Jak nás informovaly nepřetržitě pracující radarové altimetry, zmenšila se několik minut po třetí hodině vzdálenost na 200 kilometrů. Severně od nás ustupoval dozadu kráter Tycho de Brahe, s obludným, na tisíc kilometrů kolem dokola rozestřeným vějířem zesklovatělé lávy, pokrývajícím nižší horské hřebeny a bariéry. Slunce na ní hrálo blýskavými odrazy. Blížili jsme se k terminátoru, čáře oddělující osvětlenou část mrtvého tělesa od neosvětlené. Tam na hranici dne a noci sluneční paprsky vodorovné, téměř rovnoběžné s povrchem žlábkovaly příšernou architekturu skal. Z oblastí ležících na noční straně vynořovaly se jehly nejvyšších vrcholků jako do běla rozžhavené body. Pod námi a před námi ležela rovina Jižního moře. Zpozoroval jsem na ní tmavou čárku, která se pohybovala nesmírnou rychlostí. Podíval jsem se na ni pozorně — byla tenká jako jehla. V tom jsem pochopil. Byl to stín rakety. Chtěl jsem na to upozornit Soltyka, který stál hned vedle mne, on však to také zpozoroval, protože ke mně otočil tvář ještě přísnou a vzrušenou obrazy letu, ale již se vraštící do úsměvu, když najednou velký kotouč obrazovky zhasl jako sfouknutý plamen. Vlétli jsme do tmy tak hluboké, že jsme nic neviděli, i když inženýr zhasil světla v centrále. Soltyk přepnul televisory na radar a ve tmě, která v kabině nastala, objevily se hnědězelené obrysy měsíčních kráterů. Byl to nezvyklý pohled: po straně na dosah ruky, jako by se vznášely ve vzduchu, zářily kulaté body čísel na přístrojích prediktoru a z obrazovky, nad níž jsme se my tři nakláněli, vycházela hlubinná, podmořská záře, která měnila naše tváře v masky plné černých stínů. Kosmokrator, ponořený do sloupu tmy vrhané Měsícem, řítil se dál s nezmenšenou rychlostí. Zakrátko začal proces opačný než ten, který jsme pozorovali, když jsme se blížili: členitost terénu se pozvolna stírala, čím dál tím menší kroužky prstencovitých hor se sbíhaly do středu obrazovky, povrch satelitu se pohyboval pomaleji a pomaleji, až nakonec pohyb zdánlivě docela ustal. Měsíc, jako koule s jedné strany osvětlená a s druhé černá, byl za námi.
Soltyk rozžal světlo, vzal aparát a odešel s astronomem do laboratoře. Osaměl jsem. Posadil jsem se před obrazovku obrácenou před střelu. V ničím nerušeném tichu řinčivě tikaly Geigerovy počitače. Každý takový zvuk znamenal, že centrálou prolétla částice kosmického záření, které proniklo stěnami a vodním filtrem rakety. Pravidelné a pomalé tikání se někdy značně zrychlovalo; zřejmě jsme prolétli proudem paprsků letících z nějaké vzdálené hvězdy.
Odpoledne mi Soltyk navrhl, abych prohlédl a zkontroloval kyslíkové skafandry, v nichž budeme chodit na Venuši. Je to správný chlap, ten inženýr; vím, že to nebylo ani nutné, ani potřebné, ale potkal mě, když jsem bez cíle bloumal po raketě, a chtěl mě prostě nějak zaměstnat. Vystoupil jsem tedy na horní palubu do skladištních prostor. Když jsem tam šplhal svislou šachtou, prožíval jsem vždycky nezvyklý pocit ztráty váhy, protože přímo uprostřed rakety odstředivá síla nepůsobí, a odrazí-li se člověk od příček žebříku, může dlouhou chvíli zůstat viset v povětří, s poněkud podivným a poněkud k smíchu nutícím pocitem odtělesnění, jaký někdy míváme ve snu.
Naše skafandry jsem samozřejmě shledal v naprostém pořádku. Skládají se z lehké kombinésy a přilby, kterou je možno velmi rychle a snadno sejmout. Kombinésa je z pevného a na dotyk měkkého umělého vlákna, tak lehkého, že celá neváží ani tři čtvrtiny kilogramu. Přilba se nepodobá helmě potápěčů, protože ji tvoří kužel nahoře zaokrouhlený. Nejširší je u základny. Čandrasékhar definoval její tvar jako rotační hyperboloid. Po obou stranách odstávají od ní malé vyduté reflektorky z kovové síťky. Jsou to antény miniaturního radaru, jehož obrazovka je v přilbě ve výši úst. Před očima je okénko, které za normálních podmínek umožňuje dobrý rozhled; ve tmě nebo v mlze možno užít radaru. Na Zemi jsme tyto skafandry nosili mnoho dní a přesvědčili jsme se, že jsou velmi pohodlné. Člověk vypadá ve skafandru poněkud nezvykle, zvláště kovové kulaté uši nějak připomínají netopýra. Kromě rozmanitých zařízení, jako je elektrický ohřivač a ochlazovač, přístroj zjišťující radioaktivní záření, kyslíkový přístroj, je ve skafandru i rádio, ne větší než plnicí pero. Velmi vtipně bylo vyřešeno umístění všech cívek, okruhů a kondensátorů. Byly prostě nakresleny na skle elektronek (přístroj je dvoulampový) stříbrnou chemickou barvou a pak vypáleny jako glasura. Vznikla spojení tak pevná, že bychom museli celý přístroj rozbít kladivem, kdybychom je chtěli poškodit. Přístroj pracuje na vlně délky 20 centimetrů a umožňuje tedy spojení jen v přímém směru, to znamená na vzdálenost asi čtyř kilometrů na rovině. Ve větších výškách, v horách nebo v letadle, je dosah až sto padesát kilometrů.
