„Haló, inženýre Soltyku!“ volal jsem. „Inženýre Soltyku!“
Ticho. Otočil jsem ladicím knoflíkem. Několikrát to zapraskalo. Vtom se ozvaly celé série krátkých a dlouhých praskavých zvuků. Ačkoli ne, to nebylo obyčejné praskání, jaké působí elektrické výboje, nýbrž znovu a znovu propukající kvílení, v němž se vyskytovala místa napůl melodická. Otočil jsem knoflíkem ještě dál. Zvuky se ztratily. Začal jsem znovu volat raketu. Nedostával jsem odpověď. Zesílil jsem anodové napětí, riskoval jsem, že spálím odpory. Bez výsledku. Teď již jsem se nedíval před sebe, nýbrž snažil jsem se neztratit klid a kontroloval jsem všechny přívody. Počínaje laryngofonem, přezkoušel jsem jeden po druhém všechny spoje — všechno bylo v pořádku, všechno fungovalo, kontrolní lampička antény ukazovala, že se signály šíří do prostoru, ale raketa se přesto nehlásila. Abych se orientoval, vyhlédl jsem na okamžik ven a zaklel jsem. Byl jsem nad zalesněnou rovinou. V nekonečných pruzích se táhly do dálky útvary podivných keřů a mizely pod nízkými mračny, z nichž se linulo prudké bílé světlo. Pode mnou se míhaly podivné formy jako chocholy, závěsy, hřívy, mísily se barvy teplé i studené, žluť, zeleň světlá i skoro černá — byl to neobyčejný les, opravdu. Ale v této chvíli jsem neměl chuti důkladněji se jím zabývat. Znovu jsem se vrátil k radiu, znovu jsem kontroloval spoje a tu mi bleskla hlavou myšlenka, při které mě mrazilo po celém těle:
A co když byla raketa zničena, ať útokem nebo tragickou katastrofou, a já jsem zde jediným žijícím člověkem?
Bylo to otřesné. Krátkou chvíli jsem zhluboka dýchal. Cítil jsem, jak odporný pocit strachu pomalu mizí. Pak jsem zaťal zuby, ještě jednou jsem pohlédl na les ubíhající pode mnou a zamyslil jsem se, co dělat. Pohonných hmot jsem měl na slabé dvě hodiny letu. S kyslíkem bych vystačil podstatně déle, asi dva dny. Horší to bylo s potravinami — měl jsem jen trochu koncentrátů a dvě thermosky s kávou. Nemělo smysl kroužit až do chvíle, kdy budou nádrže prázdné, protože při nízké cloně mraků byla jen nepatrná naděje, že bych náhodou zahlédl raketu. Ale kdybych přistál, mohl bych něco podniknout s radiem (tak jsem uvažoval, i když jsem si nedělal iluse, že by mi to nějak zvlášť pomohlo), a kdyby raketa přeletěla nad touto krajinou, mohl bych dát druhům znamení nebo za nimi vzlétnout do vzduchu. Zdálo se mi, že je to nejlepší východisko ze situace. Rozhodl jsem se, že přistanu. Bylo pouze třeba najít příhodné místo. Mému letadlu, které bylo vyzbrojeno speciálními brzdicími plochami, stačilo by takových padesát metrů jakž takž rovné plochy. Sestoupil jsem níže a pak jsem se čím dál tím víc blížil k povrchu, až jsem konečně letěl minimální rychlostí téměř nad vrcholky stromů. Jaký však byl můj úžas, když jsem zjistil, že to vůbec nejsou stromy, ba ani rostliny, nýbrž vysoké, podivuhodně utvářené minerály — ani krystaly, ani krápníky. Místy se proplétaly tlusté, masivní, jako sklovinou zalité žíly černězelenavé hmoty, z nichž trčely rozkošacené trsy obrovských jehlic, jinde opět vyčnívaly výrůstky podobné rukám s roztaženými prsty, baldachýny, hlízy, jakési uzly mnohobarevné skály, lesknoucí se studeně jako led. Nebylo ani pomyšlení, abych tady přistál. Letěl jsem tedy stále vpřed, s nadějí, že mrtvý les jednou skončí, a stupňoval jsem rychlost, až jsem konečně zmáčkl páku plynu do konce. Motor rovnoměrně hučel, a kdybych nebyl býval v situaci tak zoufalé, byl bych se mohl kochat učiněným kaleidoskopem barvitých útvarů, které se pode mnou míhaly a ukrývaly za křídly. Znenadání v sluchátkách opět zaskřípělo a v přívalu ohlušujícího praskotu jsem zase uslyšel Soltykův hlas:
„Pilote, ozvěte se! Pilote!“
Ihned jsem odpověděl, ale slova umlkla. Po několika desítkách vteřin napjatého čekání jsem zase uslyšel Soltykův hlas. Tentokrát mluvil docela určitě k někomu jinému:
„Už dvacet minut se nehlásí.“
„Budeme kroužit dál?“ ptal se druhý hlas, jak se mi zdálo, Arseňjevův.
