„Počkejte!“ vykřikl jsem a hnal jsem se vzhůru po sněhu. Osvatič sice zvolnil krok, ale šel dál. Jeho temný obrys se odrážel od světlého pozadí, jímž byl vrchol Bílé koule.

„Počkejte!“ zvolal jsem po druhé. Vtom se celá krajina přede mnou zkroutila a smrštila, jako bych si prohlížel její odraz ve vyleštěném plátu plechu, který někdo znenadání prohnul. Pak se vše zavlnilo a vrátilo do původního stavu. Zůstal jsem stát jako vbitý do země. Osvatič zmizel. Před okamžikem jsem ještě viděl jeho záda, třpyt přilby. Vystoupil na velký, stříbřitě lesklý plochý balvan. Udělal krok, snad dva kupředu a zmizel, jako by se rozplynul ve vzduchu. Několik vteřin jsem stál jako sloup, pak jsem se rozběhl, seč mi síly stačily, k onomu místu.

„Osvatiči!“ křičel jsem. „Osvatiči!“

Žádná odpověď.

Dával jsem dobrý pozor, abych neztratil s očí plochou skálu, charakteristickou tvarem i zabarvením, a přelézal jsem přes balvany nakupené pod hřebenem výšiny. Konečně jsem byl nahoře. Velký kámen, svažující se ke mně, třpytil se proto, že měl povrch jako ojíněný. Pokrývaly jej maličké jiskřivé krystalky. Na jednom místě jsem našel na povrchu dlouhou bělavou rýhu. Kámen byl poměrně měkký a vryp udělal cvoček boty. Pomyslil jsem si, že Osvatič přeskočil na druhou stranu. Tam byl jakýsi výklenek, jasně osvětlený, utvořený kusy skal, které se o sebe opíraly. Ve výklenku ležel drobný štěrk a několik sytě černých kamenů, velikých jako bochník.

„Osvatiči!“ zvolal jsem, ale nepříliš hlasitě.

Před minutou jsem ho viděl. Stál na plochém kameni. Nešel dál rovně, ale také se nemohl ukrýt ve výklenku, cesta pokračovala na jeden ze sousedních vyčnělých balvanů. Musel bych ho tedy stále vidět, kdyby po něm šplhal. Přísahal bych, že jsem ono místo neztratil s očí ani na okamžik. A přesto byl pryč. Bezradně jsem se rozhlížel na všechny strany. Nebylo prostě kde hledat. Přesto jsem pobíhal mezi balvany v okolí a volal. Odpovídalo mi praskání elektrických výbojů. Vrátil jsem se na vrchol pahorku, abych vypálil raketu. Když jsem zvedal pistoli, zjistil jsem, že není vidět ani Bílou kouli. Zmizela jako prve, když jsme stáli s Osvatičem nad zátokou. Předtím zakrývala pohled na úbočí, kde začínala velká soutěska. Teď bylo ústí soutěsky jasně vidět. Bylo mi asi jako boxerovi, který vstává po tvrdém háku na čelist. Chtěl jsem běžet na pomoc Osvatičovi pátrat po nebezpečí, které mu hrozilo, ale nic tu nebylo: ani Osvatič, ani viditelné nebezpečí. Na znamení, že došlo k neštěstí, vystřelil jsem tři červené rakety. Pak jsem se posadil na okraj stříbřitého kamene a s nohama visícíma dolů jsem se díval, jak se na kamenité pláni objevily dvě tmavé, pomalu se pohybující skvrnky. Byli to dva lidé ve skafandrech. Spěšně stoupali vzhůru, přecházejíce, kde to bylo možné, do klusu, zmizeli za křemennými jehlami a konečně po čtyřiceti minutách dorazili ke mně. Byli to Lao Ču a Soltyk. Když inženýr uslyšel, co se přihodilo, vyskočil na balvan a volal:

„Osvatiči! Jene! Jene!“

„To je marné,“ řekl jsem. „Nikam neodešel. Tady je stopa cvočku na kameni.“ Soltyk se sehnul a prohlížel kámen. Po třpytivém povrchu se táhla šikmá bělavá rýha. Nic víc.

„Pevněji se opřel nohou,“ vysvětloval jsem, „a udělal v kameni rýhu. Jinak to nemohlo být.“

„Kam se tedy poděl?“

Viděl jsem, že Soltyk je rozčilený. Pokrčil jsem rameny. Lao Ču stál výš na skále. Aniž odtrhl triedr od okénka přilby, zeptal se:

„Kdo z vás nesl exponované filmy?“

„Já.“

„Máte je v batohu?“

„Ano.“

„Vytáhli jste film z desátého přístroje?“

„Ne. Osvatič tam právě šel, když…“

„Dobře.“

Fysik sestoupil se skály a zamířil ke stanu, zelenajícímu se o několik desítek kroků hlouběji. Soltyk mezitím přišel k výklenku.

„Můj bože,“ mumlal a točil se na všechny strany, „co to znamená… Tak tady že stál?“ zeptal se mne ještě jednou.

„Tady.“

„Pojďte sem,“ vykřikl. „Prohledáme to zatracené místo.“

Pohlédl jsem na něho — zvedal ty kulaté kameny. Kdyby situace nebyla bývala tak tragická, bylo by to bývalo směšné. Zavolal mě Lao Ču. Šel jsem za ním. Všiml jsem si, že Číňan nějak podivně stojí, jako by ztrácel rovnováhu, a přece nepadal. Již jsem měl na jazyku otázku, co to znamená, když jsem si uvědomil, že i já — zcela bezděčně — stojím zrovna tak.

„Profesore,“ zvolal jsem, „podívejte se, jak chodíme. Čím to je?!“

„Teď není čas na výklady,“ odbyl mě. Podal mi cívku filmu, vyňatého z přístroje. Zaklapl dvířka.

