MĚSTO
Střídali jsme se se Soltykem v řízení. Kosmokrator, letící ve výšce čtyřiceti kilometrů, opisoval široké kruhy. Zůstávala za ním stuha par, které se srážely ve zřidlé atmosféře při styku se žhavými tryskovými plyny. Mlžný prstenec, který se takto utvořil, visel nehybně nad mračny, a když jsme se při kroužení vraceli po vlastní stopě, zářil proti nízko stojícímu Slunci oslnivými duhovými barvami. Již řadu hodin jsme tak létali a každých několik minut se na obrazovkách objevilo Slunce, vrhalo ostrá světla na stěny centrály a mizelo. Motory tiše zpívaly a pod námi se rozprostírala klidná pláň mračen, bílá jako sníh. V době, kdy jsem neměl službu, potkal jsem několikrát Arseňjeva. Zachmuřený, s rukama za zády, procházel se ústřední chodbou. Oslovil jsem ho, ale neodpověděl mi. Zmizel v kabině s maraxem, nad níž hořelo rudé světlo. Pak jsem zahlédl Rainera, nesoucího z laboratoře kasety s filmy. Když šel kolem mne, vrhl na mne nepřítomný pohled.
Když jsem o hodinu později šel okolo laboratoře, zaslechl jsem hudbu. Nahlédl jsem dovnitř. Z reproduktoru zněly majestátní tóny Beethovenovy páté symfonie. U přístroje stál bez pohnutí Čandrasékhar. Dokud hudba nedozněla, nehnul jsem se s místa. Matematik stál dále s lehce zdviženou hlavou, jako by naslouchal tichu.
„Profesore…“ řekl jsem.
Teprve nyní si mne povšiml.
„Prosím?“
„Chtěl jsem… smím se zeptat, co děláte?“
„Hraje si s námi jako kočka s myší,“ zabručel Čandrasékhar. Prošel kolem mne a zamířil ke dveřím.
„Kdo? Arseňjev?“ zeptal jsem se ještě.
„Ale ne, marax!“
Nic víc jsem se nedověděl. Šel jsem do centrály. Byla černá noc, na všech ukazovatelích pulsovala světla a vrhala na stěny měkký přísvit. Od pozadí se jiskřivými světly odrážely kontrolní přístroje maraxu, jako by z celého spícího letadla bděl on samojediný. Tento klid byl jen zdánlivý. Když jsem se vrátil do chodby, uslyšel jsem, že se vědci o něco vášnivě přou. Zaduněl Arseňjevův baryton, pak tiše, nevzrušeným hlasem odpovídal Lao Ču. Příští služba mě čekala až za čtyři hodiny, nechtělo se mi však jít do kajuty. Vrátil jsem se do centrály. Před deskou u maraxu seděl Soltyk a prohlížel si v prudkém světle, které z ní vycházelo, pozorně velký arch papíru. Byl to plán nějakého města, jak se mi zdálo.
„Co je to?“ zeptal jsem se ho.
„Varšava,“ odpověděl, aniž zvedl hlavu. Pomalu jezdil prstem po plánu, bloudil a vracel se na místo, kde ztratil cestu, jako by konal imaginární procházku ulicemi města.
„To je vaše rodné město? Povězte mi něco o něm, v životě jsem tam nebyl.“
Roztržitě na mne pohlédl, pak se vrátil zrakem na plán.
„Vy jste nikdy nebyl ve Varšavě?“ otázal se takovým tónem, jako kdyby říkal: „Vy jste nikdy neviděl slunce?“
Usadil jsem se pohodlně v křesle a nahlédl jsem mu přes rameno na barevné mnohoúhelníky. Soltyk zvolna skládal papír.
„Kdykoli si vzpomenu na Zemi,“ řekl, „vždycky se mi před očima vynoří Varšava.“
Odmlčel se.
„Je mnoho měst větších…“
Znovu se zarazil.
„A velkolepějších, ale Varšava je… velice krásná.“
Bylo to vyznání stejně nesmělé jako rozpačité. Oba jsme umlkli. Nějakou divnou náhodou jsem na okamžik spatřil vysoké, bílé zdi budov, zvedajících se nad zelení stromů.
Zvonek pronikavě zadrnčel. Zachvěl jsem se.
Soltyk vrhl pohled na ukazatele maraxu.
