V zorném poli levého televisoru se něco pohybuje — několik malých skvrnek, svítících jako hvězdy. Rostou závratnou rychlostí. Za nimi se řítí další. Jsou to meteority! Celý roj obklopuje raketu. Jeden obrovský padá shora. Pomalu se otáčí a září leskem odraženým od jeho lesklých hran. Cítím přímo fysicky křivku jeho dráhy i místo v prostoru, kde dojde k srážce. Neodvažuji se podívat na Arseňjeva, bojím se, aby mě prudký pohyb hlavy nezbavil vědomí, chci vidět všechno až do konce. Pod deskou prediktoru se ozývá pronikavé zvonění. Kosmokrator se prudce zatáčí, jako by jej popadla obludná pěst. Tryskají červená světla přetížení. Ozývá se krátké zavytí poplašné sirény. Strašlivá síla nás vrhá na kovovou desku prediktoru, promačkává hrudníky, dusí, láme. Oči mám široce otevřené, ale přestávám vidět. Najednou se v prediktoru ozývá krátký praskot a motory tichnou. Těžce oddechujíce, stojíme na nohou, měkkých jako z vaty. Kotouče obrazovek jsou úplně prázdné a tmavé. Je takové ticho a tak naprostý klid, že člověk ani nechce věřit všemu tomu, co jsme před chvílí prožili. Na desce prediktoru by bylo možno postavit minci — tak klidný je let rakety. Pomáhám Arseňjevovi položit Soltyka do křesla, sám přistupuji k druhému a spíš do něho klesám než usedám. Dlouhou dobu mlčíme. Konečně říkám:

„Musíme se podívat, co je s ostatními.“

„Běžte sám!“ říká Arseňjev. Vstávám a mířím ke dveřím. Tu on dodává: „Neškodilo by trochu etheru nebo alkoholu.“

Otáčím se a vidím Soltyka bezvládně ležet v křesle. Omdlel.

Naši druhové vyvázli se zdravou kůží ze setkání, které mohlo tak špatně skončit. Všichni byli v kabinách, někteří v postelích, ostatní v křeslech; tak unikli nebezpečným nárazům o stěny. Nejvíc jsme zakusili my tři. Soltykovi rozťala nějaká ostrá hrana kůži na čele. Arseňjev, jak se zjistilo, má naštípnutou kůstku v zápěstí a já pohmožděný bederní sval, několik modřin a pořádnou bouli na temeni hlavy.

Když jsem vycházel ze dveří, srazil jsem se s Čandrasékharem a s Osvatičem; běželi do centrály, plni nejčernějších předtuch. Na vnitřních televisorech viděli v kabinách průběh celé události. Soltyk nás později seznámil s podrobnostmi. Při letu v prostoru, který je podle hvězdných map úplně prázdný, vnikl Kosmokrator do roje meteoritů, dlouhého asi tisíc kilometrů. Sotva se od nejbližších odrazila radarová ozvěna, zapnul prediktor motory a začal se vyhýbat přilétajícím meteoritům. Shodou okolností měl jejich proud totožný směr s naším letem a to podstatně prodloužilo povážlivé setkání. Aby se vyhnul meteoritům, prediktor střídavě zrychloval a brzdil střelu. Při tom mu překážela pojistka nadměrného zrychlení, která mu nedovolovala vyvinout rychlost dost velkou, aby nás vyrvala z tohoto prokletého sousedství. Když Soltyk pojistku utrhl, rychlost velmi rychle stoupla, a tak se nám podařilo uletět. Celé setkání od začátku do konce trvalo necelé půl druhé minuty. Nechtěl jsem tomu věřit, když mi to říkali, a přesvědčil mě teprve zápis na filmovém pásu, který zaregistrovalo automatické zařízení prediktoru. Zatím co jsme o události živě diskutovali, obvázal Tarland Soltykovi hlavu, Arseňjevovi srovnal kůstky a dal mu ruku do dlah. Jednu chvíli na mne astronom pohlédl, široce se usmál a ukazoval předloktí s pěti černými skvrnami.

„Držel jste mě pevně, tohle je váš stisk.“

Pak jsme odešli do centrály, odkud jsme zkoumali celou raketu. Dá se to provést za několik minut, protože do všech klíčových míst konstrukce jsou vsazeny krystaly křemíku, od nichž jdou do centrály dráty elektrického vedení. Tyto krystaly jsou jakýmisi smyslovými buňkami: tím, že proměňují každý tlak v elektrický proud, ukazují, jaké síly a napětí působí v konstrukci rakety.

Soltyk zapnul toto zařízení, nazývané piezoelektrickou sítí. Světelné indikátory se zastavily na normálních místech. Kosmokrator neutrpěl nejmenší úhonu, nepočítáme-li rozbité stolní náčiní a čtyři nebo pět laboratorních přístrojů, které nebyly dosti pevně upevněny. Tarland měl jisté pochybnosti, mohu-li nastoupit navigační službu, která na mne připadala, ale podařilo se mi ho přemluvit. Všichni opustili centrálu, ale biolog se za chvíli vrátil, přinesl mi jakési posilňující tabletky a nařídil, abych je užíval každou hodinu. Neodešel, dokud jsem první z nich nespolkl. Měl jsem dojem, že mu příhoda působí radost, protože měl konečně něco na práci.

Sledoval jsem v centrále údaje přístrojů, ale až do konce služby jsem pohlížel s jistou nedůvěrou na obrazovku televisoru posetou hvězdami. Vždycky tak tichý a prázdný meziplanetární prostor nám dnes ukázal novou, méně klidnou tvář. V tom mě vystřídal Osvatič; než se podávala večeře, procházel jsem se opět chodbou a mohl jsem domyslit do konce úvahy předtím přerušené.

Hle, další znak cesty vesmírem: mezi jejím normálním průběhem a nejnebezpečnějším dobrodružstvím není přechodu. Námořník i letec pozorují známky blížící se bouře dlouho předtím, než zkříží její dráhu; zde propuká nebezpečí z úplného klidu jako blesk z čistá jasná a zaniká stejně náhle. Napadlo mi, co by se stalo, kdyby se o zlomek vteřiny opozdil nějaký impuls proudu v prediktoru. Rozbitý, prázdný Kosmokrator letěl by z jednoho nekonečna do druhého s rojem meteoritů, který by jej strhl s sebou.

Byl jsem zvědav, zdali astronom nezapomene na svůj ranní slib. Ukázalo se, že nezapomněl. Pozdě večer, jako vždycky, shromáždili jsme se u kulatého stolu a Arseňjev nám vyprávěl o svém mládí:

„Můj otec byl astronom. Všichni jste jistě slyšeli ještě ve škole jeho jméno, provždy spjaté s theorií posuvu spektrálních čar a resynthesy hmoty z fotonů. Narodil jsem se a vyrůstal ve stínu jeho nesmírné slávy. Tyčil se nade mnou jako hora. Všechno, čeho jsem se v době studií chopil, každý gigantický problém byl pro něho malicherností nebo vzpomínkou, o níž bylo škoda slov. Měl jsem nad ním převahu v jediné věci: byl jsem mlád. Když jsem připravoval disertační práci, nechtěl jsem si vzít thema, které mi navrhl. Chtěl jsem dělat všechno sám. Vždyť mi bylo dvacet let. Někdy jsem mu žertem říkával: "Ještě o tobě budou říkat: Aha, to je otec toho slavného Arseňjeva." Ale zatím tomu bylo naopak. V tom žertu se skrývala kapka hořkosti. Byl jsem tak netrpělivý, že jsem se snažil zdolat vášnivým zaujetím překážky, přes něž jsem se nemohl dostat rozumovou prací. Otec mě pozoroval klidně a mlčky jako jednu ze svých explodujících hvězd. Jednou jsem za ním přiběhl s nějakou neobyčejnou myšlenkou. Vyslechl mě a vyslovil svůj názor věcně a zevrubně jako na semináři. Můj nápad nebyl nový; asi před dvaceti lety s ním přišel jeden francouzský astronom.

"Stavíš na písku," řekl mi otec. "Věda se skládá ze dvou věcí: za prvé z trpělivého, ustavičného sbírání nesčetných fakt, z jejich soupisu a shromažďování, z měření a pozorování. Takto vzniká obrovský katalog, jehož účelem je zachytit nekonečnou rozmanitost forem hmoty. Za druhé — z osvícení, které někdy v jediném okamžiku vnese světlo do badatelovy mysli a ukazuje vzájemné souvislosti jevů. Takové osvícení se dostavuje jen zřídka kdy a je dáno nemnoha lidem. Naše všední, nevděčná a trudná práce se táhne po celá léta, aniž nám přináší viditelné výsledky. V pečlivém sbírání materiálu uplyne nejeden lidský život, do svého konce neozářený takovým bleskem, ale ve jménech, která učinily nesmrtelnými největší objevy, je jako v čočce soustředěna mravenčí píle tisíců bezejmenných badatelů. Jejich práce umožnila někomu, aby v okamžiku nadšení pochopil a vysvětlil jedno z těch nespočetných tajemství, která nás obklopují. A ty chceš vykonat něco velkého sám a hned? To pusť z hlavy…"

Byli jsme tehdy v zahrádce našeho domku u Moskvy. Mezi záhony květin stojí žulový obelisk, který dal postavit na počest Einsteina můj děd, rovněž astronom. Není na něm žádný nápis, žádná slova, jen písmena vzorce o zachování hmoty a energie:

E = m * c²

Došli jsme po pěšince až k obelisku.

"Tento vzorec platí pro celý vesmír. Dovedeš ocenit jeho plný význam? Ne. Ani ty, ani já, ani nikdo na světě. Jako se ve vodě nabrané v noci do dlaně odráží nekonečné nebe nad námi, tak jsou v tomto vzorci obsaženy všechny proměny hmoty a energie, které se odehrály před triliony let, kdy ještě nebylo Slunce, ani Země, ani planety. Jsou v něm pulsace hvězd, smršťování a rozpínání galaxií, vzplanutí a vychládání mlhovin. Na planetách vzniká a zaniká život, slunce vybuchují a hasnou — a tento vzorec stále platí a bude platit do nekonečna. Začínáš chápat? V našem světě neexistuje jiná víra než víra v člověka a jiná nesmrtelnost, než jaká je vyryta v tomto kameni. Bojuješ-li za ni, musíš mít srdce velmi vroucí, hlavu chladnou a jasné vědomí toho, že můžeš skončit život, aniž jsi ve vědě co dokázal — protože pravdu neodhalují vždycky ti, kdo po tom nejvíce touží… Smíš mít naději, ale to ti bohužel nepomůže — nikdo ti nepomůže, rozumíme-li pod slovem «pomoc» recept na objevy. Ale pomoc v podobě zkušeností jiných je před tebou otevřena dokořán — stejně moje, jakož i všech těch, kdo zasvětili život vědě — dnes jako před tisícem let. Posaď se sem na lavičku, kterou postavil tvůj děd — také on tady nejednou dlouho sedával — a rozmysli si dobře, stojí-li ti to za to."“