„To je výtah?“ zeptal se někdo.

„Ne, motorový vůz,“ odpověděl inženýr. Když se všichni usadili v kožených křeslech, stiskl knoflík. Podlaha se lehce zachvěla a vůz se rozjel. Inženýr se opřel o stěnu. Ještě stále měl na sobě pracovní kombinésu, která byla vpředu posypána kovovým prachem, jemným jako popel. Zapálil si cigaretu a začal hovořit hlubokým, poněkud ospalým hlasem:

„Jedeme právě dvě patra pod zemí. Projíždíme tunelem pod ochrannými zdmi. Ještě před osmi lety zde nestál tento závod, nýbrž velký atomový reaktor starého typu. Tehdy ještě neexistovalo communium. Proto musel být reaktor uzavřen za sedmimetrovými zdmi, které měly pohlcovat záření. Nyní, když známe novou výrobní methodu, patří to všechno už minulosti, ale zdi a tunely zůstaly.“

Zazněl řinkot neviditelných nárazníků. Vůz se zastavil. Otevřely se jiné dveře. Za nimi se sunuly vzhůru pohyblivé schody. Shora na ně dopadalo světlo, bledězlaté jako paprsky zimního, nehřejivého slunce.

Když chlapci vstoupili na schody, pozvedli oči vzhůru, kde bylo vidět svítící skleněný strop zasazený do obdélníkovitého výřezu obezdívky. Klidně se pohybující schody je dopravily k širokému prahu. Zůstali stát.

Před nimi ležela hala, dlážděná leštěnou žulou. Byla tak obrovská, že se při pohledu na vzdálená světla zdálo, jako by se strop sbíhal s podlahou. Tento dojem vyvolávala optická perspektiva, neboť když zvedli hlavy, přesvědčili se, že mléčně bílé desky na ocelové konstrukci visí nad nimi ve výši několika pater. Hala neměla boční stěny, spočívala po obou stranách na dlouhých řadách sloupů, za nimiž bylo vidět další halu. Přestože venku byl bílý den, tonula prostora v záplavě umělého světla. Uprostřed na dvou řadách podvozků ležela dlouhá stříbrná střela. Spousty lidí, zmenšených vzdáleností, obsypaly její boky, šplhaly po nich a táhly za sebou černé nitky drátů. Hořela sta a sta modrých jisker, bodajících do očí. To pracovali elektrosvářeči. Jako malé hračky ze sirek točily se okolo rakety pomocné věžovité jeřáby. Přímo u stropu, na pozadí obrovských, zvenčí osvětlených tabulí, černal se portálový jeřáb, klenoucí se jediným obrovským nosníkem nad celou halou.

Inženýr si byl vědom, jakým dojmem hala na návštěvníky zapůsobila; počkal chvíli, než se vydali k raketě. Obrovskou rozlohu haly ocenil člověk tehdy, když jí procházel. Šli a šli a zdvižená, jako rtuť se třpytící špička rakety byla pořád daleko před nimi. Minuli několik hlubokých šachet v podlaze, chráněných zábradlím. Pohled dolů ukázal koleje elektrického vláčku. Každých několik desítek vteřin tam rychle projel had vozíků, tažených malou lokomotivou. Ale chlapci se příliš nedívali dolů, protože jejich pohledy přitahovalo letadlo. Kráčejíce po hlazených žulových deskách, došli konečně k prvnímu podvozku, na němž leželo těleso rakety. Zblízka se ukázalo, že je to kulatý duralový sloup, dělící se ve dvě větve; na každé z nich byly čtyři široké pásové podvozky.

Inženýr zůstal stát. Mlčel od chvíle, kdy vystoupili z vagónu. Pozoroval chlapce ospalým, trochu výsměšným pohledem, jako by si myslil: „No tak, hoši, kdypak se začnete vyptávat?“

Na obě strany se nad jejich hlavami táhl obrovský stříbrný nehybný trup rakety. Vrhal chladný stín. Pokračovali v cestě okolo podpěrných podvozků. Na stříbrném plášti několik metrů za špičkou se červenala velká písmena; tvořila nápis KOSMOKRATOR. Jinak byl povrch rakety dokonale hladký. Hoši, kteří byli o něco napřed, zůstali mimoděk stát, protože z výše třetího patra se blížilo dlouhé rameno, zakončené hruškovitým předmětem z bílého kovu. Obkročmo na hrušce seděl člověk. V napjatých rukou držel řídicí lanka, tahal za ně a tak vedl tupý konec hrušky na střed stříbrného hřbetu rakety. Nezvyklý jezdec v dlouhém černém plášti, s tváří zakrytou černými brýlemi, byl přes značnou vzdálenost dobře viditelný na pozadí mléčných tabulí stropu.

