„Teď musí marax ukázat, co dovede. Chápete, oč jde? Gravitační pole vzniká součtem jednotlivých impulsů proudu. Použijeme-li Fourrierovy metody, těch několik desítek milionů kmitů, které zaznamenaly na filmu oscilografy…“

Měl jsem toho právě dost.

„Dejte s tím pokoj!“ zvolal jsem. „Osvatič zmizel!“

Čandrasékhar se zachvěl: „Co? Co se stalo?“

Začal jsem to znovu vyprávět. Čandrasékhar naslouchal, ale po celou dobu nespustil oka s obrazovek. Mimoděk jsem sledoval jeho pohled. Světelné křivky, svíjející se na postranních obrazovkách, pomalu bledly a splývaly s fosforeskujícím pozadím. Zato na prostřední vystupovala křivka, zářící stále jasněji.

„Je tam Lao Ču?“ zeptal se Čandrasékhar, když jsem domluvil. Vtom bzukot proudu ustal. Kontrolní světélka zhasla, postranní obrazovky se úplně vyjasnily a na ústřední se ustálila příkře stoupající křivka o dvou vrcholech. Čandrasékharovy oči se zúžily. Zrak mu zazářil.

„Tak přece periodická!“ řekl. Pak se mu na rtech mihl letmý omluvný úsměv:

„Snad se vám zdá nelidské, že v této chvíli…“

Odmlčel se. Zachvěl se, udělal krok zpět a opřel se o lesklou postranní stěnu stolku. Světlo, dopadající shora, ukázalo hluboko vpadlé spánky a tváře. V tomto okamžiku jsem si uvědomil, že v poslední době Čandrasékhar vůbec neopouštěl marax. Červené světlo nade dveřmi kabiny svítilo ve dne v noci.

Matematik zavřel oči a lehce pokrčil rameny, jako by s nich chtěl setřást neviditelné břímě.

„Nic si z toho nedělejte,“ řekl. „Oni se vrátí, jestliže…“

Nedokončil.

„Kde je Arseňjev?“

„Nahoře.“

„Můžete ho sem poslat? Je to velice důležité.“

Zastihl jsem astronoma na hřbetě rakety. Skláněl se nad škálou gravimetru. Vedle něho se rozplýval v mlze červenavým svitem paprsek reflektoru, mohutný a silný jako sloup.

„V této chvíli intensita nevzrůstá…“ řekl Arseňjev tiše, jako by mě neslyšel. Opakoval jsem, že ho Čandrasékhar volá dolů. Najednou vyskočil:

„Co? Už to je? Tak jaká?“

Nechápal jsem, nač se ptá; ale vtom jsem si vzpomněl na matematikův výkřik a řekl jsem naslepo:

„Periodická.“

Arseňjev se beze slova rozběhl ke vstupní šachtě.

„Smím odplout na břeh?“ křikl jsem za ním; Zůstal stát.

„Ne. Nebudete tam nic platný! Dávejte pozor na radar a reflektor. Signální pistole leží tady, po straně.“

Zmizel v šachtě vchodu. Hladinu zastřely horké líné páry. Těleso rakety se v nich černalo jako tělo velryby, mrtvě plynoucí ve vlnách. Vedle reflektoru stál přenosný radarskop s dvěma elipsovitými anténami, obrácenými k břehu. Uchopil jsem oběma rukama kovové řídicí kolo. V obrazovce bylo vidět skalnatý mys nad zátokou, přes který se naši druhové museli vracet. Byl pustý. Válely se tam kotouče nějakého dýmu, tmavšího než mlha. Pohlédl jsem na fotoelektrický článek, vmontovaný pod obrazovku. Ukazoval teplotu skal na břehu: dvě stě šedesát stupňů. Ruce samy sevřely kovové kolo radaru. Dvě stě šedesát stupňů… Také teplota vzduchu stoupala, rozpalovala se jako v peci: osmdesát, osmdesát pět, devadesát stupňů… Jak dlouho tam může člověk vydržet, třeba v isolující kombinése?

Míjely minuty a každá z nich byla věčností. Zřetelně bylo slyšet syčení a šumění vody, která v dotyku s rozžhavenými balvany u břehu začínala vřít. Pohyboval jsem anténou sem a tam. Již jsem ji chtěl obrátit, když se v zorném poli něco pohnulo: šel tam člověk!

Vedle reflektoru stála schránka s domácím telefonem. Ani jsem nezvedl sluchátko, zmáčkl jsem zvonek na nepřerušovaný tón a hned jsem zase přiskočil k radaru. Mezi balvany se pomalu vlekla temná skvrna… za okamžik zmizela… znovu se objevila… vtom se rozpadla na dvě menší, ale nějak podivné zkroucené…

Tu chvíli jsem uviděl jasně: dva lidé nesli třetího. Pokoušeli se dostat k motorovému člunu po kamenech vyčnívajících z vody, ale mezi posledním kamenem a člunem se černal pruh vody. Zůstali stát; zřejmě se radili. Jak jsem litoval, že jsem přes astronomův rozkaz neodplul na břeh! Byl bych jim mohl pomoci. Volal jsem, radil jsem jim, aniž jsem si uvědomoval, že mě nemohou slyšet. Najednou se jeden ze stojících zmenšil. Pochopil jsem: naklonil se a pokoušel se přitáhnout člun za lano, na němž byl přivázán u břehu. Věděl jsem, že to není možné, že v tom překážejí kameny pod hladinou. Sami by bez námahy přeskočili vzdálenost půl druhého metru, ale ten třetí… V tom okamžiku jsem chtěl seběhnout k přistávacímu můstku. Tu muž, který chtěl přitáhnout loďku, toho nechal. Obrátil se k svému druhovi a dal mu znamení. Oba uchopili bezvládné tělo, zvedli je co nejvýš na rukou a vkročili do vody, která u břehu vřela. Po pás ponořeni, zahaleni oblaky par, zdvihli tělo přes bort motorového člunu a sami vlezli dovnitř. Uplynulo několik nekonečně dlouhých vteřin — a motor zahučel. Člun vyplul.

„Proč tak křičíte? Proč vlastně tak křičíte?“ ptal se mě už hodnou chvíli Arseňjev. Za ním stáli ještě dva lidé ve skafandrech — Tarland a Čandrasékhar. Nevěděl jsem, že se směji a křičím radostí.

Když motorový člun přirazil k můstku, seběhli jsme dolů.

„Mne ne… já sám…“ řekl chraptivým hlasem Soltyk, když jsem mu s posledního schůdku podával ruku.

„Já sám… pomozte profesoru Laovi… má roztržený skafandr…“

Odnesli jsme profesora a Osvatiče do vzduchotěsných komor. Oba byli v bezvědomí. Zůstal jsem na palubě, abych vytáhl motorový člun. Když jsem sestoupil do chodby, kladli Tarland a Rainer na nosítka bezvládná těla tak, jak jsme je vynesli z člunu, ve skafandrech. Pouze přilby s nich sňali a položili je na zem, takže bylo vidět voskově bledé, potem pokryté obličeje. Chtěl jsem pomoci, ale Arseňjev mě poslal do centrály. Nařídil okamžitý start. V posledních rozčilujících chvílích jsem zapomněl, co se děje v kotlině. V obrazovkách televisoru bylo vidět chumáče nažloutlé jako kouř hořící síry. Raketa stoupala a klesala na vlnách. Celá kotlina byla jediným temným kotlem, v němž to dutě rachotilo, syčelo a svištělo. Když jsem vešel do centrály, zaburácel v mračnech první hrom. Zapnul jsem atomový reaktor, a aniž jsem vyčkal, až dosáhne plného výkonu, nařídil jsem páky prediktoru na start pomocnými pohonnými hmotami. Hořící plyny vytryskly do vody. Za hluchého bublání vroucí vody se Kosmokrator zachvěl, krátkou dobu se valil vpřed boční stěnou, při čemž před sebou zvedal obrovskou vlnu, nabyl rychlosti, při níž už nepociťoval zběsilé údery vln, a v ostrém úhlu vzlétl do prostoru vyjících větrů. Obrazy skal na pobřeží se svíjely a kroutily. Ze strachu, abych na ně nenarazil, stupňoval jsem stále spalování v turboreaktorech. Oddechl jsem si teprve v tom okamžiku, když raketu začaly pohánět hlavní motory. Zahřměly tak mohutně, že přehlušily hluk vln a skučení větru. Přes obrazovky se řítily pruhy par modravých jako sníh. Pak jsme se zabořili do mračna temného jako hustý les. Byl jsem nervosní, protože jsem po prvé stál sám u prediktoru v odpovědném okamžiku startu. Naštěstí šlo všechno hladce. Proud vzduchu svištěl na stabilisačních plochách, motory pravidelně pracovaly a rychlost vzrůstala. Každou chvíli přeskakovaly z mraku do mraku řeky fialového ohně, vybuchující s dlouhotrvajícím hřímáním.

Do centrály přišel Soltyk. Aniž jsem odtrhl oči od přístrojů, zahrnoval jsem ho otázkami. Nerozpovídal se hned. Jak se ukázalo, nafoukl si — než vkročil do vody — kombinésu vzduchem, který ho jako isolační vrstva ochránil před opařením. S profesorem to bylo horší. Nemohl to udělat, protože měl protrženou kombinésu u spodu přilby. Celou cestu přidržoval rukou okraje látky u sebe, ale když přenášeli Osvatiče přes vodu, potřeboval mít obě ruce volné. Těch několik vteřin stačilo, aby se s vdechovaným vzduchem smísil plynný formaldehyd a kysličník uhličitý. Otrávil se a v motorovém člunu omdlel.