„Inženýre!“ vykřikl jsem. „Haló! Kosmokrator!“
„Budeme kroužit,“ odpověděl Soltyk. Zase jsem začal mluvit, pak volat, ale neslyšel mě. Zato já jsem slyšel úryvky slov; domlouval se s druhy. Podíval jsem se na škálu svého gonia, aby mi ukázala směr, kde hledat Kosmokrator, avšak na kulatém ciferníku přístroje jsem uviděl místo jediného svítícího vroubku pravý chaos jiskřivých světýlek. Připomínalo to obrazy, jaké dává rušení radarového příjmu pomocí proužků aluminiové folie. Zmocnil se mne vztek. Soltykův hlas slábl, konečně docela zanikl v sílícím praskotu. Když jsem točil ladicím knoflíkem, znovu jsem uslyšel tajuplné kvílivé zvuky a najednou mi ruka ztrnulá na knoflíku:
„Není to snad… rozhlas obyvatel Venuše?“
K čertu, to je docela možné! Přerušované zvuky mohly být jakousi obdobou naší Morseovy abecedy. Nemohl jsem však o tom déle přemýšlet, protože ve velké dálce, na samém obzoru, objevila se skalní bariéra, která se táhla od horského, za horizontem ukrytého jezera, jež jsem nechal několik kilometrů na východ po levé ruce.
Plocha mrtvého lesa zde najednou končila rovnou linií, běžící oběma směry jako podle pravítka. Dál se prostírala rovina modelovaná mírnými, zaoblenými pahorky a stejně nevelkými mělkými údolíčky. Lepší místo pro přistání jsem si rozhodně nemohl přát. Pokud se dalo odhadnout, byla půda hladká jako leštěná skála. Za posledními řadami mrtvých stromů jsem vypnul přívod pohonných hmot. Zdálo se mi, že mrtvý les je od roviny oddělen úzkým tmavým pruhem, snad příkopem, ale musel jsem soustředit pozornost na řízení. Vysunul jsem brzdicí plochy a přitáhl páku k sobě. V náhlém tichu vydala křídla letadla klesající, nízký tón. Následoval měkký náraz, pak druhý. Dosedl jsem na kola. Stroj kousek roloval a zastavil se. Stál, trochu nakloněn, na nerovném povrchu půdy. Půdy planety Venuše.
PILOT
Delší dobu jsem seděl v kabině nerozhodnut, co dělat. Ještě jednou jsem se naklonil nad radiový přístroj. Šipka vylaďovače přejela celou stupnici. Všechny vlnové délky byly němé. V éteru se neozýval nejslabší šumot. Nechal jsem toho. Vytáhl jsem zpod sedátka přilbu, nasadil jsem si ji a utáhl postupně automatické těsnicí šrouby. Na vteřinku jsem zaváhal s rukou na páce, kterou se odklápí kupolka — a silně jsem zatáhl. Skleněná stříška popojela dozadu. Zkontroloval jsem ještě očima malinkou, tmavozelenou obrazovku radarskopu, která zářila v přilbě, sáhl jsem na kohoutek kyslíkového přístroje, přehodil jsem nohu přes okraj kabiny a už jsem byl na křídle.
Vím, že nedokáži popsat pohled, jaký se mi naskytl. Mohu vyjmenovat jeho podrobnosti, ale nepodaří se mi vystihnout onen podstatný, všemu společný tón, který působil, že si člověk na první pohled uvědomil, že to není Země. Mraky bílé, úplně bílé jako mléko, pomalu plynuly. Na Zemi bývá vidět podobné, ale to jsou jen lehounké mráčky a řasovité, vysoké cirrusy, zato zde byla celá nebeská báň zatažena hladkou mléčnou rouškou. V prudkém světle ležela krajina prostoupená mírnými pahorky a mělkými vanovitými dolíky. Byly suché, ničím neporostlé, tmavočokoládové, s ojedinělými světlejšími skvrnami. U mrtvého lesa, takových sedmdesát metrů za zádí letadla, rovina náhle končila. Přechod mezi rovinou a lesem nebyl pozvolný: hranici tvořila hráz tak vysoká, že ji přečnívaly pouze spletené koruny mrtvých stromů, lesknoucí se odraženým světlem. Seskočil jsem na zem. Půda pod nohama nepovolila. Opřel jsem se do ní okovaným podpatkem; nezanechal sebemenší stopu. A přece to naprosto nevypadalo jako holá skála. Otočil jsem se zády k mrtvému lesu. Přes křídlo letadla jsem viděl další a další, stejně pravidelné vlny této krajiny, na obzoru se rýsovaly temnými siluetami hory, zahalené opary žlutavých mlh.
Znovu jsem se podíval pod nohy. Vytáhl jsem z kapsy kombinésy zavírací nůž a sekl jsem čepelí do záhadné hmoty. Nůž několikrát odskočil. Ale objevil jsem místo, kde byl povrch provrtán malými otvory jako zkamenělá, vyleštěná houba. Podařilo se mi odštípnout pořádný kus; potěžkával jsem ho v ruce. Byl světlý, hnědočervený a lehký. Lehký… jako bakelit.