„Zbyl ještě ten poslední, tam za tou skálou. Podržte mi to, prosím vás,“ podal mi elektrometr.

Přišel za námi Soltyk. Zastavil se a chvíli nás pozoroval.

„Profesore,“ řekl rozechvělým hlasem, „v tomto okamžiku…? Co to děláte? Teď — filmy?“

Lao Ču neodpověděl. Bylo mu jasné, stejně jako mně, že nemůže od Soltyka žádat, aby nám pomohl. Stál jsem na místě a díval se střídavě hned na vzdalujícího se profesora, hned na Soltyka. Ostrý vítr cloumal inženýrovou trochu příliš volnou kombinésou. Ztrnule, jako by byl zkameněl, upíral oči na plochou skálu, na níž jsem naposledy viděl Osvatiče. Za několik minut se vrátil fysik. Podal mi cívku.

„Půjdete co nejrychleji k břehu a zajedete motorovým člunem k raketě. Profesor Čandrasékhar čeká na filmy. Je to neobyčejně důležité.“

„A… vy?“ otázal jsem se.

„Zůstaneme.“

„Budete po něm pátrat?“

„Běžte, prosím pěkně!“ řekl Lao Ču a v jeho obvykle tak vlídném hlase zazněl nějaký ocelový tón. Běžel jsem a snažil jsem se, abych nezpomaloval tempo v místech, kde kameny byly vratké a začínaly se pod nohou sesouvat. Ve vzduchu se chvělo neurčité, vzdálené šumění. Přes kombinésu jsem cítil horké závany větru. Za širokým pásem kamení se objevilo jezero. Z hladiny lenivě stoupala oblaka par.

Když jsem tak bez dechu běžel, slyšel jsem podivný sykot. Podíval jsem se na nohy: z podrážek mých bot se kouřilo. Půda se rozpalovala, jako by pod ní hořel neviditelný oheň. Zůstal jsem stát. Co dělat? Vrátit se pro ty dva? Ohlédl jsem se zpět. Páry, které stoupaly z jezera, působily, že se čím dál tím víc stmívalo. Závany větru byly horké jako dech vysoké pece. Musel jsem odevzdat ty zatracené filmy. Skákal jsem s kamene na kámen. Konečně udýchaný, zalitý potem dorazil jsem k motorovému člunu a skočil jsem do něho s rozběhem, že se zakymácel a nabral vodu přes bort. Jel jsem ke Kosmokratoru, jehož reflektor oranžově zářil v šeru. Na hřbetě rakety se procházel muž ve skafandru, s rukama založenýma za zády. Napadla mě bláznivá myšlenka, že je to Osvatič. Vyskočil jsem na přistávací můstek a v mžiku jsem stál nahoře. Byl to Arseňjev. Svítil za ním reflektor, který vroubil naše obrysy zářivou aureolou a promítal na mlhu dlouhé, třaslavé stíny.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se.

„Zůstali tam…“ odpověděl jsem. „Osvatič… zmizel.“

„Jak to — zmizel?“ zeptal se zlostně Arseňjev. „Spadl někam?"

„Ne, nespadl. Zmizel. Viděl jsem ho stát na velkém balvanu. Bylo to u desátého přístroje. Vzduch se zavlnil, a když jsem tam doběhl, už byl pryč. Není tam žádná rozsedlina, jen hladká kamenná deska a s jedné strany mělký výklenek ve skalách.“

„A Bílá koule?“

„Co?“

„Ptám se, jestli jste viděl Bílou kouli?“

„Ne. Taky zmizela.“

„Tak…“ řekl astronom. Nějakou dobu mlčel. Najednou zvedl hlavu:

„Máte filmy?“

„Mám. Profesore,“ vybuchl jsem, „musíme jet na břeh! Oni tam uhoří! Když jsem běžel sem, byly skály čím dál tím žhavější, já…“

„Je tam Lao Ču?“

„Ano. A Soltyk také!“

„Zaneste, prosím vás, filmy do maraxu.“

„A co oni?“

„Budou si vědět rady.“

„Ale já mohu hned…“

„U břehu stojí druhý člun. Není vás tam třeba. Jděte, prosím.“

Po železných schůdcích jsem sestoupil do vzduchotěsných komor, a když stlačený vzduch vytlačil jedovatou atmosféru ve skafandru, jen s odšroubovanou přilbou jsem vstoupil do kabiny a odevzdal filmy. Stál jsem u dveří a díval se, jak Čandrasékhar navléká cívku na dlouhou, vodorovnou osu, jak zasouvá začátek každého filmu do otvoru ve stolku a pohybuje páčkami kontaktů. Filmy se odvíjely a rychle mizely ve stroji. Čandrasékhar se dotýkal kláves. Obrazovky se postupně rozsvěcovaly jako obrovské zářící oči, červená a modrá kontrolní světélka zablikala, zahořela a tak se rozzářila, že překryla zelenavé fosforeskování obrazovek. Jako očarovaný jsem se díval na Čandrasékharovy prsty, přebíhající po klávesách. Kabina se plnila zpěvným bzukotem. V obrazovkách létaly zelené blesky, bylo slyšet krátké, časté cvakání kontaktů, ručičky na cifernících se blížily k hranici přetížení. Matematik však dále mačkal klávesy. Občas zabručel přetížený transformátor nebo za stěnou zasyčel elektrický výboj roztrhaný na vidlicích spínačů. Čandrasékhar stál chvíli nepohnutě, s hlavou sklopenou, a díval se přimhouřenýma očima na hru světýlek. Pak odešel od stolku. Ještě jednou zkontroloval očima všechny obrazovky a obrátil se ke mně.