Že ji to nepřesvědčilo, to už je jiná.

Místem startu byl zbytek někdejší pouště Gobi, písčité území v rozloze asi tisíce hektarů. Dopravilo mě tam letadlo řízené kolegou z Ústřední letecké služby, který po celou cestu mlčel jednak proto, že špatné povětrnostní podmínky soustředily na sebe jeho pozornost, jednak proto, že se také ucházel o místo ve výpravě, ale nebyl přijat.

Nebylo mi příjemně v jeho společnosti, ale zapomněl jsem na všechno, když jsem z výše šesti tisíc metrů uviděl stříbrnou raketu ležící na písčinách. Letadlo, kterým jsem přiletěl, zarolovalo k ní a hned zase startovalo. Podával jsem kolegovi ruku s jistými rozpaky. Znali jsme se příliš krátce, abychom se stali přáteli, ale byli jsme na nejlepší cestě k tomu a bál jsem se, aby nás tato věc nerozdělila — vždyť je mu teprve jedenadvacet let. Ale v okamžiku, kdy vstal se svého místa a vyklonil se ke mně — byl jsem už na křídle — poznal jsem, že je všechno v pořádku, a když jsme se objali, věděl jsem, že je bohatší o něco těžkého a pěkného, protože v této chvíli se z vlastní vůle zřekl tohoto velkého dobrodružství v můj prospěch. Proto když stroj zmizel a já vykročil k raketě, bylo mi na okamžik těžko.

Lidi, s nimiž jsem měl letět, jsem téměř neznal. Se Soltykem jsem se kdysi vídával v Ústřední stanici pro letecký výcvik, ale s vědci jsem se setkal teprve před několika měsíci v Leningradě na technickém školení. Mělo oficiální ráz, bylo tedy samozřejmé, že jsem jim byl cizí stejně jako oni mně.

Brodil jsem se hlubokým pískem k malé skupince lidí u stěny Kosmokratoru, a teprve když jsem byl od nich vzdálen necelých sto kroků, napadlo mě, že by se mé obavy mohly zdát někomu směšné: pociťoval jsem něco jako trému, ne před letem na Venuši, nýbrž před neznámými lidmi. Dobře mě pochopí jenom ten, kdo byl ještě s někým v situaci, která, jak se říká, vystavuje člověka zkoušce pružnosti a pevnosti, třeba jen na namáhavém výstupu, kdy člověk jednou sám jistí druhého a hned nato je sám jištěn. Slova „spoléhat na někoho jako sám na sebe“ dostávají pak na konci společného lana teprve svůj plný význam.

Oficiální rozloučení výpravy se konalo již před týdnem. Neúčastnil jsem se ho, protože jsem si musel vyřídit formality spojené s odchodem od letectva. Nyní stálo na tomto zbylém kousku pouště, na písečné pláni pod bledým nebem, sotva dvacet osob — příbuzní odlétajících, předseda a několik členů Akademie věd. Zmocnil se mne pocit osamění. Nikdo na mne nečekal — maminka zemřela před dvěma lety a otec nemohl odjet z Pjatigorsku. Avšak v témže okamžiku se ozval zvuk letadla. Stroj, který mě sem dopravil, snášel se dolů. Přímo nad raketou mi poslal pilot poslední letecký pozdrav, kolébaje letounem se strany na stranu. Ještě jsem stál a sledoval očima letadlo, když ke mně přistoupil Arseňjev. Podal mi ruku a pak mě nečekaně k sobě přitáhl.

„Konečně je tedy mezi námi ten člověk z Kangčendžongy! Vítám vás!“ řekl a já jsem mu mohl odpovědět jen úsměvem.

Start byl stanoven na jednu hodinu odpoledne. Tato liduprázdná krajina byla vybrána proto, že bylo nutno odstartovat s velikou silou, abychom co nejrychleji pronikli vrstvami atmosféry a aby atomové mraky, tryskající z rakety, nezpůsobily na zemi škody.

Když jsem se se všemi pozdravil, odebral jsem se s inženýrem Soltykem do hlavy rakety, abych naposledy prohlédl průzkumné letadlo, které mi bylo svěřeno. Ale brzy jsem byl z této práce vyrušen. Přímo u stěny rakety na písečném přesypu se odbylo loučení. Nikdo pochopitelně neměl žádný projev. Padlo jen několik slov, pozvedli jsme skleničky světlezlatého jižního vína a pak již jsme se dívali se vstupní plošinky, jak pásová auta odvážejí za hranici startovního pásma ty, kdo zůstali na Zemi. Potom jsme vstoupili dovnitř. Dříve než se uzavřely příklopy, ohlédl jsem se naposled. A přestože mi byla tato poušť cizí, pocítil jsem, že mě k ní něco mocně poutá, a hrdlo se mi sevřelo. Teď byla pustina liduprázdná, věděl jsem však, že několik kilometrů za obzorem jsou rozestaveny v širokém kruhu radarové stanice, které zachytí střelu do kuželů svých vln a budou ji sledovat po celou cestu.

