V souvislosti s tím je třeba udělat ještě jedno odstoupení od tématu:

Pokud se vrátíme k algoritmice vzniku dohadů, pojmů, vzájemného chápání a nechápání ve společnosti, to "píáristé" v podstatě pracují z pozic, vyjádřených v pořekadle: "Nazvi mě třeba pekáčem, jen proboha nestrkej do trouby...[34]". Jinak řečeno, jsou přesvědčeni, že libovolný jev je možné nazvat jakýmkoliv slovem, a určité představy o Životě je možné vyjádřit různými(jakýmikoliv) slovy, posle čehož se věc redukuje jen na to, vnutit společnosti používání právě těch jazykových konstrukcí pro popsání určitých jevů a vyjádření určitých představ o Životě, vlastních vnitřnímu světu každého.

Stoupenci "špinavého píár" k tomu mohou dodat  ještě své nároky na to, pojmenovávat slovy to, co reálně není, a dokonce to, co nemá místo v matrici-předurčení bytí Vesmíru (iluzorní pojmy, v obálce reálně prázdných slov); a také vytvářet pojmy (ve dříve ukázaném smyslu spojení obrazu a lexiky), které jsou formálně lexikálně shodné s obecně přijatými pojmy, ale... pro určité sociální skupiny se jeví být vydělujícími, protože jejich jazykové komponenty používané ve společnosti jsou v těch sociálních skupinách spojeny s obraznými představami o Životě, odlišnými od obecně přijímaných.

Výsledkem "čistého píár" takového druhu je vznik jazyka esperanto. A výsledkem "špinavého píár" – marxismus s nezměrným (ve vztahu k Předurčenosti bytí) bludem jeho filozofie a metrologicky nesoudržné politekonomie. "Špinavý píár" podobného druhu je popsán i v pohádce H. Ch. Andersena "Císařovy nové šaty", která má určitou podobnost zápletky s prodloužením ruského rčení "o hrnci a peci": ačkoliv společnost nějakou dobu může přebývat v bludu o císařových šatech, nazývaje "hrncem" něco objektivně jiného, ale jen pokud "neumístí hrnec do pece". Ale pravděpodobnostně předurčeně se najde někdo, kdo prohlásí, že král je nahý, a to bude blahem osvobození z iluzí; nebo někdo "hrnec", pro ty účely neurčený, strčí do pece, což má v principu potenciál přivodit následky, daleko převyšující hranice fantazie scénáristů hororových a katastrofických filmů.

Ale stoupenci "píár" technologií na osnově principu "Klidně hrncem nazvi.." s různými pokračováními byli v každé době historie současné globální civilizace, a vynakládali nemalé úsilí k tomu, zavést a udržet svou absolutní moc nad společností v hranicích božího dopuštění. Proto stopy jejich činnosti jsou v té či oné formě přítomny ve všech kulturách všech národů současnosti i minulosti.

Všechno to hovoří o tom, že spojení obrazných představ o Životě v psychice člověka a jazykových forem, spojujících lidi i společnost, byť i představuje mnohostrannou možnost, ale mezi tím množstvím variant je vždy nějaká nejlepší varianta subjektivního chápání světa, na základě kterého je dosaženo nejlepšího vzájemného chápání různými lidmi.

Při zkoumání otázky nejlepšího chápání světa v hranicích společnosti vychází najevo, že chápání světa, nejlepší ve vztahu k jedné koncepci, se může ukázat nejhorším ve vztahu k jiné koncepci. Ale spory o objektivně nejlepším a nejhorším chápání světa jsou neplodné na osnově "já-centrického" vnímání světa.

Vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míry vztahuje jazykové prostředky kultury k míře – Božímu předurčení bytí Vesmíru. V důsledku toho i v hranicích společnosti otázka o nejlepším – ale už v absolutním smyslu realizace Božího záměru – chápání světa se ukazuje spojenou s otázkou Rozlišení. Množina obrazů, ležících v osnově vnímání světa, vzniká v procesu Rozlišení, dávaného každému bezprostředně Bohem. Vnímání světa – jako systému vzájemných vazeb a transformace různých obrazů – je morálně podmíněný produkt obrazného myšlení jedince. Jazyk je fragment míry, Předurčení bytí, systému kódování informací; v daném případě – kódování subjektivních obrazů jedince, které jsou buďto odrazem obrazů Objektivní reality, nebo protoobrazy toho, vznik čehož je v Objektivní realitě možný (samozřejmě, pokud nejsou plody fantazie, neznající míru-Předurčení, za jejímiž hranicemi je realizace nemožná).

