„Nostalgie.“

Země svítila modravě. V obrazovce si člověk vůbec neuvědomoval hloubku prostoru. Těsně u jejího okraje se vinul bleděnazlátlý pás Mléčné dráhy. Astronom, aniž sňal ruku s mého ramene, řekl tišeji:

„Snad… proto se nám vyhýbáte?“

„Vyhýbám?“

„Ovšem že ano. Třeba před chvílí v laboratoři.“

Usmál se.

„Nezúčastňujete se našich porad, přestože vás zval Lao Ču i já. Kromě toho, sotva si sedneme někde poblíž vás, zvednete se a odejdete. Všiml jsem si toho už několikrát.“

„Nechci vás prostě rušit,“ řekl jsem rychle. „Pokud jde o porady… zjistil jsem, že to nemá smysl. Přijít jen proto, abych tam seděl… co bych vám já mohl říci, co byste už dávno nevěděli? Jsem pilot a…“

„K čertu s pilotem!“ řekl Arseňjev a z toho, jak mu zablýsklo v očích, jsem poznal, že se doopravdy rozzlobil. „Pilot a vědci, že? Vy nás pokládáte za jakousi sbírku veškeré moudrosti. Knihy… vzorce… matematika …“ dal se do zlostného smíchu.

„Docela tak to není,“ namítl jsem. „Když mi bylo šest let, přišel k nám jednou jeden slavný pilot, který se zastavil v Pjatigorsku na cestě Kanada—Severní pól—Austrálie. Tatínek ho přivezl autem… Byl u nás na večeři, přenocoval a ráno letěl dál… Jako by se to odehrálo právě teď, vzpomínám si na chvíli, kdy jsme pili čaj… Seděl naproti mně a po ruském způsobu pil z podšálku, protože čaj, který připravovala maminka, byl vařící a silný… Pomalounku jej srkal a nic neříkal, ale já jsem na něm visel očima jako… s čím bych to srovnal… jako astronom na zatmění Slunce, jaké se opakuje jednou za tisíc let… a pokoušel jsem se vyrvat mu jeho tajemství. Seděl mezi námi, dosti zavalitý, klidný muž středního věku… obyčejně se pohyboval, obyčejně jedl, děkoval, když jsme mu podali mísu… ale přesto — toto nebyla skutečnost. Skutečnost — to byl mnoho hodin trvající let kolem světa, samota raketové kabiny, dole mraky a hvězdy nad hlavou. Když byl u nás a seděl za stolem, jedl a pil, měl jsem pocit, že může každou chvilku uletět nebo zmizet… protože je to host z jiného světa. A to, co na něm mohu vidět… že se usmívá… že má zlatý zub… to všechno je naprosto bezvýznamné a není to skutečnost, a to, co je skutečnost, není zas možno vidět. Opakuji vám, jak dovedu, myšlenky šestiletého chlapce. A teď, abych se vrátil k našemu rozhovoru… věda je po mém soudu povolání, lišící se ode všech ostatních. Žijete stále v ní a jestliže jste s některým z nás, z nás nezasvěcených, jako kdybyste na chvíli opouštěli svůj svět — ale vím, že se můžete v kterémkoli okamžiku do něho vrátit. Vy máte stále ten svůj svět, kdežto já…“

„Kdežto já jsem zanechal svůj svět na Zemi — je to tak?“ přerušil mě Arseňjev. Stiskl mi paži, až to zabolelo. Patrně si to vůbec neuvědomil. Ten stisk mě potěšil.

„Podle vás se tedy každý vědec skládá ze dvou částí: viditelné, která jí, spí a hovoří s "nezasvěcenými", a z té důležitější, neviditelné, která žije ve světě vědy. Nesmysl! Nesmysl, povídám! Váš svět i můj svět a svět nás všech je tam, kde žijeme a pracujeme, a teď v této chvíli tady, třicet milionů kilometrů od Země. Je pravda, věda je mým povoláním. Mám ji rád… to je málo, je mou vášní. Pravda, mé sny mívají občas podobu matematických vzorců, ale proč vy smíte snít o tom, že řídíte letadlo, a proč já o své matematice ne? Máme prostě v témže světě různá zaměstnání. Z toho je vidět, že jsme příliš mnoho mluvili o neobyčejných objevech a myšlenkách a příliš málo o lidech, kteří je dělají. A proto změním plán pro dnešní večer — k prospěchu nejen vašemu, ale i k prospěchu nás všech.“

Odpoledne jsem se procházel po chodbě a čekal jsem, až budou čtyři hodiny, kdy jsem měl převzít po Soltykovi navigační službu. Uvažoval jsem o tom, že mezihvězdná cesta se liší od všech ostatních hlavně tím, že vůbec nelze pozorovat, jak pokračuje, a jediným svědectvím toho jsou komplikované křivky, které každý večer zakresluje vedoucí výpravy do map hvězdného prostoru. Postrádá ustavičnou změnu panoramatu, a protože se hvězdy zdají svou nesmírnou vzdáleností nehybné, neděje se vlastně nic a jde to tak daleko, že jsou během dne chvíle, kdy pociťuji zkrátka nudu. A vůbec nepomáhá, když si opakuji, že jsem meziplanetárním cestovatelem.

