Nedokončil, ale všichni pochopili, co chtěl říci: že brzy zkontrolují přesnost fotografie, až prozkoumají tuto část planety. Nějakou chvíli se ještě dívali na obraz na plátně. Rohan si už nebyl tak jist, že ukazuje město, či spíše jeho ruiny. O tom, že geometricky pravidelný útvar je už dávno opuštěn, svědčily tenké čárky, zvlněné stíny dun, které ze všech stran oblévaly složité konstrukce, takže některé už napůl mizely v písečné záplavě pouště. Navíc tyto ruiny rozdělovala na dvě nestejné části černá, křivolaká čára rozšiřující se směrem do pevniny — seismická trhlina, která rozštěpila některé z velkých „budov". Jedna z nich vytvořila jakýsi most, opřený o oba protější okraje trhliny.

„Světlo,“ rozlehl se astrogátorův hlas. Když se rozsvítilo, podíval se na nástěnné hodiny.

„Za dvě hodiny startujeme.“

Zdvihla se bouře hlasů; nejenergičtěji protestovali lidé hlavního biologa, kteří se při zkušebních vrtech dostali do hloubky dvě stě metrů. Horpach dal rukou znamení, že nepřipouští žádnou diskusi.

„Všechny stroje se vrátí na palubu. Uložte získaný materiál. Prohlídka snímků a zbytek analýz pokračují. Kde je Rohan? Jste tady? Dobrá. Slyšel jste, co jsem řekl? Za dvě hodiny musí být všichni lidé na startovních stanovištích.“

Nakládání vyložených strojů pokračovalo spěšně, ale systematicky. Rohan byl hluchý k námitkám Ballmina, který prosil o patnáct minut pro další vrty.

„Slyšel jste, co říkal velitel,“ opakoval nalevo napravo a popoháněl montéry, kteří přijížděli k vykopaným jámám s velkými jeřáby. Vrtné aparatury, provizorní plošiny a nádrže s palivem putovaly postupně do nákladních prostor; když už jen rozrytá půda svědčila o vykonané práci, Rohan s Westergardem, zástupcem hlavního inženýra, obešli pro všechny případy opuštěná pracoviště. Potom lidé zmizeli uvnitř. Teprve pak se pohnul písek, rádiem přivolané energoboty se vracely a mizely uvnitř korábu, který vtáhl pod pancéřové pláty i nákladní rampu a osobní výtah. Za okamžik nato přehlušil jednotvárné vytí vichru kovový hvizd stlačeného vzduchu, který profoukl trysky. Kotouče prachu obklopily záď, pod níž vzplanula zelená záře a smísila se s červeným světlem slunce. Za hromového řevu, který otřásal pouští a mnohonásobnou ozvěnou se vracel od skalních stěn, se hvězdolet pomalu vznesl do výše. Zanechal za sebou vypálené skály, roztavený písek a zmizel s rostoucí rychlostí ve fialovém nebi. Dlouho potom, když se poslední stopa jeho cesty, vyznačená bělavou čarou par, rozplynula v atmosféře a pohyblivé písky začaly pokrývat holé skály a zaplňovat opuštěné výkopy, objevil se na západě temný mrak. Sunul se nízko nad zemí, pak se rozvinul, dlouhým ramenem obchvátil místo přistání a nehybně strnul. Když se slunce nadobro schýlilo k západu, začal z něj na poušť padat černý déšť.

Nepřemožitelný přistál na pečlivě vybraném místě, asi šest kilometrů na jih od údajného „města". Z řídicí kabiny bylo vidět docela dobře. Dojem, že jsou to uměle vybudované konstrukce, byl ještě silnější než při prohlížení fotografií. Byly rozloženy na ploše mnoha kilometrů. Stavby byly hranaté, u základny většinou širší než nahoře, nestejné výšky, zčernalé, místy se kovově leskly, ale ani nejsilnější dalekohled neumožňoval rozeznat podrobnosti; zdálo se, že většina těchto budov je děravá jako řešeto.

Kovové sténání chladnoucích trysek ještě neustalo, když koráb vysunul ze svého nitra rampu, lešení výtahu a obklopil se kruhem energobotů. V místě ležícím přímo proti „městu“ (ze země je nebylo vidět kvůli nízkému návrší) se uvnitř energetické clony soustředila skupina pěti terénních vozů, ke které se připojil dvakrát větší pohyblivý zářič antihmoty, podobný apokalyptickému brouku s modrým krunýřem.

Velitelem operační skupiny byl Rohan. Stál vzpřímen v prvém terénním voze a čekal, až se na rozkaz z paluby Nepřemožitelného otevře průchod v silovém poli. Dva inforoboty na nejbližších návrších vystřelily zelené světlice, které vyznačily cestu, a malá kolona, zformovaná do dvojstupu s Rohanovým vozem v čele, se rozjela.

