Bylo mi čím dál tepleji, s čela mi stékal pot; nebylo to jen proto, že jsem byl nervosní — teploměr totiž ukazoval 68 °Celsia. Bylo moudřejší upustit od další cesty. Na výlet za takových okolností jsem mohl těžce doplatit. Věděl jsem, že kombinésa je napuštěna látkou pohlcující záření, byla však příliš tenká, než aby byla spolehlivou ochranou. Na toto místo bylo nutno vypravit se v daleko těžším speciálním oděvu, s pancířem z kamexového plechu. V Kosmokratoru jsme je měli. Když jsem si na to vzpomněl, napadlo mi, že Kosmokrator třeba už nikdy neuvidím a že tedy stojí za to jít dál. Zatím jsem se otáčel kolem dokola a držel před sebou hlaveň přístroje. Radioaktivní záření sílilo a sláblo bez přechodu. Zpozoroval jsem, že je nejsilnější, když je přístroj zamířen na modravé skleněné kmeny, silnější a větší než ostatní, které stály dále od sebe, takže jsem viděl nejvýš dva najednou. Přistoupil jsem k jednomu z nich. Nebyl docela průhledný, jak se mi zdálo z počátku. Tento klam způsobily zkroucené a roztažené obrazy okolí, zrcadlící se na jeho povrchu. Když jsem k němu naklonil hlavu, v přilbě silně zazářilo červené světélko, jako by mě živý tvor varoval před nebezpečím. Uvnitř kmene, pod průhlednou vrstvou, táhl se úzký pás, přesněji řečeno válcovitý pruh neurčité barvy — zdál se černohnědý nebo stříbrný jako vzduchová bublina pod vodou; záviselo to na směru pohledu.

Opustil jsem toto místo co nejrychleji. Červená kulička pomalu hasla a zářila tmavěrubínovým světlem. Teď, když už jsem věděl, čemu se mám vyhýbat, šel jsem podle určeného azimutu a snažil jsem se obcházet modravé kmeny širokým obloukem. Brzy docela zmizely, ale má „pistole“, citlivější než červené světélko, ukazovala, že radioaktivní — i když daleko méně — je celá půda. Intensita záření není ani tak nebezpečná jako doba, po jakou je organismus vystaven jeho účinkům. Proto jsou na stupnici označeny i jednotky času. Vyčetl jsem z ní, že bez obav z vážných následků se mohu zdržovat v terénu, po jakém jsem teď šel, nanejvýš půl hodiny. Zrychlil jsem krok a za krátkou dobu jsem dospěl k spleti tvarů, nepodobné ničemu, s čím jsem se zatím setkal.

Minerál se slil do srázného útesu, připomínajícího ruku s roztaženými prsty, který byl pokryt obrovskými boulemi a bublinami. Myslím, že tak nějak vypadá mýdlová pěna při silném zvětšení. Neobyčejný vzhled této hmoty zvyšovala ještě skutečnost, že v ní bylo zalito obrovské množství stříbrných kuliček. Tak by asi vypadal roj, zalitý v letu vlnou tekutého jantaru. Pokoušel jsem se vyšplhat po skleněných výčnělcích, ale ihned jsem sklouzl dolů. Na chvilku jsem měl pocit, že jsem v pohádkové zemi: rytíř pod skleněnou horou. Pokračoval jsem v cestě rovnoběžně s hrází. Místy se podobala ztuhlé vlně na širém moři — tento dojem posiloval její zprohýbaný, roztřepený hřeben. Přístup ke stěně „vlny“ ztěžovala doslova klubka jakýchsi skleněných chobotnic, propletených navzájem chapadly trčícími do vzduchu, která místy opadala a pokrývala půdu oblými úlomky. Pokoušel jsem se rozbít velkou bublinu na svahu a užil jsem k tomu okované boty. Praskla, ale když jsem vložil botu do vzniklého otvoru a vzepřel jsem se, rozpadl se pod mou vahou zbytek bubliny na malé střípky a já jsem se octl zase dole. Opakoval jsem manévr na jiném místě; výsledek byl stejný a ostré střepiny mi div nerozřezaly kombinésu. Nechal jsem těchto pokusů a šel jsem dál; kompas mě poučil, že zahýbám směrem k východu, neboť průsvitná hráz se táhla velkým obloukem. Brzy jsem se octl před trhlinou ve skleněné zdi, úzkou jako skalní komín. Uvnitř byly zality miliardy třpytivých stříbrných kuliček. Uchvácen nevšedním pohledem, přiložil jsem oko ke svislé ploše průrvy, podobné gigantické rozsedlině v ledovci, a ztrnul jsem: s druhé strany se ke mně nakláněla tmavá obluda se špičatou hlavou a s ušima odstávajícíma jako křídla netopýra. Spodek jejího těla se rozplýval v kalném mračně. Couvl jsem a viděl jsem, že to byl můj odraz, pokřivený prohnutou plochou.

