Nyní začalo dost složité manévrování, protože k ochraně pracovní skupiny bylo třeba zavést přední energobot dost hluboko do vody. Utěsněný stroj, řízený z druhého energobotu, vjel do vln, které bouřily a pěnily, až se stal jen stěží viditelným stínem v hlubině; teprve potom na signál vyslaný z ústředního stanoviště vysunul zatopený kolos nad hladinu Diracův emitor. Teprve když se pole ustálilo a přikrylo neviditelným příklopem část břehu a pobřežních vod, začal vlastní výzkum.

Oceán nebyl tak slaný jako na Zemi, analýzy však nepřinesly žádné překvapivé výsledky. Po dvou hodinách věděli zhruba totéž co na začátku. Vyslali tedy dvě dálkově řízené televizní sondy na širé moře a sledovali jejich pohyb na obrazovkách. Teprve když zmizely z obzoru, oznámily první skutečnou novinku. V oceáně žily organismy podobné rybám. Od sondy však prchaly obrovskou rychlostí a hledaly záchranu v hlubinách. Echologové určili hloubku oceánu v tomto místě prvního setkání s živými tvory na sto padesát metrů.

Broza si umínil, že musí chytit aspoň jednu takovou rybu. Lovili tedy; sondy pronásledovaly stíny míhající se v zeleném šeru, střílely elektrickými náboji, ale údajné ryby projevily nepochopitelnou obratnost v manévrování. Nakonec se jim podařilo jednu zasáhnout. Sondu, která ji zachytila do svých kleští, okamžitě přivolali ke břehu; Koechlin a Fitzpatrik zatím řídili druhou, která sbírala vzorky vláken vznášejících se ve vlnách, o nichž se domnívali, že je to nějaký druh chaluh či řas. Konečně ji poslali až na dno, do hloubky čtvrt kilometru. Silný proud u dna velmi ztěžoval ovládání sondy, protože ji stále odnášel mezi balvany. Nakonec se však podařilo několik z nich odvalit, a jak správně předpokládal Koechlin, sídlila pod nimi celý kolonie pružných štětinatých tvorů.

Když se obě sondy vrátily a biologové se dali do práce, Rohan, Jarg a pět ostatních pojedli první teplé jídlo toho dne v nově postaveném domku, kde si také mohli sundat nepříjemné masky.

Čas do večera strávili tak, že sbírali vzorky minerálů, zkoumali radioaktivitu dna, intenzitu záření a vykonávali stovky podobných zdlouhavých prací, které však bylo třeba udělat svědomitě, ba pedanticky, jestliže měly přinést hodnověrné výsledky.

Do soumraku byly téměř všechny práce ukončeny, a když zavolal Horpach, mohl Rohan s klidným svědomím odejít k rádiu. Oceán byl plný živých organismů, které se však vyhýbaly pobřežní oblasti. V těle pitvané a zkoumané ryby nenašli nic zvláštního. Vývoj na planetě probíhal podle odhadu stovky miliónů let. Objevili značné množství zelených chaluh, což objasňovalo přítomnost kyslíku v atmosféře. Rozdělení živých organismů na rostlinné a živočišné bylo typické; typické byly také kostní struktury obratlovců. Jediným orgánem zjištěným u ulovené ryby, jehož pozemskou obdobu biologové neznali, byl zvláštní smysl, citlivý na velmi nepatrné změny intenzity magnetického pole. Horpach přikázal celé výpravě, aby se co nejrychleji vrátila, a nakonec oznámil novinku: pravděpodobně se po dařilo na fotografickém snímku nalézt místo přistání zmizelého Kondora.

Přes protesty biologů, kteří tvrdili, že by jim nestačilo ani několik týdnů pro další výzkumy, byl domek demontován, motory spuštěny a kolona se pohnula na severozápad. Rohan nemohl oznámit žádné podrobnosti o Kondorovi, protože je sám neznal. Chtěl být co nejrychleji zpátky, neboť tušil, že velitel rozděluje další úkoly, slibující možná četné objevy. Samozřejmě bude třeba především prozkoumat místo údajného přistání Kondora. Rohan tedy ždímal ze strojů všechno, a návrat byl provázen ještě pekelnějším řevem housenkových pásů. Když nastala tma, rozsvítily se velké reflektory strojů; byl to pohled neobvyklý a dokonce hrozivý — každou chvíli se v pohyblivých sloupech světla vynořily ze tmy nestvůrné, zdánlivě se pohybující siluety obrů. Byly to však jen skály, poslední pozůstatky po zvětralém horském masivu. Několikrát se museli zastavit u hlubokých rozsedlin zejících v čediči. Nakonec, už hodně dlouho po půlnoci, uviděli ze všech stran osvětlený lesklý trup Nepřemožitelného. V silovém poli se na všechny strany pohybovaly řady strojů; vykládaly se zásoby, palivo, pod nákladní rampou stály v oslepujícím světle reflektorů skupinky lidí. Už zdálky slyšeli ohlasy tohoto mravenčího hemžení. Nad sloupy světel se vznášel mlčící trup hvězdoletu.

