Ale pojmy nejsou v psychice jedince rovnocenné jeden druhému (v strukturně algoritmickém smyslu). Je to podmíněno tím, že v obrazných představách jedince o Objektivní realitě nejsou rovnocenné (v strukturně algoritmickém smyslu) ani různé obrazy. Existuje nevelká skupina obrazů, která je počátkem sestrojení (odvození) všech následných obrazů, ve kterých člověk reflektuje průběh událostí v Objektivní realitě a ve kterých modeluje jejich možný rozvoj a svou účast v nich.

Reálně je možné vydělit typ vnímání světa, ve kterém se takovým počátkem souřadnic jeví obraz sebe samého – "Já-centrické" vnímání světa, o kterém bylo psáno dříve, a jemu odpovídající "Já-centrické" chápání světa.

Jeho hlavní a neodstranitelný defekt spočívá v tom, že vnímání a chápání světa je podmíněno měnícími se okolnostmi, ve kterých se "Já-centrum" ocitá, v důsledku čehož je vnímání světa a světonázor subjektu nestabilní, a ve výsledku je pro něj Život nepoznatelný a nepředvídatelný. Je to vnímání a chápání světa bez objektivního počátku souřadnic, z důvodu čehož v něm vše nevyhnutelně ztrácí jednoznačnost, v určitý okamžik definovanou "Já-centrem". V důsledku toho takové vnímání světa představuje kaleidoskop v pohybu, a na úrovni jazykových prostředků mu odpovídá podobně kaleidoskopické NEchápání světa.

Jak už bylo řečeno, alternativou tomuto životu nebezpečnému kaleidoskopu je vnímání a chápání světa na základě jiných základních kategorií — trojjedinosti matérie-informace-míry. Protože Bůh je nad-realitou (či "vně-realitou"), při vybudování posloupnosti obrazů je v tomto pohledu na svět neměnným počátkem obraz Boha v duši člověka. Volba Absolutního počátku, reflektovaného v duši člověka, v roli neměnného "počátku souřadnic" pro vybudování vnímání a chápání světa zapezpečuje stabilitu psychiky a včasné odstranění chyb psychické činnosti jedinců i kolektivů jimi tvořených. Kaleidoskop se mění ve stabilní mozaikový obraz Objektivní reality, v níž detailnost různých fragmentů každý člověk rozvíjí podle svého uvážení, vycházeje ze svých zájmů v interakci s životními okolnostmi. Postupem času toto vnímání světa, jsa bohocentrickým, zavazuje člověka[32]přijít k ladu s Bohem.

V chápání světa na základě trojjedinosti základních kategorií matérie-informace-míra všechny jazykové prostředky odpovídají míře, t.j. systému kódovaní informací, obrazů Objektivní reality a obrazů vnitřního světa subjektů[33]. Proto ve vnitrosociálních vztazích jsou jazykové prostředky především prostředky formování mravním měřítek, společných více či méně širokému okruhu osob, na jejichž základě mohou dosáhnout životní harmonie a podporovat ji ve svém okolí.

Podobně jakákoliv kulturní společnost je charakterizována společnými jazykovými prostředky, společnou množinou obrazů a vidění, společnou množinou různými jedinci zavedených vzájemných spojení mezi jazykovými a obraznými komponentami chápání světa. V procesu růstu si člověk osvojuje tuto trojitou společnou množinu jazykových prostředků, obrazů a vazeb mezi nimi v té formě, v jaké existuje v kultuře společnosti k okamžiku jeho příchodu na tento svět; a na určité etapě svého osobního rozvoje mnozí začínají tuto trojitou společnou množinu transformovat, přebudovávat. Pokrok kultury je ve své podstatě úroveň světonázoru (podporovaného/udržovaného lidmi, tvořících danou společnost), jehož růst se projevuje v rozřešení vnitrosociálních konfliktů a konfliktů společnosti a jednotlivých lidí s biosférou Země, Kosmem a Bohem.

