„Jste ve stanici, odkud se obsluhují vzduchotěsné komory,“ řekl inženýr. Přistoupil ke dveřím ve stěně a dodal:
„Tady jsou manometry a tady,“ ukázal na potrubí, „přívody vysokého tlaku. Pod podlahou jsou čerpadla a nádrže se stlačeným vzduchem. Tak… a teď sejdeme do centrály.“
Za dveřmi, vsazenými dosti vysoko do stěny, byla svislá úzká šachta, nepříliš hluboká, neboť při pohledu dolů bylo vidět její jasně osvětlené dno. Vedly tam schůdky, vlastně spíše žebřík se širokými příčli, potaženými houbovitou, velice pružnou hmotou, do níž se nohy bořily. Po schůdcích v úzké šachtě bylo možno sestupovat pouze jednotlivě. Jeden po druhém sešli dolů. Stáli v dlouhé chodbě podivného tvaru: její průřez byl téměř rovnostranný trojúhelník. Stěny se sbíhaly nahoře, kde u stropu visela dlouhá zářivka. Chodba nebyla osvětlena lucitem; podlaha i stěny byly potaženy stejnou tmavozelenou houbovitou hmotou jako schůdky.
„Cestou si můžeme prohlédnout kabinu,“ řekl inženýr. Otevřel nejbližší dveře, které byly ve stěně trojúhelníkovité chodby a svíraly s podlahou úhel 45°. Jaký byl úžas chlapců, když nahlédli do velké kabiny a zjistili, že její podlaha stoupá ode dveří vzhůru, svírajíc s vodorovnou rovinou úhel rovnající se bezmála polovině pravého úhlu.
Inženýr, jako by nepozoroval jejich údiv, šel o několik kroků dále a otevřel dveře kabiny na protější straně chodby. Také tam stoupala podlaha příkře vzhůru. V kabinách nikdo nebyl. Svítily v nich zářivky slabě osvětlující nábytek, připevněný k podlaze, jak to někdy bývá na parnících.
Chlapci mlčky pohlédli na inženýra. Nejmladší a nejnedočkavější z nich se konečně zeptal:
„Co to, prosím, znamená? Proč je ta chodba trojúhelníkovitá a proč je v kabinách křivá podlaha?“
„Není křivá, je jen nakloněná,“ opravil ho Soltyk. Vytáhl z kapsy kombinésy zápisník a tužku a řekl:
„Jestli něco nevíte, hned se ptejte. Nemusíte se stydět.“
Načrtl obrázek a ukázal jej chlapcům:
„Chápete už?“
Ale chlapci nechápali.
„Víte, že letadlo je určeno pro meziplanetární lety? Tak vidíte. A ve vzduchoprázdnem prostoru není gravitace. Proto všechny předměty ztrácejí svou váhu. Ve fantastických románech minulosti popisovali všelijaké veselé příhody takových cestovatelů, kteří třeba nemohli vylít vodu z láhve nebo se vznášeli u stropu a podobně. Nu, to jsou radosti dosti pochybné. Důležitější je, že gravitace je pro člověka nutná. Neznamená to, že bez ní nemůže žít. Naprosto ne; ale po určité době začínají svaly zakrňovat; je to následek nedostatku činnosti. Proto si Kosmokrator sám vytváří umělé gravitační pole. V době letu se prostě otáčí kolem své delší osy, kterou jsem na tomto obrázku označil písmenem O — vidíte? Tak vzniká, jako na kolotoči, odstředivá síla, která tlačí všechny předměty a lidi v kabinách ve směru poloměru. Označil jsem to šipkou. Podlahy kabin i této chodby jsou stavěny tak, abychom v době letu cítili všude pod nohama «dole» a nad hlavou "nahoře", stejně jako na Zemi. A to je samozřejmě možné jen tehdy, jsou-li místnosti rozloženy paprskovitě.“
„A co je nad námi?“
„Nahoře jsou skladištní prostory.“
„A proč je chodba trojúhelníkovitá?“
„Prostě proto, že jsme měli málo místa.“
„To se dalo udělat jinak,“ řekl bojovně nejmenší z chlapců, který měl dojem, že si z nich inženýr tropí žerty.
„Dalo,“ přisvědčil Soltyk dobromyslně, „ale v tom případě by bylo třeba postavit šikmo stěny v kabinách a to by nevypadalo příliš hezky. Kromě toho se na chodbě zdržujeme přece jen méně než v kabině. Ostatně mohou zde jít klidně čtyři lidé vedle sebe… No, zapovídali jsme se. Pojďme do centrály.“
Vykročil a chlapci za ním. Nejmenší počítal kroky: až na konec jich udělal 68. Pak byly zase schůdky, ale jen s několika stupni, a potom vypouklé široké dveře.
