Bakelit! Jak jsem litoval, že jsem sám! Nevzpomněl jsem si v tomto okamžiku ani na to, že spojení s raketou je přerušeno, ani na to, co se stane se mnou za několik hodin, ale přál jsem si prostě mít nablízku některého z druhů a podělit se s ním o tento neslýchaný objev. Znovu jsem se podíval na hnědou krajinu, ale teď už jinýma očima. Bylo v ní něco znepokojujícího, ale co? Předtím jsem to nepozoroval. Připomínala… ano, čemu byla vlastně podobná? Vtom jsem to pochopil: celé okolí vypadalo neskutečně jako obrovská divadelní dekorace. Zde se tajil důvod znepokojení. Dekorace velikosti jeviště nebo i pole — budiž, ale tady se rozprostíraly desítky, ba dokonce možná i stovky čtverečních kilometrů bakelitu nebo hmoty jemu podobné — umělé plastické hmoty, z které vyrábíme na Zemi vypinače a plnicí pera. Bylo v tom něco groteskního a nepřirozeného.

Pořád jsem ještě stál u letadla nerozhodnut, co dělat dál. Popošel jsem o několik desítek kroků k mrtvému lesu a najednou jsem se vrátil, chvatně, skoro klusem, aniž jsem pro to měl důvod. Rádio jsem přece měl ve skafandru, takže bych signály rakety, kdyby se ozvaly, přece slyšel, ale… přesto jsem se vrátil. Nedohnala mě k tomu hrůza, nýbrž silný pocit cizoty, který jsem z počátku nedovedl překonat. Bylo mi cizí to nízko visící, bílé nebe, zářící i přes pokrývku mračen tak prudkým světlem, cizí ta nehybná atmosféra, cizí ta rovina zvlněná plochými pahorky, na níž boty při chůzi tak zvláštně, suše cvakaly…

Sedl jsem si na křídlo letadla, otáčel jsem v ruce nožem, díval jsem se na blízký počátek roviny, náhle končící u mrtvého lesa, a přemýšlel jsem. Jestliže do čtyřiceti osmi hodin nenaváži spojení s druhy, dojde mi zásoba kyslíku. Potom uvidím, co si počnu. Zatím však mám kyslík, zásoby i letadlo. Co tedy dělat? To, co je mou povinností: zkoumat planetu. Nezní to nejhůře — uvažoval jsem dále — ale co se stane, objeví-li se raketa a já budu daleko od letadla? Než k němu doběhnu, zmizí v mracích a s ní i naděje — možná poslední — na záchranu. Mám tedy sedět na křídle a čekat na záchranu? Můj šéf v Ústřední letecké službě měl oblíbenou otázku, kterou obyčejné kladl nováčkům: Co musí udělat pilot po nouzovém přistání na osamělém místě, v horách nebo na poušti? Všechno, co je možné, zněla odpověď. A nestačí-li to, co pak? Pak to, co je nemožné! Snad to zní trochu prostodušně a naivně, ale jeden z mých kolegů, který havaroval s poštovním letadlem v písečných dunách, vyšel z nich po pětidenním pochodu, aniž měl v ústech kapku vody, ačkoli vědci tvrdí, že bez vody umírá člověk dřív. Když se ho pak ptali, nač cestou myslel, citoval průpovídku našeho šéfa.

Vzpomněl jsem si na tuto historku v pravý čas. Bylo třeba vzít v úvahu různé činitele — nejdůležitější byla skutečnost, že je planeta obydlená. Není nesmírně lehkomyslné zanechat letadlo bez ochrany? Je, ovšem že je, ale co jiného zbývá? Znovu jsem vyskočil na křídlo, vzal z kabiny malý paprskomet — kuželovitý přístroj s širokou pažbou — přehodil si jej přes rameno a vydal se na cestu k hrázi. Za chvíli jsem už stál na jejím vrcholu.

Pode mnou se zvedal mrtvý les, jehož vrcholky dosahovaly místy až k hřebenu hráze, na níž jsem stál. Oko bloudilo mezi keři s dlouhými, lesklými proutky, mezi kuželovitými stalagmity, mezi jakýmisi poloprůhlednými hmotami, rozlézajícími se velkými kotouči jako klubka hadů, mezi korálům nebo obrovským polypům podobnými útesy a krápníky, ježícími se ostny. Podobalo se to modelovaným rostlinám, jaké maluje na skle mráz, ale obohaceným o všechny barvy duhy. Koruny stromů, lesknoucí se lomeným světlem, vyvolávaly ilusi rozvlněné mořské hladiny. Za nějakou dobu jsem si uvědomil, že tyto útvary nebyly rozmístěny docela chaoticky. Tu a tam bylo možno pozorovat jistý řád v tom, jak byly postaveny. Nedaleko od mého stanoviště se kraj hráze zvyšoval o několik metrů. Vystoupil jsem na tento výčnělek s jedné strany podemletý, abych přehlédl větší prostor. V mrtvém lese, asi tři sta metrů ode mne, bylo vidět rozměrnou prohlubeň. Skupiny minerálních keřů, které ji lemovaly, byly nižší a zaoblenější než jinde. Střed prohlubně samé zdál se úplně hladký a vroubený prstencovitým valem. Nemohl jsem to však přesně zjistit, protože jej částečně zacláněly koruny bližších „stromů“. Zato jsem zřetelně viděl, že mrtvé stromy jsou tím vyšší a tím ostřeji rozvětvené, čím dále se můj pohled vzdaluje od onoho místa. Rozhodl jsem se, že sestoupím dolů a prohlédnu si je zblízka. Hráz, kterou rovina končila, tyčila se všude strmě. Od úrovně mrtvého lesa mě nedělily víc než čtyři metry. Zaváhal jsem. Přímo pode mnou stály krystalické útvary, třpytící se čistým, nehybným leskem. Zvědavost zvítězila. V posledním okamžiku, když už jsem visel na rukou s příkré stěny, blesklo mi hlavou, zda konstruktéři našich skafandrů vůbec počítali s tím, že se v nich bude také skákat, pak jsem se lehce odrazil a padal jsem dolů. Dopadl jsem do hlubokého podřepu na nohy i ruce. Obrátil jsem se zády ke stěně hráze. Přede mnou se zvedal mrtvý les.

