„Nuže, je-li tomu tak,“ řekl Arseňjev, „chcete-li mě k tomu donutit, budiž. Já vás o to tedy nežádám, nýbrž jako vědecký vedoucí výpravy vám to nařizuji.“

Tak tedy dnes večer, když už jsem nevím po kolikáté přečetl zprávy ze Země, když již byl u konce denní rozhlasový koncert, pokusil jsem se dát narychlo dohromady hrst vzpomínek z doby, kdy jsem byl vůdcem horské záchranné skupiny na Kavkaze. Ale po několika větách mě Arseňjev přerušil. „Počkat!“ zvolal. „Tak z toho nebude nic, kamaráde! Je jasné, že nás chcete opít rohlíkem. Bylo řečeno, že budete vyprávět o Kangčendžonze, a tak to zkrátka a dobře bude o Kangčendžonze! Děláte si z nás snad legraci? V celém světě se mnoho týdnů o ničem jiném nemluvilo a vy jste na všechno zapomněl?“

„Nezapomněl. Ale je mi za těžko o tom vyprávět, protože jsem se této výpravy sám zúčastnil.“

„Výborně!“ řekl Arseňjev. „Člověk má vždycky dělat právě to, co je těžké.“

Vtom se usmál. Jeho úsměv překvapuje nejvíc tím, že se objeví nečekaně a že naprosto změní jeho tvář, zdánlivě tak tvrdou.

„Tak co, viďte, že nám o tom přece jen budete vyprávět — pilote?“

Věděl, že mě zasáhne na mém slabém místě, řekne-li mi tak. Věděl to a smál se.

„Tak tedy, u všech čertů,“ řekl jsem, „poslouchejte!“

Všichni seděli vážně a upírali na mne oči. Jen Arseňjev se usmíval, když jsem začal vyprávět, ale jak má slova plynula a já na něho občas pohlédl, viděl jsem, že se jeho úsměv mění, jako by již neplatil lidem, jako by se kolem nás skutečně objevila nekonečná sněhová pole.

„Himálaj,“ začal jsem. „Do Himaláje chodí výpravy koncem zimy.“

Po těchto slovech na mne padlo kouzlo. Už jsem nebyl v kabině, necítil jsem za zády měkké opěradlo, světelné body hvězd na černém televisoru mě bodly do očí jako odrazy slunce na ledovci. Uviděl jsem bledý, odbarvený azur nad velehorskými štíty a zaslechl jsem zvláštní, nezapomenutelný rytmus, tlukot srdce neúnavně bušícího v zřidlém vzduchu. Zdálo se mi, že na levém rameni cítím váhu lana, a pravá ruka se bezděčně sevřela, jako by držela sekerku cepínu.

„Do Himaláje se chodívá koncem zimy, protože v létě duje od Indického oceánu monsun, který přináší nesmírné masy sněhu. Osudy výprav závisí na klimatických podmínkách. Mezi zimními bouřemi a monsunem je zpravidla mezidobí, které trvá několik týdnů. Jestliže však začne monsun vanout dříve, koncem května, ocitá se celé ležení najednou ve vánici. Vichr rve lana, smetá do propasti stany s lidmi, laviny se řítí se všech údolí najednou. Vzpomínám si…“

Přerušil jsem vyprávění.

„Proto se chodívá již koncem března. Tehdy ještě dují zimní severní větry a čistí vyšší partie hor od sněhu; mráz den ode dne slábne. První dobyvatelé Himaláje užívali kyslíkových lahví; dnes už se to dělá jen zřídka kdy, protože kdo jednou začne vdechovat kyslík, ten se bez masky těžko obejde, a když se přístroj porouchá — je ztracen… Začíná se tedy s aklimatisací tak, že se pozvolna přechází z nižších táborů do táborů čím dál tím vyšších. Do výšky pěti tisíc metrů mohou vystoupit skoro všichni, do šesti tisíc více méně každý druhý dobrý evropský alpinista, do sedmi každý pátý a nad sedm tisíc, tam, kde začínají nejvyšší vrcholky, dojde jeden z dvaceti. Ostatně vystoupit tam, to ještě není všechno, jde o to, vydržet tam co nejdéle. Biologové říkají, že hranice lidské odolnosti proti nedostatku kyslíku probíhá zhruba ve výšce Mount Everestu. Podobně jako moji druhové prošel jsem i já před výpravou dlouhými zkouškami v komoře se zředěným vzduchem. Odnesl jsem si z nich zkušenost, kterou mi potvrdili všichni himalájští horolezci: v praxi to vypadá docela jinak.“