V kabině, která měla asi šest metrů v průměru, ohromil příchozí pohled na nespočetné ukazovátek, ciferníky a signální lampičky. Blikaly a svítily všemi duhovými barvami. Stěny, svírající s podlahou úhel opačný než v chodbě, byly rozděleny na oddíly, které tvořily jakési skřínky s pultíky. Všude zářila a blikala světélka. Nad skřínkami svítily nápisy: TRYSKY, HLAVNÍ POLE, ŘÍDICÍ POLE, GENERÁTOR POŘADÍ A, PREDIKTOR, MARAX. Bylo jich několik desítek. Přímo uprostřed kabiny vyrůstal z podlahy velký přístroj, připomínající svým vzhledem přilbu obra. Trčely z něho tři trubice, uzavřené bílými víčky. Na první pohled to budilo představu neobyčejně zvětšené hlavy nějakého hmyzu s tréma vypouklýma očima nebo tykadly. Tam, kde jsou na hlavě ústa, vyčnívaly z přístroje ve čtyřech řadách svislé páčky. Když si hoši nad dvěma přečetli nápisy „START“ a „MOTOR“, začali se strkat lokty, nakláněli hlavy nad přístroje a dychtivě si je prohlíželi.
Ostatní se shlukli tam, kde na matné, zevnitř osvětlené tabulce, umístěné na šikmé stěně, bylo vidět barevný plánek. Když se podívali pozorněji, zjistili, že před sebou mají podélný průřez Kosmokratorem.
S obou stran „hmyzí hlavy“ stála tři a tři křesla, velmi nízká, s opěradly skloněnými dozadu a volně ležícími upevňovacími pásy. Ale ani to, ani nepřetržitý ruch signálních světel nezaujal všechny nejsilněji. Proti křeslům, těsně nad zemí, byly nakloněné kovové kotouče. V každém z nich jako v rámu byla kulatá obrazovka téměř metrového průměru. Na těchto zářících plochách bylo vidět vnitřek celé haly, svítící strop, hemžení strojů, vozíků a lidí, a všechno neobyčejně jasně, zřetelně a barevně. Dvě střední obrazovky byly obráceny do předních a postranních částí haly, druhé dvě zachycovaly prostor za raketou. Jedna část chlapců se shlukla u obrazovek, druzí se nahrnuli k světelnému plánku letadla a zbývající se tísnili u „hmyzí hlavy“, kde stál inženýr.
„Pojďte všichni sem ke mně,“ řekl hlasitě, „a ti, kteří stojí vzadu, ať se ničeho nedotýkají… ještě bychom třeba někam vyletěli…“
Chlapci ho obstoupili kolem dokola. Soltyk si sedl na malou židličku, kterou vytáhl zpod krytu „hmyzí hlavy“, a začal hovořit, ukazuje na svítící kontury rakety:
„Tady vidíte, jak vypadá letadlo uvnitř. Kosmokrator je 107 metrů dlouhý. V nejširším místě má asi 10 metrů v průměru. Skládá se ze dvou vřetenovitých částí, které jsou vloženy jedna do druhé. Vnější pevná část letadla tvoří jeho aerodynamický plášť. Vnitřní část, rozdělená na dvě paluby, horní a dolní, obsahuje skladištní prostory, obytné kabiny, řídicí přístroje a motory. V prostoru mezi oběma částmi jsou nádrže s vodou a s kapalným vzduchem. Jednak jsou to zásoby na cestu, jednak skýtají lidem cestujícím v letadle ochranu před kosmickými paprsky. Na Zemi nás chrání před zhoubným účinkem těchto paprsků atmosféra, v Kosmokratoru voda spolu se speciálním pancířem z kamexu, látky, která pohlcuje záření desetkrát víc než olovo. Jako vedlejší ochranný faktor působí také bersil, z něhož je celé letadlo zbudováno. Víte, co to je?“
„Víme, víme!“ zahlaholilo.
„Hned se přesvědčíme,“ pravil inženýr, vyhledal si přivřenýma očima nejmenšího z chlapců a ukázal na něho prstem:
„Bersil…“ nabral hoch dechu, „je kov pevnější než ocel.“
„Ne, není to kov,“ namítl jeden z jeho kamarádů.
„Tak co, je to kov, nebo není? Nevíš? Jaká je jeho struktura?“
„Jsou v něm takové bublinky,“ začal někdo, ale umlkl, když nenašel podporu.
Zavládlo trapné ticho.
„Ano,“ řekl inženýr. „Měli jste oba pravdu. Bersil je i není kov. Jak naznačuje jeho název, je složen ze dvou prvků, z BERylia a SILicia neboli křemíku. První z nich je kov, druhý není. Každý z těchto prvků má krystalickou strukturu, to znamená prostorovou mřížku, v jejíchž rozích jsou atomy. Bersil vzniká tak, že do prázdných míst v krystalové kostře jednoho prvku vkládá se kostra druhého. Tvoří se tak "atomová mřížka" neobyčejně pevná a tvrdá. Nuže, tolik o raketě samé. Přejdeme nyní k pohonné síle. Podívejte se na plán Kosmokratoru. Celou jeho zadní část vyplňují prostory pro motory. Od ostatních částí rakety je odděluje dvoumetrový filtr, pohlcující záření. Postupujeme-li od přídě k zádi, vidíme napřed naši "výrobnu pohonných hmot". Je to atomový reaktor, vyrábějící communium. Na palubě nemáme hotové pohonné hmoty, vyrábíme si je sami z jiných prvků. Je-li náš reaktor plně naložen, může vyrobit přibližně 40 kg communia. Zdá se to málo, ale stačí to na několik desítek výprav do různých oblastí naší sluneční soustavy. Proces výroby communia stále pokračuje, tedy i v této chvíli, ale neobyčejně pomalu. Hned jej uvidíme.“