Vypadal teď docela jinak než shora. Skutečně v něm byly jakési sklovité kmeny, rozvětvující se nahoře v ostré rozsochy. Nahoře i dole, přímo nad hlavou i docela u země trčely jehlice, obsypané drobnými jehličkami, které byly něčím mezi listím a ostny; všechny bez rozdílu zářily a hrály sytými duhovými barvami.

Než jsem seskočil, orientoval jsem gyrokompas na prohlubeň, kterou jsem viděl v dálce. Určil jsem si teď správný směr a vydal jsem se na cestu do lesa, s námahou našlapuje ve změti praskajících a pronikavě skřípějících úlomků. Okované boty drtily drúzy fialových krystalků. Kmeny mrtvých stromů měly šroubovitou strukturu, jako by byly stočeny z tlustých skleněných lan. Všechny byly pravotočivé. Snažil jsem se udržet směr, ale nebylo to nijak snadné. Vždy po několika krocích jsem se díval na kompas. Několikrát jsem uvázl ve svírajících se řadách „jeleních parohů“ a musel jsem hledat jinou cestu. Ale přes všechny okliky a zacházky jsem se blížil k cíli; prozrazovaly mi to hojně se vyskytující zaoblené a slité formy minerálních útvarů. Krystalických paprsků, jehlic a mečů bylo čím dál tím méně, místo nich se objevovaly míhavé, opalisující tvary, opírající se o zem jako ztuhlé vodotrysky znehybnělými proudy, silnými jako mužská paže. Když jsem se jimi prodíral, musel jsem stále mhouřit oči před záplavou světel, nenadálých zajiskření, záblesků a pohasnutí. V houštinách se rozhořívala a démantově chvěla modř, žluť, zeleň a karmín. Občas nějaká vypouklá ploška, třpytící se z dálky jako ryzí stříbro, pohasla a zmatněla, když jsem se k ní přiblížil, jako by byla posypána popelem. Jednu chvíli jsem uvízl v úzké štěrbině mezi proudy ztuhlé fontány. Trhl jsem sebou a to, co mě zadrželo, prasklo s ranou tak silnou, až jsem se polekal, že pukla kupole mé přilby.

Dál se kmeny roztahovaly do šířky, nakláněly se k zemi, prorůstaly navzájem haluzemi rozvětvujícími se na všechny strany, jako by je rozdrtila neviditelná síla. Již delší dobu se mi před očima míhaly červené záblesky. V přívalu barev, zaplavujících mě se všech stran, nevěnoval jsem tomu z počátku pozornost, domnívaje se, že se světla zvenčí lámou v zorném skle mé přilby. Náhle však rudá záře neobyčejně zesílila a já jsem si uvědomil, že její zdroj je uvnitř přilby. Nad obrazovkou radaru je zasazena matová kulička, ukazatel přístroje citlivého na radioaktivní záření. Na Zemi jsme vcházeli ve skafandru do pokusné komory, v níž byla schránka s velkým množstvím silně radioaktivního prvku. Když jsme se k němu blížili, rozhoříval se v kuličce červený bod, jenž rostl jako rozdmýchávaný uhlík, čím blíže jsme přicházeli ke zdroji záření. Teď kulička nikoli žířila, nýbrž zářila jako obrovské krvavé oko a plnila vnitřek přilby sytou červení. Zastavil jsem se. Záře tak zesílila, že bránila výhledu okénkem přilby. V těchto místech bylo radioaktivní záření velmi silné. Bylo třeba vzdálit se co nejrychleji z nebezpečného místa. Skláněje hlavu před visícími stalaktity, poodešel jsem o několik kroků. Červené světlo zesláblo. Pokračoval jsem v chůzi a překračoval cestou žíly lesklé hmoty, pokroucené jako kořeny. Záření znovu zesílilo. Měl jsem v kapse ruční indikátor radioaktivity, podobný malému revolveru se světélkující stupnicí v místech, kde má obyčejná pistole spoušť. Zvedl jsem hlaveň přístroje. Mrtvý les nebyl zátiším tak idylickým, jak by se z dálky zdálo. Ručička přístroje tančila jako šílená; dobíhajíc zas a zas až na konec stupnice, bila do něho takovou silou, jako by chtěla přerazit záchytný šroubek.


Перейти на страницу:
Изменить размер шрифта: