Centrála tonula v klidném světle. Kdyby nebylo černých obrazovek posypaných jiskrami hvězd, byli bychom se mohli domnívat, že raketa leží nepohnutě v hale. Pod námi ležela Země, jako ze tří čtvrtin zatměný, gigantický kotouč. Její noční polokoule se odrážela od světla hvězd temným, šeřivým přísvitem. Sluch pomalu přivykal zvuku motorů a bylo třeba se zvlášť soustředit, abychom si jej uvědomili.
Když jsme vyslechli zprávy vysílané radarovými stanicemi, odešli jsme na večeři do společné kabiny. Pak se přihlásil o slovo Arseňjev.
Ze spolucestujících mě převyšuje postavou jen on. Je to hotový Herkules v podobě astronoma. Nemohu se ubránit pocitu přímo fysického uspokojení, když vidím jeho mocně klenutou hruď a šíji rovnou jako sloup, na níž sedí mohutná hlava s bujnými světlými, téměř bělozlatými vlasy.
Oslovil nás těmito slovy:
„Přátelé, naše cesta bude trvat třicet čtyři dny. V této době nás bohužel nečeká příliš mnoho práce. Nebudeme bezpochyby zahálet a zpříjemníme si cestu diskusemi — já jako první vyzývám kolegu Lao Čua na souboj o problému vlnových pásem hmoty. Ale protože tady nejsme v laboratoři, nýbrž v raketě vzdalující se od Země, navrhuji, abychom se večer co večer vraceli v myšlenkách k ní, a to tak, že každý z nás bude postupně vyprávět nějakou svou vzpomínku, kterou považuje za významnou.“
Všichni přistoupili na jeho návrh. Mlčel jsem v domnění, že se to mne netýká, protože se bude nepochybně hovořit o vědecké práci a vědeckých objevech. Jaký byl můj údiv, když se Arseňjev obrátil na mne, abych zahájil tento — jak to nazval — cyklus „příběhů třiceti a čtyř nocí“. V rozpacích jsem se začal vymlouvat, jako kdybych až do posledního okamžiku vedl život kancelářského červa, kterého nepotkalo nic pozoruhodného.
„Co na tom, že jste mezi profesory,“ opakoval má slova astronom, jako by se mi trochu posmíval. „Tady nejsou žádní profesoři, ale spolucestující. A pokud jde o vzpomínky, myslím, že my všichni vám můžeme jen závidět.“
Přesto jsem se bránil; konečně jsem přislíbil, že některý z příštích dnů něco povím, až se trochu zaposlouchám do slov ostatních účastníků a až již bude navozena atmosféra vyprávění. Snad mi to pak půjde lépe, protože pro mne je začátek vždycky nejhorší. Arseňjev zavrtěl káravě hlavou nad mou vypravěčskou bezradností a obrátil se na našeho chemika doktora Rainera. Byl jsem rád, že měl vyprávět právě Rainer, protože jsem ho dosud nikdy neviděl. Podobně jako mne, zdržely také jeho stranou od ostatních druhů nějaké záležitosti v Německu a na místo startu dorazil až den před odletem. Je to muž asi čtyřicetiletý, s brýlemi, prošedivělý, nenápadný, nepopsatelně klidný. Chystal se právě začít, když Soltyk, který byl dosud v centrále, přinesl zprávu, že za chvíli bude vysílat rozhlas severní polokoule zvláštní pořad pro nás. Přepojili jsme tedy reproduktor do společné kabiny a zde, v hlubokých křeslech u kulatého stolu, naslouchali jsme Beethovenově hudbě, nesoucí se k nám na radiových vlnách vzduchoprázdným meziplanetárním prostorem. Když koncert skončil, byla jedna hodina v noci, ale nikdo nebyl ospalý a Rainer začal vyprávět. Tu ho Soltyk přerušil po druhé. Bylo nutno uvést raketu do otáčivého pohybu. Vzdálili jsme se od Země tak daleko, že její přitažlivost nápadně zeslábla a při prudších pohybech se nejednomu z nás podařilo vyhodit do vzduchu šálek, který chtěl pouze zvednout k ústům. Předměty i naše těla byly čím dál tím lehčí. Soltyk odešel do centrály a za nějakou dobu jsme pocítili, že se pohyb rakety mění. Krátce trval nepříjemný pocit zmatku, vyvolaný odstředivou silou při otáčení, ale potom všechno ustalo a naše těla nabyla své normální váhy. Když se Soltyk vrátil, mohl Rainer konečně začít vyprávět.
„Nevím, jestli to, co vám budu vyprávět,“ začal, „bude někoho z vás zajímat. Je to historie dosti zvláštní a podivná. Mohl bych ji nazvat «Polymery» — dost odstrašující titul, viďte?“ obrátil se na nás s nesmělým úsměvem, pro který jsem si ho zamiloval.