Defektnost kultury je především zvrácenost panujícího systému pojmů a jeho uspořádání, určujících způsob myšlení a osobní psychickou kulturu celkově (včetně morálních měřítek), kterou společnost udržuje (reprodukuje) napříč pokoleními. Defektnost chápání světa se projevuje v tom, že společnost se nenachází v ladu s Bohem, se Světem, s jinými kulturami, a i v ní samé může být nesoulad mezi lidmi. Všechny tyto problémy jsou vyjádřením(reflexí, odrazem) degenerace mravů, tj. mravních měřítek převládajících ve společnosti, které určují algoritmiku myšlení, chápání světa, a algoritmiku vší psychické činnosti jak osobnostní (individuální), tak kolektivní (souborné, egregoriální).

Nyní se vrátíme k tématu současné práce.

S ohledem na výše uvedené, každé zavedení a šíření koncepce do společnosti – bez ohledu na obsah koncepce samotné – představuje formování nových pojmů, překonání/redefinici už existujících pojmů, zavedení nových a překonání starých vazeb mezi složkami různých pojmů jak na úrovni jazykových prostředků, tak na úrovni vnímání světa, zavedení části nových a přehodnocených pojmů do stavu obecně přijímaných a "samo sebou" rozumících se, a části do stavu "vydělujích své nositele" od zbytku společnosti. Rozdělení pojmů do skupiny obecně přiznaných a vydělujících se může v procesu šíření koncepce ve společnosti měnit.

Hlavní otázka, spojená s touto činností konceptuální moci v jejích projevech ve formě ideologické moci, spočívá v následujícím: Má obsah koncepce na tyto procesy vliv? – nebo stačí bez ohledu na obsah koncepce vypracovat efektivní "sociální technologii implementace koncepce", ve výsledku čehož zvítězí ne ta či ona konkrétní koncepce, ale ten, kdo použije efektivnější technologii?

Jak je možné vidět v životě Ruska a dalších zemí, stoupenci druhého mínění jsou velmi aktivní a předhánějí se ve vytváření a používání různorodého "pí-ár" jak během uvádění produktů na trh, tak i během realizace údajně demokratických procedur občanské společnosti. A o jejich služby je taková poptávka, že "public relations" se staly neoddělitelnou součástí názvu mnohých oborů, které dříve byly dostatečné samy o sobě i bez "píár": byly ekonomické instituty a fakulty, nyní jsou to instituty "ekonomiky a vztahů s veřejností" atd. A zdálo by se, že to potvrzuje správnost názoru o nadřazenosti "pí-ár"-technologií nad koncepcemi uspořádání života společnosti. Ale při vyjádřování názorů takového druhu zůstává v umlčení to, že všemožný "černý", "šedý", "čistý" a další "píár" je produkt západního obrazu života, tj. produkt určité koncepce uspořádání společnosti, konkrétně – biblické "elitárně"-nevolnické koncepce zotročení všeho a všech na osnově rasového  monopolu na mezinárodní, nadstátní lichvu a skupování autorských práv (na roli čehož většina politologů zapomíná, nebo to nezmiňují).

K čemu dochází, pokud se setkává "píár" a koncepce vně "píár"? Odpověď na tuto otázku daly volby guvernéra Novosibirské oblasti v roce 1999 a volby primátora Novosibirsku v roce 2000. Konstantin Pavlovič Petrov, "nepíárovaná" a do té doby neznámá osobnost ve městě a regionu, jen mluvící o Koncepci sociální bezpečnosti, bez jakýchkoliv reklamních kampaní dosáhl za půl roku toho, že v podmínkách zamlčování jeho činnosti masmédii získal ve volbách na guvernéra 7% a ve volbách na primátora 9.79% hlasů. Tyto výsledky vyvolaly u specialistů na "píár" šok.

Výsledky obou voleb nemohou být vysvětleny z názorových pozic, že stačí údajně "nezávisle na obsahu koncepce" vypracovat efektivní "sociální technologii protlačení produktu (v daném případě koncepce) na trh", v důsledku čehož podporu společnosti obdrží ne ta nebo jiná konkrétní koncepce, ale ten, kdo použije efektivnější technologii přivedení zbytku společnosti k souhlasu s nabídnutou množinou názorů, přitahujících lidi k podpoře těch sil, které zavádí do života nějakou koncepci, znalost jejíhož obsahu je tzv. prostým lidem údajně nenutná.