Motory strojů řvaly, zpod pneumatik gigantů létaly gejzíry písku, vpředu, dvě stě metrů před čelním vozem se vznášel průzkumový robot, podobný plochému talíři s rychle kmitajícími tykadly. Proud vzduchu, který z něj vycházel, vířil písek. Zvířený prach se v poměrně klidném vzduchu dlouho neusazoval a po průchodu kolony vyznačovala její trasu červená křivolaká stopa. Stíny strojů byly stále delší, cesta vedla k západu. Kolona se vyhnula téměř úplně zasypanému kráteru a po dvaceti minutách dorazila k ruinám. Tady se konvoj rozpadl. Tři vozy bez posádky vyjely vpřed a rozsvítily ostře modrá světla na znamení, že vytvořily lokální silové pole. Uvnitř ochranné clony se pohybovaly dva vozy s lidmi. Padesát metrů za nimi kráčel obrovský zářič antihmoty. V jedné chvíli, když překročili zasypanou spleť jakýchsi potrhaných kovových lan či drátů, museli zastavit, protože jedna noha zářiče zapadla do neviditelné štěrbiny v písku. Z Rohanova vozu seskočily dva arktany a osvobodily uvázlý kolos. Potom se kolona zase rozjela.

To, co nazvali městem, nebylo ve skutečnosti ani trochu podobné lidským sídlištím. Temné masívy, zasypané pohyblivými písky kdovíjak hluboko, tu stály a nepodobaly se ničemu, co znají lidské oči. Pichlavé konstrukce neurčitých tvarů sahaly do výše několika pater. Neměly okna, dveře, dokonce ani stěny. Jedny vypadaly jako zvlněné, velmi hustě pletené sítě, protínající se mnoha směry a zesílené v místech styku, jiné připomínaly složité prostorové arabesky, jaké vzniknou při vzájemném pronikání včelích pláství, nebo síť s trojúhelníkovými a pětiúhelníkovými otvory. V každém větším prvku a v každé viditelné ploše bylo možno najít nějakou pravidelnost, ne tak stejnorodou jako v krystalu, ale nepochybnou, opakující se v určitém rytmu, třebaže na mnoha místech přerušenou stopami ničení. Některé konstrukce byly spojeny v jakési hranolovité útvary, které byly hustě porostlé větvemi (ty větve však nerostly libovolně jako u stromů a keřů: buď vytvářely část oblouku, nebo byly zkroucené do spirály). Většinou trčely z písku kolmo, nalezli však i nakloněné jako pilíře padacího mostu. Vítr vanoucí nejčastěji ze severu nakupil na všech vodorovných plochách a na mírných svazích sypký písek, takže zdálky mnohá z těchto ruin připomínala nevysokou pyramidu s useknutým vrcholem. Zblízka však její zdánlivě hladká plocha ukazovala, co to ve skutečnosti je: systém keříčkovitých ostrohranných prutů a lišt, místy tak propletených, že zadržovaly ve své spleti i písek. Rohanovi se zdálo, že jsou to nějaké krychlovité a jehlanovité úlomky skal, porostlé mrtvým, uschlým rostlinstvem. Ale i tento dojem mizel ze vzdálenosti několika kroků: tehdy se totiž v chaosu zkázy projevila pravidelnost cizí živým formám. Ruiny nebyly monolitní, dalo se do nich nahlédnout mezerami v kovové houštině, která je zcela vyplňovala, nebyly však ani duté. Odevšad vanula mrtvolná opuštěnost. Rohan uvažoval o zářiči, použít násilí však nemělo smysl, nebyl tu prostor, do něhož by mohli proniknout. Vítr honil mezi vysokými baštami oblaka prachu. Pravidelnou mozaiku černých otvorů vyplňoval písek; sypal se neustále v praméncích, které připomínaly miniaturní laviny. Po celou cestu je provázel neustálý sypký šelest. Otáčivé antény, pohyblivé geigery, ultrazvukové mikrofony i detektory záření mlčely. Bylo slyšet pouze skřípění písku pod koly a při změně směru přerývané kvílení hnacích motorů; kolona střídavě mizela v hlubokém chladném stínu, který vrhaly okolní kolosy, a znovu vjížděla na osvětlený písek.

Konečně dorazili k tektonické trhlině. Byla široká sto metrů, zdánlivě bezedná, určitě nesmírně hluboká, neboť ji nezaplnily ani úplné vodopády písku, které vítr neustále smetal dolů. Zastavili se a Rohan vyslal na druhou stranu na průzkum létajícího robota. Pozoroval na obrazovce všechno, co snímal robot svými televizními kamerami, ale obraz byl stále stejný. Robot byl za hodinu povolán zpět, a když se připojil ke skupině, Rohan se po poradě s Ballminem a fyzikem Gralevem, kteří seděli ve vozidle, odhodlal k důkladnější prohlídce několika rozvalin.