Podíval jsem se na hodinky. Byly už skoro čtyři. Obrátil jsem se a pomalým krokem jsem šel do centrály. Ode dveří mě dělilo snad pět kroků, když došlo k prudkému nárazu, který mnou mrštil o zem. Dokutálel jsem se na konec chodby. Blesklo mi hlavou, že jsme se s něčím srazili. Pokoušel jsem se vstát, ale marně. Nepochopitelná síla mě tiskla k podlaze. Slyšel jsem ostrý, vibrující hvizd. Myslil jsem, že mi tak hučí v uších, ale ne, to pracovaly motory! Než jsem domyslil tuto myšlenku do konce, došlo k druhému nárazu z opačné strany. Hlavou napřed jsem letěl ke dveřím centrály. Odrazil jsem se od nich jako míč, protože následovalo další trhnutí, zase dozadu. Motory po každé vyrazily hvízdavý tón a utichly. Byl okamžik, kdy jsem ztratil hlavu. Střela, zmítaná strašlivými nárazy, hned se vrhala vpřed, hned sebou zase trhala zpátky. Poletoval jsem v chodbě jako zrnko hrachu v krabičce, kterou někdo vší silou třese, a kdyby nebylo houbovitých potahů, byl bych si jistě rozbil hlavu. Dveře nejbližší kabiny se otevřely. Vylétl z nich Arseňjev:

„Co se stalo?“ zvolal.

„Pozor!“ vykřikl jsem, ale už bylo pozdě. Srazil mě k zemi. Oba jsme se kouleli dopředu. Probouzel se ve mně vztek. Katastrofa, no, budiž, ale co znamená to potvorné škubání! Při následujícím nárazu jsem se odrazil nohama od stěny a vletěl jsem přímo na dveře centrály. Povolily. Vrazil jsem dovnitř jako blesk, Arseňjev za mnou. Chytil jsem se za opěradlo křesla a nepustil jsem se, třeba se prudce zabržděná raketa otřásla, jako by se zarazila do neviditelné překážky. Uviděl jsem Soltyka. Klečel na kolenou u zdi a pokoušel se vstát. Obličej měl zakrvácený.

„K prediktoru!“ křičel. „K prediktoru!“

Všechno se odehrávalo nesmírně rychle. Odrazil jsem se a dopadl jsem ke kotouči přístroje. Jednou rukou jsem se zachytil trubky, která jej lemovala, druhou jsem uchopil Soltyka, když se kutálel okolo mne. Oba jsme se křečovitě drželi trubice. Soltyk si uvolnil jednu ruku a sahal po páce. Nové trhnutí ho ode mne odervalo. Podařilo se mi popadnout ho vzadu za kombinésu, ale roztrhla se mi v ruce jako hadr. Soltyk spadl šikmo dolů, hlavou napřed. Nemohl jsem nic dělat. Díval jsem se. Vtom se v místech, kam padal, přímo u zdi ježící se pákami, začala zvedat obrovská postava — Arseňjev. Nové trhnutí, tentokrát vpřed, jim podráží nohy, ale Rus, který objal inženýra kolem pasu, už ho nepouští. Přelétnou okolo mne… Arseňjev a já se do sebe křečovitě zapleteme. V jednu chvíli jsem se levou rukou držel trubky a pravou paží jsem je oba objímal. Zdá se mi, že mě to roztrhne ve dví, že mi praskají svaly i nervy. Tmí se mi před očima. Propuká ve mně strašlivý, zvířecí vztek, sám nevím proti čemu. Vyrážím hrdelní výkřik, držím je a vím, že je do konce nepustím. V následujícím okamžiku motory tichnou a je nám neobyčejně lehko. Oba, Arseňjev i já, objímáme rukama Soltyka a ten — protože ho podpíráme zezadu a shora — se prostě vrhá na páky prediktoru, rve olověné plomby pojistky zrychlení, přetrhává dráty, až se mu lámou nehty, a konečně vyráží chraptivý vítězný výkřik. Na podlahu padá pojistka vytržená z objímek. Prediktor znovu zapíná motory. Je slyšet jejich hlas čím dál tím silnější. Ničím již nebržděná ručička gravimetru přechází přes červenou hranici… Ukazuje 12 g. Vidím to, když se choulím s druhy u trubky prediktoru. Nemůžeme se jí pustit, protože síla, která teď působí, mrštila by nás zpět a roztříštila o stěny. Naklonili jsme se, naše paže jsou propleteny, nohy se opírají o podlahu, takto ve třech, s největším vypětím třesoucích se svalů, klademe odpor rostoucímu zrychlení, které nás odtrhuje od záchranného prstence. Ručička se blíží k 13 g. To ještě vidím, ale před očima se mi dělá černo. Soltykovi, který je vmáčknut mezi nás oba, je asi poněkud lehčeji. Skrčil se, jak jsem to já sám někdy dělával při střemhlavém letu. Tiskne bradu na prsa. Dělám totéž. V očích se mi vyjasňuje. Koutkem oka se dívám na obrazovku a — je mi všechno jasné.