku, poddal se nikoliv spánku, ale strnulosti, v níž se celé jeho tělo ještě stále zoufale namáhalo — hruď se zvedala, srdce tlouklo a tyto mrákoty naprostého vyčerpání se prohlubovaly, až ztratil vědomí.

Náhle se probral a nevěděl, kde je. Pohnul rukama a ucítil v nich chladný písek, který se mu sypal mezi prsty. Usedl a mimovolně zasténal a zalapal po dechu. Vzpamatoval se. Fosforeskující ručička manometru ukazovala nulu. Ve druhé láhvi zbývalo ještě osmnáct atmosfér. Otevřel ventil a vstal. Byla jedna hodina v noci. Hvězdy na černém nebi jasně svítily. Vyhledal na kompasu správný směr a vykročil vpřed. Ve tři hodiny snědl poslední tabletku. Před čtvrtou mu došel kyslík. Odhodil tedy kyslíkový přístroj a vykročil dál. Zpočátku dýchal nedůvěřivě, ale když mu studený ranní vzduch naplnil plíce, zrychlil chůzi, snažil se nemyslet na nic jiného než na tento pochod přes písečné duny, do nichž občas zapadl až po kolena. Byl trochu jako opilý, ale nevěděl, zda je to účinkem plynů v atmosféře nebo prostě únavou. Vypočítal si, že při rychlosti čtyři kilometry za hodinu dorazí ke korábu v jedenáct dopoledne.

Snažil se určit své tempo na krokoměru, ale nedařilo se mu to. Obrovský stříbřitý pás Mléčné dráhy rozděloval oblohu na dvě nestejné části. Tak už přivykl nepatrnému světlu hvězd, že se mohl vyhýbat největším dunám. Brodil se stále dál, až na pozadí horizontu postřehl podivně utvářený prostor bez hvězd, jakousi hranatou siluetu. Ještě si ani neuvědomil, co to je, a už mířil tím směrem. Rozběhl se, bořil se stále hlouběji, ale nevnímal to. Nakonec narazil rukama napřaženýma jako slepec na tvrdý kov. Byl to prázdný terénní vůz, snad jeden z těch, které vyslal Horpach včera ráno, snad nějaký jiný, zapomenutý Regnarovou skupinou; nepřemýšlel o tom, prostě stál, oddechoval a objímal stroj oběma rukama. Únavou klesal k zemi. Moci tak ulehnout vedle stroje, usnout a teprve ráno ve slunečním světle pokračovat v cestě…

Pomalu se vyšplhal nahoru na pancíř, po hmatu nalezl páku přístroje a otevřel jej. Rozsvítilo se světlo. Sešinul se na sedadlo. Teď už věděl, že je omámen, určitě se otrávil tím plynem, neboť nemohl nalézt startér, nepamatoval si jeho umístění, nevěděl nic… Nakonec ruka sama nalezla příslušný spínač a stiskla jej, motor lehce zakvílel a rozběhl se. Odkryl víčko gyrokompasu, přesně znal už jen jedno číslo, zpáteční kurs. Vůz jel chvíli potmě, Rohan zapomněl, že má reflektory…

V pět hodin byla ještě tma. Náhle spatřil v dálce přímo před sebou, uprostřed bílých a namodralých hvězd jednu rubínovou, která visela nízko nad obzorem. Zamrkal. Červená hvězda…? Takové neexistují… Zdálo se mu, že vedle něj někdo sedí, určitě Jarg, chtěl se ho zeptat, co to může být za hvězdu, když se náhle vzpamatoval. Bylo to vrcholové světlo hvězdoletu. Jel přímo k té rubínové kapičce v mracích, která pomalu stoupala, až se změnila v jasně svítící kouli, v jejímž jasu se leskl povrch pancíře. Mezi ciferníky zamrkalo červené oko a ozval se zvonek signalizující blízkost silového pole. Rohan vypnul motor. Stroj sjel po úbočí duny a zastavil se. Rohan si nebyl jist, zda dokáže opět nasednout, opustí-li vůz. Sáhl tedy do přihrádky, vyňal z ní raketovou pistoli, a poněvadž ji neudržel bez chvění, opřel loket o páku, druhou rukou ho přidržel a stiskl spoušť. Do tmy vyrazila oranžová stuha. Její krátký let přerušil výbuch, jak zasáhla silovou clonu, průzračnou jako sklo. Střílel ránu za ránou, až úderník klapl naprázdno. Neměl už náboje. Ostatně ho už zpozorovali, nejdříve strhla poplach určitě služba v řídicí kabině, neboť téměř současně zazářily pod špičkou korábu dva velké reflektory, bílými jazyky olízly písek a proťaly se na jeho voze. Současně se rozsvítila světla na rampě a v nich jako studený plamen zazářila konstrukce osobního výtahu. Schůdky se okamžitě zaplnily běžícími lidmi, na dunách poblíž zádi vzplanuly reflektory, otáčely se a pohybovaly sloupy světel. Nakonec se rozsvítila řada namodralých ohýnků, které vyznačily průchod v obvodu.