Inženýr otočil velkým kovovým kolem a dvířka se pohnula v závěsech. Objevila se tmavá šachta, z níž zavanul těžký vzduch.

„Blížíme se k atomovému reaktoru,“ řekl inženýr. Sehnul se, aby nenarazil hlavou o okraj otvoru, a zvolal:

„Srdnatí za mnou!“ a zmizel ve tmě.

Sotva se jim ztratil s očí, rozžalo se tam světlo. Současně si chlapci, kteří stáli před dvířky, všimli, že se na stěně rozsvítily tři rudé lampičky.

Za dvířky byl žebřík, po němž sestoupili dolů.

Stáli v obrovském válci o průměru asi desíti metrů. V tomto místě paluba nerozdělovala těleso rakety na dvě patra; mohli si tedy volně prohlédnout její kruhový průřez. V nepříliš jasně osvětlené prostoře, sevřené se všech stran kovovými stěnami jako v obrovské cisterně, byla značně vysoká teplota.

„Vzadu za námi,“ řekl inženýr, „je obytná a užitková část rakety. Před námi je atomový reaktor a za ním motory.“

Zavládlo ticho. Všichni napínali sluch, protože se bezděčně snažili zachytit sebemenší zvuk za stěnou, isolující je od reaktoru, který podle inženýrových slov nikdy neustával v činnosti.

Podrážděná fantasie zveličovala nejslabší šelest a každý zvuk kroku do obrovských rozměrů atomové explose. Ale nebylo slyšet nic, jen zrychlený dech chlapců. Masivní, nepatrně prohloubená kruhová plocha byla hladká a nehybná. Pouze dole, přímo před hochy, byla okrouhlá dvířka, zavřená na tři závory, které byly přidržovány v hlubokých žlábcích šrouby, přitaženými volantovými maticemi. Nad dvířky vedly v kovových trubkách dráty, mizející v protější stěně.

„Tyto kabely vedou do centrály,“ ukázal inženýr. „Kdyby sem při poruše začalo pronikat radioaktivní záření, ihned se o tom doví prediktor.“

„Sem může proniknout záření?“

„No ovšem. I v tomto okamžiku sem slabounce proniká…“

Inženýr vytáhl z kapsy malý přístroj, sundal s něho ochranné víčko a ukázal malinký ciferník se stupnicí. Svítící zelený bod byl nepatrně odchýlen od nuly.

Hoši pohlédli na sebe, pak na žebřík, který byl jedinou cestou zpět, ale nikdo se nepohnul. Inženýr řekl, když přístroj schovával:

„Theoreticky odvádí magnetické pole všechny částice rozštěpených atomů do trysek. V praxi se však přesto vždycky vyskytne nepatrná část "vzbouřených atomů", které se rozbíhají jinými směry, a část také sem, kde právě stojíme. Je to však množství tak nepatrné, že nemá pražádný význam, tím spíše, že k obytným prostorám je ještě hodně daleko a tady se normálně nikdo nezdržuje. Kdyby však při nějaké poruše, ku příkladu při přerušení dodávky proudu, magnetické pole zaniklo, začal by proud částic silně bombardovat ochranný filtr a pronikat do nitra letadla.“

Inženýr se otočil k protější stěně a ukázal rukou vzhůru:

„Vidíte ty lesklé trubice? To jsou Geiger-Müllerovy počitače a ostatní přístroje, zjišťující přítomnost radioaktivního záření. Každou sebemenší závadu ihned hlásí prediktoru.“

Na stěně ve výši čtyř metrů bylo vidět podlouhlý výklenek, z něhož vyčnívala řada lesklých, nálevkovitě se rozšiřujících trubic, namířených na dvířka atomového reaktoru.

„V takovém okamžiku dá prediktor rozkaz zastavit proces štěpení tím, že automaticky zasune do reaktoru kadmiové clony. A kdyby snad,“ inženýr upřel na nejmenšího chlapce klidný, pevný pohled, „došlo k poškození prediktoru, pak…“

Přistoupil k dvířkům.

„Tato dvířka jsou průchodem v isolační stěně. Lze jimi vstoupit do atomového reaktoru.“

„Vstoupit do reaktoru? To přece není možné!“

Chlapci si myslili, že Soltyk žertuje, ale inženýr zavrtěl hlavou:

„Ne. Existuje možnost… sice málo pravděpodobná… ale přece jen možnost… že selžou všechna zařízení, ovládaná na dálku. V tomto případě, kdyby hrozila explose reaktoru, musí tudy někdo vejít dovnitř a ručně zasunout do stroje clony kadmiových moderátorů!“

„A kdo by to udělal?“

„Za bezpečnost rakety odpovídá první inženýr navigátor. Mohl by to někomu nařídit, ale to neudělá.“

„Jak to víte?“

„Protože jsem to já sám.“

S očima široce otevřenýma pohlíželi chlapci na Soltyka. Teprve teď pochopili, že je nebral na lehkou váhu. Byl jen velmi unavený. Když se podívali na jeho pohublou, klidnou tvář, pochopili najednou všichni, kdo vstoupí do atomového reaktoru, bude-li to nezbytně nutné…

„Ale musí se tam vstoupit…“ řekl jeden z chlapců, „patrně v nějaké kombinése… v ochranném skafandru?“

Inženýr zavrtěl hlavou.

