„A jak to všechno dělá?“

„To vám teď nepovím, museli byste sem chodit po celý rok dvakrát denně na přednášky. Stačí, že prediktor, dáme-li mu příslušný rozkaz, ku příkladu určit kurs letu na Venuši, provede to v několika minutách a pak již stačí nařídit jej na «start» a ulehnout do křesla. Nemůže se stát nic, o čem nebyl prediktor zpraven. Nedovolí, aby k tomu došlo. Právě proto, když jsi odvážně zmáčkl tenhle knoflík,“ obrátil se inženýr k chlapci, který se začervenal jako pivoňka, „ozvala se místo motorů poplašná siréna…“

„A co ukazují tyto ciferníky?“ ukázal jeden z chlapců na tři „oči“ prediktoru, snad ani ne tak ze zvědavosti, jako spíš aby odvrátil pozornost od nešťastného kamaráda, který by se byl nejraději propadl do země.

„Tyto obrazovky ukazují dráhu letu. Na jedné je vidět dráhu určenou, na druhé dráhu opisovanou a třetí slouží k výpočtu polohy.“

„Co to znamená, že je vidět dráhu? Jakou dráhu?“

„Pod pojmem dráha nebo trajektorie letu rozumíme křivku, jakou opisuje letadlo v prostoru. Jsou-li motory vypnuty, může to být úseč hyperboly, paraboly nebo elipsy.“

„A tady to?“ Chlapec ukázal na obrazovky, na nichž svítil obraz haly.

„To je obyčejná televise. Užíváme jí místo oken ve stěnách, protože by žádný průhledný materiál nevydržel obrovské rozdíly tlaku a teploty. Tyto televisory jsou citlivé na paprsky viditelné lidskému oku, selhávají tedy v noci, v mracích a mlze. Ale ani pak nejsme slepí, protože přepneme na radar, to znamená, jak víte, na ultrakrátké vlny.“

Inženýr otočil malým vypinačem na stolku. Barevné obrazy haly zhasly. Na jejich místě se objevily podivně vypadající obrazy v hnědavě zelených barvách. Když se chlapci lépe podívali, poznali, že je to týž obraz jako předtím, vnitřek haly, lidé, stroje, ale všechno o něco tmavší, a ne v přirozených barvách.

„Takto vidíme povrch planety, když se k ní blížíme v noci nebo v mračnech. To nestačí. Na jiné planetě bezpochyby nebude umělá přistávací plocha. Proto je nutno vyzkoumat velmi podrobně, jak je povrch utvářen, protože raketa letí rychlostí přibližně 1 700 kilometrů za hodinu. To je nejmenší rychlost, s níž se dostáváme do styku s atmosférou planet. Není to tedy jednoduché ani ve spolupráci s prediktorem.“

Inženýr přistoupil k osvětlenému plánu rakety.

„Tady, v hlavě rakety, je uskladněno naše výzkumné letadlo. Nevěděli jste, že máme na palubě letadlo?“ dodal, když postřehl údiv chlapců. „Ovšem, máme dokonce celou vzdušnou «flotilu». Ve skladištních prostorách je hangár druhého letadla, helikoptéry. Tu máme z jiných důvodů. Letadlo, které vidíte v hlavě rakety, je malé tryskové letadlo pro jednu osobu. Až se přiblížíme k povrchu planety na několik desítek kilometrů, otevřeme poklopy a vypustíme letadlo, které pokračuje v letu již samostatně, podrobné zkoumá vlastnosti terénu a hlásí nám radiem svá pozorování. Naskytnou-li se nějaké pochybnosti, ku příkladu je-li terén dosti pevný — to se dá z letící rakety, jak jistě chápete, dost těžko poznat — letadlo přistane a pilot provede potřebné průzkumy, pak nás buďto radiem přivolá, nebo letí dále a hledá jiné vhodné místo pro přistání. Když byl vhodný terén nalezen, začne raketa klesat, napřed aerodynamicky, to znamená, že využívá nosnosti atmosféry. A když rychlost klesne asi na 400 kilometrů za hodinu, spustí prediktor brzdicí trysky. Všimli jste si prve kroužku, který jsem nakreslil uprostřed rakety?“

Inženýr vytáhl zápisník a ukázal chlapcům náčrtek příčného řezu Kosmokratorem.

„Je to dlouhá trubice, která vede ze spalovací komory až do hlavy rakety. Skrze ni je možno vypouštět část atomových plynů. Vyvolá to zpětný pohyb, který přibrzďuje let rakety.“

„A co by se stalo, kdyby prediktor selhal?“ zeptal se nejmladší z chlapců, kterému už otrnulo.

„Prediktor má pojistná zařízení,“ začal inženýr, ale chlapec se nedal.