„Prozařujeme plášť rakety Roentgenovými paprsky… pátráme, není-li zevnitř poškozen…“ řekl inženýr. Chlapci šli podél rakety, někteří s pootevřenými ústy, s očima tak na ni upřenýma, že se jeden srazil s běžícím dělníkem a druhý div že nespadl pod kola elektrického vozíku. Kosmokrator stál mírně nakloněn. Jako nezvyklý host leželo hladké stříbrné vřeteno mezi velkými mřížovitými nosníky, duralovými lešeními a visícími lany, obklopeno hlomozem vozů a zástupem lidí. Jeho trup, dozadu se zužující, přecházel ve čtyři stabilisační plochy, rozložené do čtyř stran. Nejdolejší z nich, vysoká jako několikaposchoďový dům, sahala téměř až k zemi. Chlapci obraceli hlavy vzhůru, a mhouříce bezděčně oči, hleděli na trysky motorů, které zely mezi matně stříbrnými stabilisačními plochami. Zdálo se, že z černých jícnů vyšlehne každým okamžikem strašlivý atomový plamen a raketa jediným skokem prolétne tenkou skleněnou střechou.

Někteří ustupovali nebo se stavěli na špičky, snažíce se nahlédnout do vnitřku nehybných otvorů, vroubených válci čistého, hladkého kovu. Jen na několika místech masivních obrub bylo vidět jemné rovnoběžné čáry, stopy působení obrovských teplot.

Inženýr, ještě stále s rukama v kapsách kombinésy, mlčel. Pracovala tu dosti velká skupina lidí. Mladý muž, sedící v pojízdné kabině, v níž se rozbíhaly na všechny strany silné kabely, řídil pohyb lešení vysouvaného k horním stabilisačním plochám.

Od tohoto místa se hoši nemohli odtrhnout a prohlíželi si z nových a nových míst rozprostřené gigantické stabilisační plochy, jako by to byly ocasní ploutve stříbrného leviatana. Na jednom z nich, nejmladším, jemuž hořely tváře a zářily oči, bylo vidět, že by se nejraději vyšplhal na lešení. Byl by to docela jistě udělal, kdyby s nimi nebyl býval inženýr.

„Pojďte, chlapci, musíme si pospíšit.“

V těsném hloučku následovali Soltyka. Ušli několik desítek kroků k otvoru pro náklady. Spodek rakety se otvíral a mezerou mezi dvěma vypouklými křídly poklopů, které visely dolů jako dvířka bombardéru, bylo vidět dovnitř. Po plošině vedoucí do rakety sjížděly v dlouhé řadě prázdné elektrické vozíky. Několik lidí řídilo čilý ruch.

Když minuli nákladní otvor, došli k bílým duralovým schůdkům, přistaveným k otvoru, který bylo vidět v horní části rakety. Bylo třeba vystoupit do výše bezmála tří pater. Chlapec, který šel první, vystoupil až na malou plošinku na vrcholku schůdků, ohlédl se a strnul. Za zády měl matně stříbrný bok rakety a pod sebou prostor haly, která odtud vypadala ještě větší. Po její nesmírné ploše se pohybovaly desítky malých vlaků, v pozadí se bělaly vypouklé trupy strojů s lidmi, přecházejícími po můstcích a ochozech. Z mnoha set modravých plaménků stoupaly stužky kouře, splývající v lehký průhledný mrak. Vzduch byl plný ostré vůně ozonu. Na rtech ulpívala kovová pachuť. Nad hlavou se pomalu pohybovala mřížovaná ramena jeřábů. Hoch se vzpamatoval, protože ve vzduchu přímo nad ním objevil se člověk. V kožené zástěře s asbestovou maskou na obličeji sjížděl na traverse, visící na kladce, a držel v ruce krátký hořák jako pistoli.

„No, kam to koukáš?“ začalo se ozývat zdola. Hoch se otočil a skočil do otvoru v boku rakety. Octl se v chodbě s půlkruhovitými stěnami, vyloženými lucitem, který zářil klidným, bledým světlem.

„To je vstupní otvor,“ řekl inženýr. Vešel jako poslední. „S obou stran jsou hermetické uzávěry, aby bylo možno vycházet a vcházet i ve vzduchoprázdnem prostoru. A teď můžeme jít buďto do centrály, nebo k motorům, co je vám milejší?“ obrátil se k nim. Hustě namačkáni stáli v úzké chodbě a neosmělovali se promluvit.

„Do centrály,“ plácl nejmenší naslepo. Zdálo se mu, že se k nim inženýr chová neochotně, jako k nevítaným hostům. Soltyk přistoupil ke dveřím ve zdi a oběma rukama otočil železným kolem s loukotěmi. Dveře, mohutné jako závěr tresoru, se odsunuly. Vešli do druhé, rovněž kulaté chodby, která vedla vodorovně do vnitřku rakety. Končila dokořán otevřenými dvířky. Za nimi byla malá místnost; i ta měla stěny obloženy lucitem. Pod nízkým stropem se táhly svazky trubic. Trčely z nich páky a kolečka.


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: