Zprvu se domnívali, že je to meteorit. Byl to však kus basaltu zemského původu, do něhož se zabodl válec na obou koncích zašpičatělý, velikostí i tvarem připomínající granát. Náboj se skládal ze dvou částí opatřených závitem, které byly spolu sešroubovány a tak pevně utaženy, že museli přepilovat jeho stěny, aby se dostali dovnitř. Po delší námaze, s přispěním technologů z Ústavu pro užitou fysiku, podařilo se konečně vědcům otevřít tajuplné pouzdro. Uvnitř byla cívka z hmoty podobné porcelánu, na níž byl navinut ocelový drát, dlouhý téměř pět kilometrů. Víc nic.

O čtyři dni později byl ustaven mezinárodní výbor, který se počal zabývat zkoumáním cívky. Brzy se ukázalo, že drát navinutý na cívce byl kdysi zmagnetisován. Vrchní závity, vystavené kdysi vysoké teplotě, magnetismus ztratily. Drát byl dobře zachován pouze v hlubších vrstvách.

Vědci tonuli v dohadech o původu tajuplné cívky. Nikdo se první neodvažoval vyslovit hypothesu, která se všem drala na rty. Věc se stala jasnou, když technologové provedli chemický rozbor slitiny, z níž byl drát zhotoven. Slitina nebyla rozhodně vyrobena na Zemi. Náboj nebyl pozemského původu. Beze sporu souvisel s kdysi proslulým tunguským meteorem. Po prvé — není známo, kým řečeno — padlo slovo „raport“. Opravdu, drát byl zmagnetisován, jako kdyby byl po celé délce „popsán“ elektrickými kmity a tvořil „meziplanetární dopis“, jediný svého druhu. Podobalo se to nahrávání zvuku na ocelový pás, kterého se již dávno užívalo v rozhlasu a v telefonii. Zakrátko se všeobecně vžila domněnka, že se posádka neznámého kosmického letadla v kritickém okamžiku, když selhaly motory, pokoušela zachránit to, co považovala za nejdrahocennější: dokument „sepsaný“ na drátě magnetickými kmity a vystřelila jej před katastrofou z letadla. Vyskytly se však i jiné názory, které tvrdily, že cívka byla z letadla vymrštěna až explosí, jak o tom svědčí viditelné, teplem způsobené změny na jejím obalu.

Ve vědeckém i v denním tisku probíhaly nekonečné diskuse o původu meziplanetárního letadla. Nebylo snad jediné planety sluneční soustavy, která by nebyla v podezření, že letadlo vyslala. Dokonce i vzdálený Uran a obrovský Jupiter měly své stoupence. Zásadně se však veřejné mínění rozdělilo na dva tábory: v zastánce Venuše a Marsu. Druhý tábor byl dvakrát početnější.

Zájem o astronomii byl v onom roce obrovský. Byly rozebrány neuvěřitelné náklady knih populárně vědeckých i odborných a poptávka po amatérských astronomických přístrojích, zvláště dalekohledech, byla taková, že i nejlépe zásobené sklady zely nejednou prázdnotou. A nejen to, astronomická thematika pronikla i do umění: vyšly fantastické romány o záhadných obyvatelích Marsu, jimž autoři připisovali nejfantastičtější vlastnosti. Některé televisní stanice vysílaly v týdenních vědeckých programech zvláštní pořady věnované astronomii. Nepředstavitelný úspěch zaznamenal z Berlína vysílaný a všemi stanicemi severní polokoule přenášený televisní pořad „Cesta na Měsíc“. Diváci si doma prohlíželi povrch Měsíce třítisíckrát zvětšený. Televisní kamera byla totiž instalována na okuláru obrovského dalekohledu heidelberské hvězdárny.

Mezinárodní komise překladatelů, která byla mezitím utvořena, zahájila proslulý „boj o drát“, jak jej nazval zvláštní vědecký dopisovatel „L'Humanité“. Práce nejzkušenějších egyptologů a sanskrtologů, specialistů pro mrtvé a vyhynulé jazyky, zdají se hříčkou proti úkolu, jaký badatele očekával. „Raport“ se skládal z více než z osmdesáti miliard magnetických kmitů, zachycených v krystalické struktuře drátu. Jednotlivé skupiny kmitů byly přerušeny nevelkými mezerami drátu nezmagnetisovaného. Nasnadě byla domněnka, že každý takový úsek je jedním slovem, avšak tato domněnka mohla být mylná. Tak zvaný „raport“ mohl ve skutečnosti být pouhým záznamem rozličných měřicích přístrojů. Řada vědců tvrdila, že struktura jazyka — je-li „raport“ skutečně psán pomocí slov — může být zcela odlišná od struktury kteréhokoli jazyka, známého na Zemi. Avšak i oni se shodovali v tom, že není možno nechat nevyužitu příležitost, která se naskýtá vědě po prvé v dějinách.

