Práci tohoto kolosu řídil štáb odborníků z ústředny umístěné v nejvyšším patře ústavu. Odtamtud byly dávány mozku rozkazy, aby prozkoumal všechny zápisy „raportu“ a hledal v nich podobnost s fysikálními konstantami. Srovnání má provést ve všech zvolených číselných soustavách od dvojkové do osmdesátkové, výsledky tímto způsobem získané kontrolovat a každou jednotlivou etapu své práce zaznamenávat a ihned hlásit.

Ústředna byla kruhová místnost z bílého mramoru, v níž zářily zelenavé obrazovky. Na nich se objevovaly výsledky postupujících operací. Od okamžiku, kdy zmizely v mechanismu prvé perforované pásky s rozkazy a kdy se rozžala signální světélka, až do chvíle, kdy zhasly červené kontrolní lampičky, uplynula šest set čtyřicet jedna hodina nepřetržité práce. V té době prováděl mozek pět milionů výpočtů za vteřinu a nezastavil se ve dne ani v noci, zatím co vědci se střídali ve službě šestkrát denně. Není možno vůbec popsat, jak obrovskou práci stroj vykonal. Stačí, řekneme-li, že jazyk „raportu“ se podobal — jak se ukázalo — ani ne tak řeči, jako spíše zvláštní hudbě, protože to, co odpovídá pozemským slovům, vyskytovalo se v něm jakoby v různých „tóninách“.

Několikrát se zjistilo, že ani obrovská kapacita mozku nestačí na všechny úkony. V těchto chvílích zapojovala automatická relé podzemní kabely, spojující hlavní mozek s ostatními, které pracovaly rovněž v obvodu Leningradu. Nejčastěji vypomáhal elektronový mozek Ústavu pro theoretickou aerodynamiku.

Konečně nastal okamžik, kdy na obrazovkách zazářily výsledky. Zvonky v ústředně zazvonily pronikavými hlasy, ale i bez jejich výzvy vyskočili všichni službu konající vědci od svých stolků a zahleděli se na první, lidskému chápání srozumitelné pojmy „raportu“.

První rozluštěná věta zněla:

„křemík kyslík hliník kyslík dusík kyslík vodík kyslík“

To znamenalo: Země.

Čtyřikrát opakované slovo „kyslík“ bylo zapsáno různým počtem kmitů. Vědci pochopili, že se na tomto místě hovoří o fysikálních vlastnostech Země. Kysličníky křemíku a hliníku jsou hlavními složkami kůry naší planety, obalené dusíkem a kyslíkem atmosféry a pokryté kysličníkem vodíku — vodou moří a oceánů. Avšak tato zdánlivé prostá věta říkala mnohem více. Za prvé: slova jako křemík, hliník, kyslík měla jisté znaky, které se na jiných místech vyskytovaly v ryzí formě a znamenaly „hmotu“ vůbec. Za druhé: celá věta o osmi slovech byla podřízena jisté funkci vyššího řádu, která označuje zakřivenou plochu. Přesněji řečeno: šlo o plochu rotačního elipsoidu neboli o zemskou kůru.

Od tohoto okamžiku již probíhalo dešifrování „raportu“ hladčeji, i když v něm nebyla nouze o místa nejasná, kolem nichž se rozpoutávaly vášnivé rozepře. Jak práce postupovaly, vynořoval se celkový obraz Země a světa, viděný po prvé v dějinách bytostmi, které nebyly lidmi. „Raport“ byl rozdělen na několik částí. Úvodní obsahovala popis naší planety, vzhledu jejího povrchu, rozdělení pevnin a moří a jejich chemického složení. V tom se neskrývala úskalí. První rozpor mezi překladateli vznikl, když dospěli k místu, kde se „raport“ zmiňuje o pozemských městech. Přes nesmírnou výšku a rychlost letícího letadla podařilo se neznámým bytostem zjistit, že naše planeta je obdělána podle určitého systému: viděli továrny, domy, cesty, ba dokonce i lidi na polích a ulicích. Nepochopitelné však bylo to, že při celém popisu pozorovaných jevů považovali lidi za něco zcela bezvýznamného, a zdálo se, že jim nepřičítají funkci budovatelů a konstruktérů zemské civilisace. „Raport“ mluvil o lidech jako o „dlouhých kapkách“ (jak bylo zřejmé z vysvětlivky, šlo o „tažnou, měkkou látku“, z které jsou utvořena naše těla) a pokládal je za částice nějaké větší homogenní masy, od níž se pouze přechodně odpojili ve formě oněch „kapek“. Tato masa musela být autorům „raportu“ něčím běžným a dobře známým, protože vyslovovali domněnku, že lidé jsou utvořeni z podobné substance jako… (následovalo slovo nepřeložené a nepřeložitelné, protože neexistuje v žádném zemském jazyce). V další části „raportu“ byla popsána města, obytné domy a rozmanité technické vymoženosti, jako železniční sítě, nádraží, přístavy, a to tak neobyčejně zevrubně, že se čtoucích vědců zmocňoval bezděčný obdiv k přesnosti pozorovacích přístrojů, jaké měla k disposici posádka meziplanetárního letadla. Avšak i zde, v samých základech popisu, leželo totéž celkové a nepochopitelné zmatení pojmů: autoři „raportu“ usilovně pátrali po tvůrcích pozemské technické civilisace a ani je nenapadlo, že by jimi mohli být lidé. To, že při tom lidi zpozorovali, bylo nade vši pochybnost, protože o několik vět dále poznamenávali „v zorném poli se pohybuje mnoho dlouhých kapek“.