Začal jsem hledat záchyty. S největší námahou, využívaje každé prohlubinky, vyšplhal jsem se na zaoblinu stěny. Čím dál tím nepříjemněji jsem pociťoval nesnesitelné horko; do kombinésy vmontované elektrické chladicí zařízení, které jsem již před chvílí zapnul, příliš nepomáhalo. Balancoval jsem na špičkách a pokoušel jsem se najít roztaženýma rukama něco podobného záchytu. Překvapovalo mě stále sílící bušení srdce; tep zněl stále silněji, silněji, silněji… ale vždyť to nebyl tep!

Jedním skokem jsem byl dole. Nedbaje na úlomky klouzající pod botami, běžím a hledám místo, odkud lze přehlédnout celou oblohu. Ve výši září bez poskvrny čistý, mléčný příkrov mraků. Pomalý hukot sílí, roste, blíží se. Jako tmavá ryba prosvítá vrstvami mraků oblé dlouhé těleso: Kosmokrator.

Volám, křičím do mikrofonu a při tom pádím k rovině, k letadlu. Bolestivě se otloukám o ztuhlé tvary, padám na kolena, vyskakuji a znovu volám raketu. Hukot se mění. Hlava střely klesá, raketa opisuje zatáčku. Krouží v úzké spirále. Její těleso, tmavé na bílém pozadí, se zvětšuje. Za kormidelními plochami tryská sloup ohně bělejšího než mraky. Skáču od jednoho stromu k druhému, vbíhám na neuvěřitelně utvářené skleněné můstky, přeskakuji nehybně se lesknoucí balvany; rovnoměrný, shora doléhající hlas motorů sílí, mění se v ohlušující rachot a zase se vzdaluje, tichne… Raketa stále krouží a snáší se do nebezpečně malé výšky. Nedívám se na ni, musím uskakovat před krystaly, trčícími do vzduchu jako meče. Vtom mi uzavírá cestu houština skleněných žil. Pokouším se přenést se přes ni skokem a rozbíhám se. Pot mi stéká do očí, nemám už dech, abych volal do mikrofonu — nějaký úlomek mi uhýbá pod nohou, ztrácím rovnováhu, klesám k zemi. Vyskakuji jako šílenec, chci se slepě vrhnout na překážku, když vtom se mi těsně u ucha ozve tichý a ironický hlas:

„Klid… pilote!“

Nebylo to z radia. Je to hlas ve mne, který mě nutí, abych se ihned zastavil. Tudy nevede cesta. Musím se vrátit. Znovu se dávám do běhu a slyším, že hukot motorů slábne. Obracím se, zůstávám stát. Raketa se rozplývá v mracích jako přízrak, hlas motorů přechází v nízký, stále lehčí a vzdálenější hukot, za okamžik už nedolétá žádný zvuk, žádný šum, jen můj zrychlený dech se hlasitěji rozléhá v kovovém vnitřku přilby, sluchátka jsou stále němá a kolem mne září nejkrásnějšími barvami bleděmodré, zlaté, malinově rudé krystaly a je ticho, naprosté ticho…

Usedám na plochý úlomek krystalu a čekám. Čekám pět, deset, patnáct minut. Oblaka táhnou stále stejným směrem: začínají mi slzet oči od toho, jak napjatě upírám zrak do jejich svítivé bělosti, po tvářích mi stékají slzy a nejsou to jen slzy reflexní…

„To je konec,“ myslím si. Ihned mi odpovídá týž hlas jako prve:

„A kdyby, co na tom?“

„Správně!“

Zatínám zuby, vstávám a jdu. Zastavuji se, abych se podíval na gyrokompas. Při tom šíleném běhu jsem ztratil orientaci. Radioaktivita je zde poněkud menší než v okolí skleněné bariéry — v matové kuličce září jen červený bod. Rozhlížím se kolem sebe. Stojím mezi vysokými křovitými krystaly. Jeden z nich je vyvrácený a na jeho nerovném, hranatém povrchu, mezi fialově krvavými plochami okrajů leží stříbrná kulička — stejná, jaké jsem viděl předtím zalité do skleněného masivu. Prohlížím si ji. Vypadá jako plochá kapka, ne větší než zrnko hrachu, ulitá ze stříbřitého kovu. Upoutala mou pozornost proto, že neleží na povrchu krystalového keře, nýbrž zdánlivě se vznáší několik milimetrů nad ním. Blížím se k ní. Zůstávám stát jako vrytý do země. Stříbrné zrnko se pohnulo. Obrací se ke mně zašpičatělým koncem, v němž se třpytí jiskřička — ne, ne, to se z ní vysouvá drátek tenký jako vlas. V mých sluchátkách se současně ozývá přerušovaný krátký zvuk. Se zatajeným dechem se dívám na stříbrnou kapičku. Stojí na sotva viditelné spirálce, která se natahuje a smršťuje. Pohyb je čím dál tím rychlejší. Bezděčně ustupuji. Brouček jako by usedl na kámen. Blížím se — on se také pohybuje a v sluchátkách se ozývá vysoký tón.