Po krátké odmlce jsem odtrhl oči od hvězd a pokračoval jsem: „Před půl stoletím dobývali Angličané Mount Everest tak, že se vydali na cestu s velkým množstvím nosičů, vybraných z horských kmenů Gurků a Šerpů. Stavěli jeden tábor za druhým a snažili se proniknout až pod vlastní vrchol, aby ho dobyli jediným celodenním výpadem. Šli samozřejmě bez nákladů, protože všechny zásoby nesli nosiči. Práce nosičů byla vždycky těžší než námaha alpinistů. V naší výpravě jsme se nedělili na nosiče a alpinisty. Postupně jsme všichni prošlapávali cestu, nesli lana a přenášeli náklady z jednoho tábora do druhého. Toto ustavičné přecházení mezi dvěma úseky vrylo se mi do paměti jako nejnamáhavější a nejnesnesitelnější údobí celé výpravy. Kangčendžonga neboli — jak jsme jí v naší táborové hantýrce říkali — Kanč, je vysoká 8 579 metrů a je třetí nejvyšší horou na světě. Jako ostatní osmitisícové hory je vlastně obrovským systémem horských hřebenů, sbíhajících se hvězdicovitě k nejvyššímu vrcholku. Pro nebezpečí lavin je jediným v Himálaji užívaným způsobem výstupu cesta po hřebenech. Výprava vystoupí na jednu větev horského masivu a směřuje k vrcholku po jeho hřebeni. Také my jsme si počínali stejně. Počasí bylo v době, kdy začíná mé vyprávění, velmi příznivé. Byla to poslední etapa našeho vyčerpávajícího zápasu. Přes útoky trvající plných pět neděl nebylo štítu dosud dobyto. Dělily nás od něho vzdušnou čarou necelé dva kilometry; výstup by byl o něco delší, protože se hřeben zatáčí jako protáhlé písmeno S. Monsun musel začít každý den. Daleko pod jižními štíty, které příkře spadají do Bengálské nížiny, houstly už vlnité bílé mraky. Náš poslední, jedenáctý tábor ležel přímo pod hřebenem, na šikmé planince, která náhle končila propastí nad ledovcem Zemu. Nechci vám vyprávět o všem, co jsme do té doby vytrpěli, ale abyste mohli aspoň částečně porozumět tomu, co se událo, musím vám vylíčit, v jakém stavu jsme všichni byli.

Měli jsme samozřejmě prvé příznaky horské nemoci. Především trvalou nespavost. Nejhorší byly noci ve spacím pytli, kdy člověk tuhl mrazem a stále se probouzel nedostatkem dechu. Tep při naprostém klidu byl asi sto za minutu. Chuť k jídlu žádná. Jedli jsme jen proto, že jsme věděli, že jíst musíme. Lapání po dechu strašně vyčerpávalo. V těchto výškách obsahuje vzduch pouhou třetinu normálního množství kyslíku. K tomu všemu se připojovaly pozvolné a teprve dodatečně konstatované změny duševního stavu. Jako první se dostavuje lhostejnost. Odhodlat se k nějaké nejbezvýznamnější práci, jako třeba nabrat sněhu a rozpustit jej ve vodu, vyžaduje obrovského vypětí vůle. Hledáme tábořiště, zapalujeme vařič, sušíme boty, ale všechno nějak automaticky, jako by to dělal někdo naprosto cizí. A jedině tehdy, když ráno člověk vstupuje na neprošlapanou cestu, když si uvědomí, že po tomto hřebeni ještě nešla lidská noha, tu jako by se v něm něco otvíralo, nějaké poslední reservy… a pak se vydává na pochod.“

Odmlčel jsem se, protože mi vyschlo v ústech.

„Vyrazili jsme v šest ráno. Kromě batohů s thermoskou, s několika tabulkami čokolády a s vitaminovým koncentrátem neseme cepíny, skoby a dostatečnou zásobu lana. Když nám sníh zavrzal pod botami, začínal úsvit teprve růžovět. Když jsem se ohlédl, uviděl jsem naše dva druhy, stojící před stanem a zaclánějící si oči rukama, protože jsme šli přímo proti rozhořívajícímu se slunci. Věděl jsem, jak nám závidí. Každý z nich chtěl být na našem místě, ale jít dál jsme byli schopni už jen my dva. Oni čekali na kamarády, kteří je měli odvést dolů.

Se mnou šel můj přítel Erik. Mohu o něm říci jen tolik: byl to člověk, s nímž se mi ze všech lidí na světě nejlépe mlčelo. Rozuměl jsem mu, abych tak řekl, zády, pokožkou, aniž jsem se na něho díval, věděl jsem, co chce i nač myslí. Jeho pouhá přítomnost znásobovala mé síly.

Jako vždy na začátku dne, bylo se třeba rozchodit. Mou touhou bylo udělat bez zastávky dvacet kroků, ale nikdy se mi to nepodařilo. Můj životní rekord byl dvanáct kroků. Plíce pracovaly jako měchy, a když bylo nutno vysekávat cepínem schůdky, vystupovalo nám srdce po několika úderech až do hrdla.

Vstával den, jaký můžete vidět jen v Himálaji. Vodorovné sluneční paprsky dělily prostor na dvě části. Dole, v modravém stínu, plynuly mlhy. Mezerami v mlze se prodíral ledovec Kance, celý žíhaný trhlinami. Dále na východ a na sever se tyčily Kangčendžau, Makau a Pauhunri, s jejichž skalnatých výstupků svál vichr částečně sníh. Jejich úbočí byla rozčleněna dlouhými pásmy mračen na několik pater. Za nimi, až odněkud z Tibetu, vyčníval neznámý horský štít, široce rozklenutá pyramida s oslnivou špičkou. Byli jsme již osm tisíc metrů vysoko a většina vrcholků, plujících v moři mlh, ležela pod námi. Jen na západě, ve vzdálenosti sto kilometrů, vysoko na nebi stál Mount Everest, bílý, nehybný a tak obrovský, jako by to ani nebyla součást Země, nýbrž jako by nad obzor vycházela nějaká jiná planeta.