Vešli jsme do centrály a tam převzal velení Soltyk. Všichni jsme si lehli na rozložená křesla, přivázali jsme se pásy a teď nastalo to, co snáším nejhůře: čekání. Ručička na hodinkách skákala a odměřovala čtvrtiny vteřin. Konečně se na nás na okamžik obrátil Soltyk, který ležel s rukama na pákách u černé římsy prediktoru. Usmíval se. Celé mé nadšení bylo to tam, když jsem uviděl tento úsměv. To byla jeho chvíle, chvíle, o které snil. Ručičky na ciferníku doběhly k stanovenému místu. Soltyk stiskl červený knoflík, všechna světélka na deskách se roztančila — a už to začalo.

Napřed krátké zahřmění. To pracovaly pomocné kyslíkovodíkové rakety, vypalované v salvách. Střela se dala do pohybu nerovnoměrně a nemotorně, těžce brázdíc písek, vzlétajíc a padajíc jako nestvůrný pluh, zmítaný výbuchy. Potom byly výbuchy častější. Pekelná trhnutí, tření o zem, skoky a dopady. Házelo to s námi na všechny strany, přestože jsme byli přivázáni pružnými pásy.

Najednou zazněl mohutný zpěvný tón. Otřesy ustaly, zato mé tělo těžklo každou vteřinou. Upřeně jsem se díval na kulatou obrazovku před sebou. Viděl jsem bok rakety, lesknoucí se jako úzký lem, dole vlnící se písčiny, ale všechno se to chvělo a míhalo jako plachty smačkaného celofánu. Byly to vrstvy vzduchu, který před sebou stlačovala rychle letící raketa. Znám tento pohled z letů nejvyšší rychlostí.

Vidět bylo čím dál tím hůře. Strašlivá síla mě vtlačovala do měkkého lůžka, vlévajíc neviditelné olovo do mých údů. Prodírala se stále prudčeji a dravěji do každého svalu a nervu, až se dech začal chraptivě drát z prsou, drcených nějakým obrovským břemenem. Podíval jsem se stranou. Všichni leželi bezvládně. Světélka na deskách tančila a jako mocný proud probíhal celým tělesem rakety onen zpěvný zvuk, jaký vydávají atomové plyny, tryskající do prostoru.

Trvalo to dlouho, tak dlouho, až pot, který mi vyvstal na čele, začal mi stékat mezi obočím. Chtěl jsem jej otřít, ale nemohl jsem zvednout ruku. Soltyk stiskl nějakou páčku a najednou se mi ulehčilo. Podíval jsem se na hodinky. Letěli jsme už 16 minut. Pod námi leželo — opravdu nevím, jak bych to měl nazvat. Nebyla to Země, ta nekonečná, plochá rovina s teninkými čárkami silnic a řek, tak dobře mi známá z letadla. Vypadalo to, jako kdyby si nebe a země vyměnily místa. Místo lehké azurové kupole se nad námi klenula plochá černá tma, v níž sotva viditelně doutnaly hvězdy, a dole se rozkládal obludný, rudý, obrovský vypouklý útvar, nepodobný ničemu, co jsem znal. Na tomto zdánlivě do nekonečna se šířícím tělese černaly se rozmazané skvrny. Ale nejvíc upoutávaly pozornost bílé, nehybně stojící cáry, které jej pokrývaly jako chomáčky vaty, nalepené na jeho povrchu.

Upozornil jsem na to Soltyka. Vrhl rychlý pohled na obrazovku a řekl: „To jsou mraky,“ a zase obrátil oči k svým měřicím přístrojům.

Pochopil jsem. Ano, byla to oblaka plynoucí nad planetou, ale jejich výška nebyla ničím proti výšce, které jsme již dosáhli my. Když se člověk dobře podíval, mohl tu a tam pozorovat skvrnky stínů, ležících pod takovým bílým chomáčkem, který byl mračnem dlouhým mnoho kilometrů. Letěli jsme nyní — jak ukazovaly svítící kotouče prediktoru — po elipse, jako umělý měsíc Země. Trvalo to asi hodinu, během níž proběhla pod námi asi třetina planety. Když jsme přeletěli mnohobarevnou rovinu Číny, pevnina zmizela. Byli jsme nad Tichým oceánem. Ocelově černá, vypouklá krajina vod, jakoby z matného, hlazeného kovu, skýtala zvláštní podívanou. Když se objevily břehy Ameriky, stiskl Soltyk znovu červený knoflík, znovu zazněl mohutný zpěv motorů a Kosmokrator, se špičkou zvednutou k černému nebi, prudce opustil dráhu, kterou opisoval okolo Země. Cesta, krajně vyčerpávající pro stálé změny zrychlení, trvala až do půlnoci. Raketa, třeba již dávno unikala z atmosféry, bojovala ještě stále se zemskou tíží. Práce motorů neustávala ani na okamžik; protože však jsme podstatně překročili rychlost zvuku a nadto jsme letěli ve vzduchoprázdnem prostoru, mohli jsme se dorozumívat, aniž jsme zvyšovali hlas. Několik minut po půlnoci jsme na Soltykovo znamení rozepjali pásy a vstali, abychom se trochu nejistě rozhlédli po svém okolí.