„Bydlil jsem tehdy v staré přístavní čtvrti v Hamburku. Měl jsem po doktorátu a vedl jsem tenkrát laboratoř organické synthesy profesora Hümmla, svého učitele. Asi tak rok předtím se v laboratoři pracovalo na synthese nového druhu gumy, tak zvané křemité, v níž křemík nahrazuje atomy uhlíku. Letecký průmysl do toho zapojil všechny své chemické ústavy, protože na objevu této gumy závisela budoucnost letectví. Jak víte, přistávají naše nová letadla takovou rychlostí, že pláště z obyčejné gumy se buďto rozpadají vlivem tření, nebo shoří teplem. Theorie slibovala, že křemitá guma bude odolná proti nejvyšším teplotám, které za těchto okolností vznikají. Kdyby se ji nepodařilo vyrobit, museli by konstruktéři zavrhnout dosavadní systémy podvozků. Když jsem v ústavu nastoupil, byla tato věc pokládána vlastně za ztracenou. Do výzkumu byly již investovány obrovské částky, byla spotřebována obrovská kvanta reagencií, zničeny spousty speciálních přístrojů, napsány desítky referátů, ale bez nejmenšího výsledku. Na papíře všechno vypadalo tuze krásně, ale v praxi z toho nebylo nic. Mým prvým úkolem bylo udělat v laboratoři pořádek a připravit ji pro práci z jiného oboru. Celé týdny jsme museli čistit tento Augiášův chlév. Můžete si udělat představu o tom, co se tam dělo, když v posledních měsících vědecké osazenstvo prakticky neopouštělo laboratoř a tři moji starší kolegové, Jaentsch, Höller a Braun, v ní prostě bydlili. Zůstaly tam po nich hotové haldy zpuchřelých, zuhelnatělých a spálených vzorků gumy, stovky rozbitých baněk a celé kilometry kaučukových pruhů. A přestože jsme se studenty společně pracovali jako zametači a uklizeči, ještě měsíc po tom, co jsem nastoupil v laboratoři, objevovali jsme hned pod nějakou skříní, hned zase v thermostatu hotová ložiska té nešťastné gumy.
Já sám jsem také — jak se říká — vězel v polymerech až po uši. Zajímaly mě však spíše z theoretického hlediska. Polymery jsou, jak víte, látky, které vznikají tak, že se sloučí velké množství týchž chemických částic. Vznikají tak molekuly gigantických rozměrů. Na jejich chování se vůbec nedá usuzovat z toho, co známe o vlastnostech původních částic. Lákaly mě jisté pokusy s polyisobutylenem a polystirenem a s gumou také, ale s gumou obyčejnou, která je snad nejznámějším polymerem. Chtěl jsem vytvořit theorii vysvětlující chování všech polymerů vůbec. Snad mohu uvést na svou omluvu, že mi bylo čtyřiadvacet let, a v tomto stáří, když si přečte člověk jedinou odbornou knihu, vybuchují mu v hlavě možnosti objevů jako ohňostroje. Ještě dřív, než jsem nastoupil v laboratoři, obložil jsem se literaturou a pomalu, aniž jsem si uvědomil jak, začal jsem v ní tonout. Shromažďoval jsem fakta a zprávy o pokusech, čím dál více fakt, na malých obdélníkových lístcích, které jsem napřed ukládal do krabiček od cigaret, pak do zvláštních pořadačů, potom do zásuvek, poliček a do stolu. To již byl těch lístků plný pokoj. Ještě jsem se v nich orientoval, ale tušil jsem, že přijde okamžik, kdy mě zaplaví a zatopí. Od vytoužené theorie jsem byl zatím ještě pořád stejně daleko.