Podobně má své místo spirální proces transformace objektivní informace v Životě Objektivní reality, jejíž částí je každý člověk:

1. Obrazy Objektivní reality v Bohem dávaném Rozlišení se přetvářejí v subjektivní rozličné obrazy jedince.

2. Subjektivní obrazy se skládají do morálně podmíněného systému: vnímání světa subjektu.

3. Subjekt kóduje své obrazy do jazykových prostředků, v důsledku čehož vzniká chápání světa. Chápání světa vzniká v důsledku společné práce procesně-obrazného a diskrétně-logického myšlení a je také morálně podmíněno. Přitom jazykové prostředky:

•   za prvé, více či méně sjednocují množství subjektů ve společnost (supersystém) ve vzájemném chápání na osnově podobnosti jejich chápání světa;

•   za druhé, jsa fragmentem univerzální míry, vyjadřující chápání světa subjektů (jak personálně, tak i společností), bezprostředně ovlivňují (řídí) matrice-předurčení bytí, možností nebo nemožností realizace (včetně netechnogenní[35]) těch či oněch událostí v Objektivní realitě.

Tím bod 3. dokončuje smyčku spirály a odkrývá možnost přechodu k začátku následující smyčky: Obrazy Objektivní reality v Bohem dávaném Rozlišení se přetvářejí v subjektivní rozličné obrazy jedince...

V tomto procesu, který jedinec podmiňuje svými morálními měřítky, řídícími veškerou algoritmiku jeho psychické činnosti, se buď vzdaluje od nebo přibližuje k nejlepšímu ve smyslu Božího Předurčení chápání světa – zformování množiny vzájemných vazeb vnímání světa a jazykových prostředků ho vyjadřujících.

Tento proces vytvoření nejlepšího souladu vnímání světa (to je také třeba sesbírat z rozličných různých obrazů) a jazykových prostředků (kterými je třeba gramotně vládnout, odpovídat vnitřní míře-logice jazyka jako takového) je možné přirovnat ke skládání rubikovy kostky:

•   nejlepší vnímání světa = jedna správně složená strana rubikovy kostky.

•   nejlepší lad jazyka (půvab proudu slov) = správně složená protilehlá strana kostky.

•   ale jsou ještě čtyři strany, které mohou zůstat více či méně rozházenými i při správně složené přední a zadní straně, nazvaných "vnímáním světa" a "ladem jazyka".

Nicméně v libovolné variantě jsou vždy přítomné nějaké vazby mezi nějak vystavěným vnímáním světa a nějak osvojenými návyky používání jazykových prostředků. A proto je možné přirovnat nejlepší chápání světa k "rubikově kostce" se všemi stranami správně složenými: správně složené jednobarevné strany "vnímání světa" a "jazykové prostředky", spojené správně složenými čtyřmi zbývajícími jednobarevnými stranami-vazbami.

Podobně někdo může sestavit nejlepším způsobem stranu "vnímání světa", ale neuspět přivést do souladu s ní vše ostatní – ty nazývají "nepopsatelně moudrými". Někdo může sestavit nejlepším způsobem stranu "lad jazyka" a neuspět vystavět ani vnímání světa, ani pojmový aparát – ty nazývají kecaly, tlučhuby, žvanily. Ale Člověku je nevyhnutelně třeba sestavit nejlepší vnímání světa a vyjádřit ho v nejlepším ladu jazyka, tj. stát se, rusky řečeno, краснобаем, ("krasnobaj", od "krásně bájit, mluvit". Česky možná "krasomluv", u nějž je také satirický podtón, pozn.), kteréž slovo už ztratilo svůj původní smysl a stalo se synonymem mluvky, žvanila. Tím méně si člověk může dovolit podobat se reálné nebo vymyšlené gorile, která ve vzteku roztříští darovanou "rubikovu kostku" o stěnu.