Modravá světla vyznačila průchod v silové ochraně a vozy pokryté silnou vrstvou prachu vjely jeden za druhým doprostřed kruhového prostranství. Ještě než Rohan seskočil na zem, už volal na jednoho z nejblíže stojících lidí, v němž poznal Blanka, co je s Kondorem.

Ale bocman nevěděl nic o údajném objevu. Rohan se toho od něj mnoho nedozvěděl. Než čtyři satelity shořely v hustých vrstvách atmosféry, pořídily jedenáct tisíc snímků, které byly postupně přeneseny na speciálně leptané destičky v kajutě kartografii. Aby neztrácel čas, zavolal si Rohan technika kartografii Eretta a při sprchování se ho vyptával na vše, co se stalo na lodi. Erett byl jedním z těch, kteří hledali na získaném filmu Kondora. Toto zrníčko oceli v oceánech písku hledalo asi třicet lidí; kromě planetologů byli k tomuto účelu zmobilizováni kartografové, radaroví operátoři a všichni piloti. Celý den i noc střídavě prohlíželi fotografie a zaznamenávali souřadnice každého podezřelého bodu. Ale zpráva, kterou oznámil Rohanovi velitel, byla mylná. Považovali za Kondora neobyčejně vysokou skalní jehlu, která vrhala stín překvapivě podobný skutečnému stínu rakety. O osudu Kondora nevěděli tedy nic nového. Rohan se chtěl hlásit u velitele, ale ten se už odebral k odpočinku. Odešel tedy do své kajuty. Ač byl unaven, nemohl dlouho usnout. Když ráno vstal, astrogátor mu vzkázal po Ballminovi, vedoucím planetologů, aby poslal získaný materiál do hlavní laboratoře. V deset hodin pocítil Rohan takový hlad, že sjel na druhou sekci do malé jídelny radarových operátorů. Právě když dopíjel kávu, dostihl ho tam Erett.

„Už ho máte?“ zeptal se při pohledu na kartografovu vzrušenou tvář.

„Ne. Ale našli jsme něco většího. Pojďte se mnou, astrogátor vás volá…“

Rohanovi se zdálo, že zasklená klec výtahu se pohybuje neuvěřitelně pomalu. V setmělé kajutě vládlo ticho, bylo slyšet jen šum elektrických přístrojů a z podavače vylézaly stále nové snímky, vlhké a lesklé, kterým nikdo nevěnoval pozornost. Dva technici připravili epidiaskop a zhasli poslední světla v okamžiku, kdy Rohan otevřel dveře. Uprostřed shromáždění postřehl bílou hlavu astrogátora. Hned nato se rozzářilo plátno spuštěné se stropu. V nastalém tichu přešel Rohan co nejblíže k velké, jasné ploše.

Černobílý snímek nebyl zrovna nejkvalitnější. V okolí drobných, nepravidelně rozmístěných kráterů se rýsovala holá planina, z jedné strany přerušená čarou tak rovnou, jako by tam skály uřízl nějaký obrovský nůž; to bylo pobřeží, neboť zbytek snímku zaplňovala jednolitá čerň oceánu. Nedaleko od břehu se rozprostírala mozaika poměrně nejasných tvarů, která byla na dvou místech zakryta šmouhami oblaků. Ale i tak bylo nepochybné, že zvláštní, v detailech rozmazaný útvar není geologického původu.

Město…, pomyslel si vzrušeně Rohan, ale nahlas to neřekl. Všichni stále zachovávali mlčení. Technik u epidiaskopu se marně snažil zaostřit obraz.

„Byly poruchy při příjmu?“ přerušil ticho klidný hlas astrogátora.

„Ne,“ odpověděl Ballmin ze tmy. „Příjem byl čistý, ale toto je jeden z posledních snímků třetí sondy. Osm minut po jeho vyslání přestala odpovídat na signály. Je možné, že snímek byl zhotoven objektivy poškozenými zvýšenou teplotou.“

„Kamera nebyla výš než sedmdesát kilometrů,“ ozval se jiný hlas, náležející zřejmě Maltovi, jednomu z nejschopnějších planetologů. „Odhadl bych ji na padesát pět až šedesát kilometrů… Podívejte se…“ Jeho silueta částečně zakryla plátno. Přiložil k obrazu průhlednou plastickou šablonu s vyznačenými ryskami a přeměřil postupně několik kráterů ve druhé polovině snímků. „Jsou zřetelně větší než na předcházejících fotografiích. Ostatně,“ dodal, „to není důležité. Tak či onak…“