Ty mé zamilované polymery se chovají velmi zajímavě. Některé z nich mají ve dvou rozměrech prostoru vlastnosti jako kapaliny a v třetím jako pevná tělesa. A guma se zase chová jako ideální plyn, neboť se při roztahování ochlazuje a při smršťování ohřívá. Nejvíc mě vlastně zajímala guma. V duchu jsem si myslel, že se mi podaří dospět theoretickou cestou tam, kam se mým kolegům nepodařilo dojít pokusy. Pro začátek, abych získal určitou praxi v technice pokusů, dělal jsem — jako předtím oni — roentgenové snímky malých kousků gumy za nejrůznějších podmínek; natahoval jsem je, vystavoval jsem je vysokému tlaku, mořil jsem je v kyselinách. Pak jsem zapisoval výsledky a celé večery jsem snil o té své theorii. Nemohu tomu říkat jinak, protože byla daleko jako Zaslíbená země. Nenatažená guma dává na roentgenovém snímku týž obraz jako kapaliny, to znamená chaos propletených částic. Při tahu se obraz mění a struktura se blíží struktuře krystalu. Děje se to proto, že se dlouhé zkroucené řetězy atomů, z nichž je guma složena, tahem napínají, vyrovnávají a chaotická změť se mění v rovnoběžná pásma, která právě dávají onen obraz krystalu. A tak jsem pražil, stlačoval, zmrazoval, sušil a znovu pražil kousky gumy, až mi jednou večer úplně došla zásoba. Šel jsem na laboranta, který mi řekl, že ve skladišti na půdě je ještě pár baněk se vzorky té staré křemité gumy. Máchl jsem nad ní rukou, ale druhý den ráno jsem našel na svém stolku v laboratoři patnáct zaprášených skleněných baněk. Aby se mi zavděčil, přinesl mi je laborant s půdy. V baňkách byly lepkavé černé pozůstatky pokusů. Höller je svého času nazýval zastaveními křížové cesty, protože od jednoho pokusu k druhému zářil nadějí, která se po každé obrátila v niveč. V žádné baňce vlastně nebyla guma, nýbrž jakási lepkavá kaše, které jsem se raději nedotýkal. Zato v poslední baňce jsem našel tmavošedý, slušný kousek. Vložil jsem gumu do přístroje, zahřál, udělal roentgenový snímek a šel domů. Na druhý den byl snímek hotov. Byl jsem přesvědčen, že uvidím totéž, co doposud vždycky: naprostý rozpad atomových řetězů, kaši, která nedrží pohromadě. A já zatím uviděl přímo dokonalou krystalickou síť. Nevěřil jsem vlastním očím. Guma byla přece vystavena teplotě kolem osmi set stupňů a tlaku tisíce atmosfér, měla se tedy rozbřednout na mazlavou hmotu. A zatím byla neporušená! Otevřel jsem přístroj, do něhož jsem se od včerejška nepodíval, protože rozehřátou komoru nebylo možno otevřít, a našel jsem tam kousek gumy nejčerstvějšího vzhledu, nejpružnější a nejpevnější, jaký jsem kdy viděl. Zavolal jsem laboranta a ptal jsem se ho, jestli do přístroje něco vkládal. Řekl, že ne. Ani se k němu nepřiblížil. Ještě pořád jsem tomu příliš nevěřil; vystavil jsem zázračný kousek gumy znovu vysoké teplotě a tlaku. Tentokrát jsem však nešel domů, ale čekal jsem, až komora vychladne. V osm večer jsem gumu vytáhl: byla ještě horká, ale pružná, jako kdybych ji nebyl vytáhl z pece, ale z přihrádky. Pro všechny případy jsem ještě provedl chemickou analysu: byla to křemitá guma! Přestože už bylo pozdě, vzal jsem kousek gumy veliký asi jako krabička zápalek a všechny roentgenové snímky a běžel jsem k profesorovi, který bydlil nedaleko. Zprvu nechtěl věřit, ale příštího dne, když jsem všechny úkony provedl před jeho očima, musel to uznat. Měli jsme před sebou autentický vzorek křemité gumy, o níž snili konstruktéři letadel, s vlastnostmi prostě ideálně se shodujícími s theoretickými předpoklady. Měli jsme ji, ale nebylo nám to nic platné. V organické chemii existuje vlastně jen jedno velké umění: jak přinutit atomy, aby se slučovaly tak, jak to potřebujeme. Takový proces se odehrál právě v tomto kousku gumy, který ležel před námi, ale my jsme nevěděli, jak k tomu došlo. Jinými slovy, neměli jsme výrobní postup a ani nejmenší představu, jak k němu dojít. První věcí, kterou jsme učinili, bylo, že jsme — samozřejmě — povolali Höllera, Brauna a Jaentsche, kteří v té době pracovali v berlínském Ústavu pro tekutá paliva. Telegram jsem sestylisoval sám tak, že všichni tři přiletěli ještě téže noci a vzbudili mě časně ráno, když se dobývali do mého bytu. Jakmile se trochu utišily otázky a výkřiky, ukázalo se, že vědí právě tolik jako já a můj profesor, totiž: nic. Bez námahy jsme našli protokoly pokusu. Vzorek č. 6439 — pod tímto číslem byla zaznamenána ona neobyčejná guma — byl kdysi vyhozen jako bezcenný a z připojeného roentgenového snímku bylo jasně vidět, že nejde o omyl. Byli jsme tak docela v koncích, tak docela desorientováni, že jednomu z nás uklouzla věta, která zní z úst odborníka prostě komicky: "Třeba ta guma za tu dobu dozrála." Tento nesmysl se pak stal pořekadlem a byl nejednou opakován jako vtip, když si někdo nevěděl rady s nějakým problémem. Po čtyřech dnech kolegové, kteří se museli vrátit do berlínského ústavu, mávli nad celou záležitostí rukou a odjeli. Zůstal jsem sám s kouskem té nešťastné gumy, s netrpělivým profesorem a v hlavě s horečkou, která mi nedopřávala klidu ani k spánku, ani k jídlu.