Vědci, kteří dlouho uvažovali o tomto místě „raportu“, dospěli k názoru, že tato záměna pojmů, toto nepochopení jistě není náhodné, nýbrž že se právě za ním skrývá tajemství neznámých bytostí. Na novou, i když také ne zcela jasnou stopu přivedla je obsáhlá zmínka v další části „raportu“. Když znovu opakovali větu již dříve vyslovenou, že nikde nelze objevit tvůrce technických zařízení, připojovali autoři „raportu“: „snad proto, že jsou… (opět následuje nepřeložené slovo) rozměrů“.

Zdálo se, že klíč k tajemství je skryt právě v onom záhadném slově. Domněnku, že je to přídavné jméno, které znamená „malý“ nebo „drobný“, bylo třeba zavrhnout, protože v jazyce „raportu“ charakterizuje přídavné jméno jiné seskupení kmitů. Kdyby to bylo zájmeno, věta by byla mohla znít: „že jsou našich rozměrů“.

Zkoumání ukázalo, že nejmenší předměty, které neznámí letci mohli zpozorovat z výšky, v jaké letěli nad Zemí, byly velké sedm až osm centimetrů. Připouštěli-li tedy, že nemohou „rozeznat tvůrce zemské civilisace“, po kterých se pídili, proto, že jsou „našich rozměrů“, dalo by se z toho vyvozovat, že neznámé bytosti jsou poměrně velmi malé, že rozhodně nepřesahují velikost osmi centimetrů. Je to jediné místo v „raportu“, z něhož se dalo usuzovat na jejich velikost. Bohužel celá tato domněnka je velmi vratká, protože v jazyce „raportu“ nebylo zjištěno ani jediné zájmeno „my“, „já“, „naše“ a podobně.

V další části „raportu“ setkávali se vědci čím blíže konci, tím častěji s „bílými místy“, to jest s místy nerozluštěnými, ať již proto, že magnetický záznam byl slabý, nebo proto, že se tam vyskytovaly pojmy, které nebylo možno dešifrovat ani analysou kmitů, ani „methodou zkoušek a omylů“, to jest dosazováním pravděpodobných termínů, kterou s neochvějnou trpělivostí aplikovala smíšená skupina jazykozpytců a matematiků, kteří řídili operace.

Konec „raportu“ tvoří krátké, neobyčejně věcné vylíčení tragedie, která znamenala konec letu rakety. Jsou to údaje měřicích přístrojů, které zaznamenávaly příkře stoupající rychlost rozpadu atomů, obrovský vzestup teploty a k tomu křečovitý chod hnacích motorů. Dále byly magnetické záznamy setřeny. Následuje krátký úsek ticha a pak tři zřetelně čitelná slova „bezpečnostní zařízení shořela“. Tady „raport“ náhle končí.

Jak jsme řekli, znali už vědci v hlavních rysech obsah „raportu“. Protože bylo pravděpodobné, že rozluštění míst dosud nejasných nepřinese — až na maličkosti — nic zásadně nového, komise překladatelů přikročila k další etapě prací a rozdělila se na tři nové sekce, z nichž každá se zaměřila na jiný problém. První, vedená profesorem Klüverem, měla za úkol sebrat a rozšířit naše vědomosti o neznámých bytostech.

Většinu v ní měli přírodovědci: biologové, zoologové, botanici a lékaři, byl mezi nimi i jeden specialista pro obor mladé rozvíjející se vědy — astrobiologie, která zkoumá známky života na jiných vesmírných tělesech mimo naši Zemi.

Druhá sekce kontrolovala překlad „raportu“ tím, že jej srovnávala s originálem, s oním proslulým zmagnetisovaným drátem, který byl vyňat z podzemního tresoru Ústavu pro meteoritiku. A konečně třetí a poslední sekce vysedala neúnavně nad dosud nerozluštěnými místy „raportu“. Bylo v ní mnoho matematiků a fysiků, kteří zasedali převážně v ústředně elektronového mozku a neustále jej nutili k nepravděpodobně složitým výpočtům. Došlo dokonce k lehké potyčce s biology, kteří tvrdili, že byl Matematický ústav okupován fysiky, kteří jim znemožňují užívat elektronového mozku.