Podíval jsem se ještě do prostory s helikoptérou a pak do oddělení, kde byla uložena polárnická a horolezecká výstroj, abych se trochu potěšil pohledem na ni. Když jsem se vrátil do centrály, byli tam kromě Osvatiče i Arseňjev a Lao Ču. Mlčky jsem přihlížel, jak u radarového přijímače prováděli tajuplné úkony, nazývané „odposlouchávání hvězd“. Antény, vyrobené z dutých kovových válců, umístěné přímo v samé špičce rakety, soustřeďují elektromagnetické vlny vysílané hvězdami. Když projdou vlny zesilovacím zařízením, kreslí na katodových oscilografech zelenavé roztřesené čáry. Vědci, domlouvajíce se jednoslabičně, zapisovali číslice do pracovního deníku. Když zpozorovali mou přítomnost, Arseňjev se na mne usmál, a aby zpestřil bádání — jak se vyjádřil — zapjal do přístroje reproduktor. Hvězdné záření se změnilo ve zvuky: bylo slyšet dutý praskot, přerušovaný ostrým, krátkým pískotem.
„Tak k nám hovoří hvězdy,“ řekl Arseňjev. Už se neusmíval. Také já jsem mimoděk zvážněl. Když člověk žije delší dobu v raketě, zvykne si na neobyčejné věci, které ho obklopují, a jen ve chvílích, jako je tato, uvědomí si najednou, že ho dělí pouze tenká kovová skořápka od bezedné černé prázdnoty, v níž není nic než mraky hořících plynů a elektrických vln.
Odpoledne jsem měl čtyřhodinovou navigační službu. V té době se nepřihodilo nic pozoruhodného. K večeru bylo trochu víc práce, protože ve vstupní vzduchotěsné komoře propouštěla jedna trubice vzduch a bylo ji nutno svařit. Po práci jsem se vrátil do kabiny s příjemným pocitem lehké tělesné únavy. V noci se mi zdálo, že jsem malým chlapcem a dědeček mi slíbil, bude-li hezké počasí, že mě vezme s sebou na výlet do hor. V mém dětském pokojíku stálo u okna akvárium. Svítilo-li slunce, odrážely se paprsky od vodní hladiny a tvořily na stropě bílé kolečko. Když jsem se probouzel, uviděl jsem nad sebou světlou skvrnu a vyskočil jsem, pln radosti, že svítí slunce a že půjdeme s dědečkem na výlet. V následující vteřině se iluse snu rozplynula. Pomalu jsem klesl zpátky na lůžko. Bílé kolečko na tmavém kotouči byla Země.
KANČ
V nejbližších osmi dnech měla cesta hladký průběh. Kosmokrator letěl po úseči velmi protáhlé hyperboly a blížil se k cíli, který se změnil ze svítivé jiskry v malý namodralý kotouček, zvolna se pohybující mezi nehybnými hvězdami.
Způsob našeho života je velmi pravidelný. Dopoledne zpravidla konají vědci pozorování. V této době se procházím ústřední chodbou rakety, pamětliv rady biologa Tarlanda, který tvrdí, že člověk má udělat za den nejméně tři tisíce kroků, aby si svalstvo zachovalo pružnost.
Potom zajdu do centrály a vnikám se Soltykovou nebo Osvatičovou pomocí do tajů astronautiky. Několikrát jsem navštívil profesora Čandrasékhara u jeho zamilovaného maraxu, na němž indický učenec — jak se jednou vyjádřil Arseňjev — „hraje matematické symfonie“. Odpoledne, když dostaneme poštu, zavíráme se v kajutách se zprávami od našich milých. Profesoři dostávají kromě toho celé stohy vědeckých zpráv. Vídáme se až při večeři a pak do pozdní noci nasloucháme vyprávění. Tak jsme si na ně zvykli, že by bez nich den prostě nemohl skončit. Včera mi Arseňjev připomněl můj slib, že budu vyprávět o sobě. Odmítl jsem to s výmluvou, že se mé vzpomínky nemohou nikterak rovnat příběhům mých druhů.