„A co kdyby se porouchala pojistná zařízení?“

„To je naprosto nepravděpodobné.“

„Ale možné? Co by bylo třeba udělat, kdyby se porouchala?“ naléhal chlapec tvrdošíjně. Inženýr napřed svraštil čelo, jako by chtěl říci «neotravuj», ale pak lehce sešpulil rty.

„Chceš to vědět?“ řekl. „Tak pojďte se mnou.“

Vyšli z centrály a zase se octli v trojúhelníkovité chodbě. Rychle došli k úzkým schůdkům, po nichž vyšplhali do stanice, obsluhující vzduchotěsné komory. Ale místo aby se dali doprava, k chodbě vedoucí ven, inženýr otevřel kovové dveře ve stěně. Vystoupili po žebříčku na horní palubu. Šachta, kterou sem přišli, ústila uprostřed úzké chodby mezi dvěma dlouhými svislými stěnami. Kam oko dohlédlo, táhla se tato kovová ulice, přerušovaná v pravidelných vzdálenostech profilovanými vzpěrami. Vypadalo to tady trochu jako ve skladišti nějakého velkého průmyslového závodu.

„Jsme u skladištních prostor,“ řekl inženýr, směřující k zádi rakety. Jeden z chlapců pohlédl vzhůru a vykřikl údivem: Nad nimi ve výši pěti metrů byl můstek, visící vzhůru nohama, se zábradlím obráceným dolů, jako by to byl zrcadlový obraz můstku, po kterém šli.

Inženýr se zastavil a vysvětloval:

„Za letu, když se raketa otáčí, užíváme druhého můstku. Vzpomínáte, co jsem vám kreslil?“

„To chodíte vzhůru nohama? A nezatočí se vám hlava?“

„Kdepak! Rotační pohyb si přece vůbec neuvědomujeme. Cítíme pod nohama obyčejnou podlahu, to je vše.“

„A kdyby v okamžiku startu někdo stál tady, kde teď stojíme my, co by se stalo?“

„Až se raketa vzdálí od Země na tři tisíce kilometrů, bude uvedena do rotačního pohybu a pak by člověk, který by tady stál, sletěl po hlavě na ten druhý můstek. Protože však z počátku jsou otáčky pomalé, nic by se mu nestalo. Bylo by to spíš pomalé klouzání než pád.“

„Znamená to, že "nahoře" a «dole» si vyměňují místa?“

„Ovšem.“

Šli dále. Některé prostory byly už plně naloženy, v ostatních se hemžili lidé a upevňovali všechny předměty speciálními popruhy k záchytkám a držákům. Aniž zpomalil krok, inženýr stručně vysvětloval, jaké prostory právě míjejí.

Procházeli mimo skladiště potravin. V pološeru bylo vidět soudky a naskládané bedny, balíky konserv, pytle s moukou a s obilím. V sousedním skladišti byly léky, chemikálie a přístroje všech druhů. V mrazírně ležely vrstvy mraženého masa, zeleniny, ovoce. Člověk se mohl domnívat, že celá zeměkoule shromáždila v raketě, jako v podivné arše, všechny své výtvory: byly zde stany, spací pytle, spektroskopy, dalekohledy a seismografy, hromady materiálu, celé chemické laboratoře, barografy i kinetheodolity, vitaminy, zrna rozmanitých rostlin, balistické komory, baňky se synthetickými bílkovinami a tuky, vrtačky, kompresory, soustruhy, výbušniny, bomby se stlačeným plynem, náhradní generátory, zásoby kovů, plechu, drátů, kabelů a nářadí, lehké slitiny, skleněné a porcelánové přístroje, ocelová lana, součástky motorů, reservní elektronky, radarové antény a přenosné meteorologické stanice.

Chlapci šli už téměř bez zájmu okolo prostor po vrch naplněných a nereagovali ani při zcela neočekávaných vysvětleních. Nevydrželi však, když inženýr řekl, ukazuje na pootevřené dveře jednoho oddělení:

„Tady je polárnická a horolezecká výstroj.“

Jeden z hochů nahlédl dovnitř.

„Cože?“ divil se. „Lyže? Na Venuši je přece horko! A kromě toho tam není voda, tak tam ani nemůže být sníh.“

S úsměvem na rtech se inženýr na vteřinku zastavil.

„Víte,“ řekl, „všechno ostatní jsme vzali proto, že se spoléháme na to, co o Venuši víme. Ale lyže… lyže bereme pro všechny případy…“

V jedné z posledních prostor stála helikoptéra, zakrytá plachtovinou a připevněná ke stropu ocelovými držáky. Chlapce stroj zajímal, ale inženýr pospíchal dále.

V palubě se černal velký otvor; byla to nakládací plošina, která sestupovala hluboko dolů až na úroveň haly.

Nad malými elektrickými vozíky, které sem přijížděly, pohybovala se ramena jeřábu. Když přešli kolem otvoru v palubě, chráněného nízkým zábradlím, došli na konec chodby. Dole ve stěně byla kulatá dvířka.