Vědci, kteří měli před sebou cívku zmagnetisovaného drátu bez sebemenší nápovědi, pustili se do práce.

Nejobtížnější byl začátek. Celý drát proběhl přístrojem, který zachytil všechny magnetické kmity na filmový pás. Drahocenný originál pak putoval do podzemního tresoru. Od tohoto okamžiku až do konce pracovali vědci jen s filmovými kopiemi.

Na zahajovacích poradách bylo rozhodnuto sledovat jedinou cestu, která slibovala naději na úspěch. Slova každého jazyka jsou symboly představující určité předměty a pojmy; proto se rozluštění jazyků vymřelých národů, šifer a jiných kryptogramů opírá o pravidla platná pro každý jazyk. Hledají se symboly, vyskytující se nejčastěji, zkoumá se, zdali písmo má charakter obrázkový, hláskový nebo slabikový, a co je nejdůležitější: hledá se pomůcka, která by umožnila pochopit aspoň jeden jediný výraz.

Někdy přichází vědcům na pomoc šťastná náhoda; tak tomu bylo s egyptskými hieroglyfy, když byl objeven náhrobní kámen, na němž byl týž nápis vyryt egyptskými, znaky i řeckým písmem. Podobně tomu bylo i s klínovým písmem Babyloňanů.

Nejdůležitější však je to, že tvůrci každého z těchto neznámých jazyků byli bytosti podobné badatelům, žili kdysi na téže planetě, hřálo je totéž slunce, dívali se na tytéž hvězdy, květiny a moře, a tyto podmínky přirozeně přispěly ke vzniku obecných symbolů. Nyní tomu bylo zcela jinak. Jaké společné pojmy mohli mít lidé s neznámými bytostmi? Na kterém místě bylo by správné překlenout mostem propast, dělící obyvatele různých světů? Tímto spojovacím článkem se mohla stát jen jedna jediná věc: hmota.

Celý vesmír, od nejmenších zrníček písku pod našima nohama až po nejvzdálenější hvězdy, je zbudován z týchž atomů. Na všech místech kosmu je hmota podřízena týmž zákonům a všechny tyto zákony se dají vyjádřit matematicky. Bylo-li matematických výrazových prostředků užito při psaní „raportu“ — řekli si vědci — máme naději. V opačném případě zůstane „raport“ nerozluštěn navždy.

Přijetí tohoto předpokladu však bylo teprve prvním krokem na cestě nesmírně obtížné a zdlouhavé. Zdálo by se, že stačí prostě „raport“ prohlédnout a pátrat v něm po oněch nejobecnějších fysikálních zákonech. To však bylo v tomto stadiu prací nemožné. Jednak je takových zákonů velmi mnoho, jednak — a to bylo na věci nejhorší — nebylo známo, jakého algoritmického systému užívají autoři „raportu“. Desítková soustava, která se zakládá na devíti základních číslech a desáté nule, zdá se samozřejmá a jedině možná nám, ne však matematikům. Přijali jsme ji, protože máme na rukou deset prstů a ruce byly v dobách dávno minulých počitadly našich předků. Teoreticky však je možný jakýkoli počet takových číselných soustav, počínajíc dvojkovou, v níž existují toliko dvě čísla — nula, jednička — přes trojkovou, čtverkovou, pětkovou a tak dále, do nekonečna. V době přípravných prací omezila se komise překladatelů z praktických důvodů na sedmdesát devět soustav od dvojkové do osmdesátkové. Úkol tedy zněl: prohlédnout miliony magnetických kmitů a vypočítat pro každý kmit jeho hodnotu v sedmdesáti devíti číselných soustavách. To samo vyžadovalo již téměř bilion výpočtů. Avšak to byl pouze začátek, neboť získané výsledky bylo třeba zkontrolovat a hledat v nich takové, které by odpovídaly fyzikálním konstantám. Konstant, jako jsou ku příkladu atomová čísla a váhy prvků, je několik set. Ale ani to ještě není všechno, protože v tak nesmírném moři čísel mohly by se objevit výsledky shodující se s některou konstantou jen náhodou. Bylo tedy nutno provádět zároveň kontrolní výpočty. Podle výpočtu vyžádaly by si tyto práce, které byly teprve úvodem k vlastnímu překladu, životní práce tisíce nejzběhlejších počtářů. A zatím byly ukončeny za dvacet sedm dní.

Komise překladatelů měla k disposici tehdy největší na světě existující elektronový mozek, gigantický stroj, umístěný na čtyřech patrech Matematického ústavu v Leningradě.