„Ne. Tam,“ ukázal rukou, „je intensita záření tak obrovská, že nepomůže žádný skafandr. V jediné minutě je lidský organismus zasažen smrtelnou dávkou záření.“

Nejmenší z chlapců, který zapomněl na inženýrův žert, jehož byl obětí, zašeptal:

„To znamená, že vy…“

Zarazil se. Za okamžik řekl:

„To znamená, že on musí zemřít?“

„Ano,“ odpověděl inženýr. „Aby ostatní mohli žít.“

Když se vraceli, vedl inženýr chlapce po dolní palubě. Sestoupili po úzkých schůdcích do trojúhelníkovité chodby a minuli troje nebo čtvery dveře. Všichni mlčeli, omámeni nesmírným množstvím dojmů. Ve světle lamp ležela před nimi chodba, prázdná a tichá, pokrytá tmavozeleným houbovitým kobercem. Nepronikal sem ani nejslabší zvuk zvenčí. Po několika krocích se inženýr zastavil a ukázal na dveře větší než ostatní.

„Tady je marax,“ řekl a stiskl oběma rukama dvě kliky nad sebou. Vešli dovnitř. Byla to okrouhlá, světlem zalitá kabina. Stěny, podobné deskám automatické telefonní ústředny, byly pokryty tisíci kontaktů a zásuvek, které místnost vyplňovaly od země až do stropu. V dlouhých řadách se jako na šachovnici blýskaly jejich porcelánové hlavičky. Na několika místech byly rozvodné desky pootevřeny jako dveře a za nimi, v rubínově červeném světle zapnutých elektronek, černala se spleť kabelů.

Přímo uprostřed kabiny stál kulatý stolek s okrouhlým výřezem tak velkým, že by se tam vešli dva lidé. V jednom místě vedl do stolku úzký průchod. Deska stolu byla ze sklovité hmoty barvy velmi tmavého jantaru a zeleně fosforeskovala ve světle kulaté, u stropu visící zářivky. Z podlahy okolo stolu vystupovalo devět černých trubic, které k němu obracely své kuželovité konce s bílými obrazovkami. Bylo zde také ticho, ale jiné, podmalované slabounkým bzukotem proudu.

„To, co jste zatím viděli,“ řekl inženýr, „všechny kontrolní přístroje, stroje, zařízení, mají nám sloužit v případech, s nimiž jsme počítali. Musíme však předpokládat, že se setkáme s mnoha věcmi nepředvídanými. Na tom, jak rychle se s nimi vypořádáme, bude možná záviset osud celé výpravy. To byl jeden z hlavních důvodů, proč byl zkonstruován marax. Je to zkratka: MAchina RAtionatriX — myslící stroj. To, co kolem sebe vidíte, jsou relé, převaděče. Stolek uprostřed — to je ústředna, odkud dáváme maraxu úkoly. Výsledky čteme na obrazovkách.“ Hoši stáli ještě pořád u dveří v malém hloučku a z výrazu jejich tváří bylo vidět, že nechápou příliš dobře, jak by tato obludná spleť elektrických drátů mohla zachránit výpravu před neznámým nebezpečím.

„Velice rád bych vám pověděl o maraxu víc,“ řekl inženýr, „ale opravdu již nemám čas.“

„A co, prosím vás, vlastně dělá?“

„Je těžké vysvětlit vám to několika slovy. Marax je… no, stručně by se snad o něm dalo říci, že je to neobyčejně všestranný počítací stroj.“

Obličeje chlapců prozrazovaly úžas. Někteří na sebe pohlédli, ale nikdo ani nehlesl.

„No tak pojďme,“ řekl inženýr. „Snad se dovíte více při jiné příležitosti…“

Již se obrátili ke dveřím, když se ozval hlas, který nepatřil nikomu z nich:

„Inženýre… okamžik.“

Ohlédli se. V otvoru mezi dvěma rozvodnými deskami, jako v nějakých podivných dveřích, odshora dolů pokrytých předivem kabelů, objevil se člověk.

„Vy jste zde, profesore?“ podivil se Soltyk. „Neměl jsem tušení. Nebyl bych vás vyrušoval…“

„Ale ne, jsem rád. Vy teď máte schůzi komise, viďte? Velmi rád vás zastoupím a povím našim hostům několik slov o maraxu.“