„Vidíte to? Zastavil se… po šestnácti hodinách po prvé!“
Zvedl sluchátko. Volal mě Arseňjev. Řekl mi, abych vzal nástroje a přišel do kabiny, protože se porouchalo chladicí zařízení maraxu.
Kromě astronoma byli v kabině i Čandrasékhar a Lao Ču. Ve vzduchu visel pach přehřátých kabelů. Nad zablokovanými kontakty hořely dlouhé řady rudých světýlek. V chodbičce mezi odklopenými rozvodnými deskami chodil Arseňjev sem a tam.
Jak se ukázalo, zadrhla se pumpička chladicího přístroje a teplota elektronek překročila hranici bezpečnosti.
Vědci přesto nevypnuli marax dřív, než skončili výpočty. Asi čtvrt hodinky jsem pracoval na potrubí mezi obrovskými kapacitrony a sestupoval do úzkých šachet pod podlahou kabiny, kde jsou odstředivé pumpy, a tam mezi kabely zkroucenými jako kořeny stromu pod zemí, v prostoru prazvláštně těsném a v nesnesitelném horku, vyměňoval jsem zadřená ložiska. Když byla porucha odstraněna a když už jsem byl na odchodu z kabiny, Arseňjev se zastavil. Při své procházce zůstal stát přede mnou a zeptal se:
„Víte, že kroužíme nad Mrtvým lesem?“
Přikývl jsem.
„Co si myslíte o jeho původu?“
„Nejsem odborník, geolog, tak…“
„Nevadí, něco jste si přece jen myslil. Povězte nám to.“
„Myslil jsem si, že to třeba bylo dno moře, které pomalu vysychalo, a rozpuštěné soli vykrystalisovaly v prapodivných tvarech…“
„Zkrátka a dobře, pokládal jste jej za geologický útvar?“
„Ano.“
„Ano…“ opakoval astronom uvážlivě. A pokračoval ve své procházce kabinou. Stál jsem s nástroji v rukou.
„Takové krystaly nemohou nikdy být dílem přírody.“
„Je to tedy umělý výtvor?“
„Umělý, ale neúmyslný.“
„Nechápu.“
„Ani my jsme to dlouho nedovedli pochopit… Setkáme-li se s jakýmkoli dílem živých tvorů, snažíme se vždycky uhodnout jeho účel. Mrtvý les v době, kdy byl zkonstruován, nebyl… mrtvý. Jsou to trosky gigantického akumulátoru radioaktivního záření, a to jistě jen jednoho z mnoha.“
„Víte, jaký byl jeho účel?“
„Tuto otázku jsme kladli maraxu mnohokrát. Podávali jsme mu data o struktuře, rozměrech a druzích látek, z nichž se Mrtvý les skládá, a marax, jako inženýr, který byl postaven před daný úkol, pokoušel se z technických údajů složit logický celek. Dokud jsme neznali podrobnosti, měl marax ve svých pokusech o synthesu, dá-li se tomu tak říci, velmi široké pole působnosti. Odpovídal, že to buď mohl být obrovský chemický transmutátor, regulující složení atmosféry, nebo zařízení pro změnu podnebí. Ale postupně, jak jsme se seznamovali s novými fakty, padala jedna hypothesa za druhou. Mrtvý les byl zbudován pro tisíckrát větší výkon, než by potřebovala zařízení, o nichž jsme mluvili. Tu se marax zvolna orientoval k jistému řešení, ale s tímto řešením jsme se my nechtěli smířit. Snažili jsme se převést jeho kombinace jiným směrem; tvořil tedy hypothesy co nejsložitější, zkoumal, jsou-li možné, a po každé odpovídal: ne.“
Arseňjev zůstal stát před ztemnělou katodovou obrazovkou. Obrácen ke mně zády, pokračoval:
„Na tyto hodiny tak brzy nezapomenu. Tvrdošíjně se obracel jedním směrem; měl jsem prostě dojem, že je to zlomyslnost neživého mechanismu, který se nám mstí za svou dosavadní poslušnost. Jak víte, marax neodpovídá slovy, nýbrž křivkami, byly však tak jasné…“ Nedokončil. Obrátil hlavu k fysikovi, který pomocí malého přístroje kontroloval průběh křivky na diagramu.
„Obdivoval jsem se vašemu klidu, Lao…“ řekl.
„Ujišťuji vás, že jste mi neměl co závidět,“ řekl Číňan. „Jak vidět, cesta z mé mysli do srdce vede daleko od mé tváře… ale lehčeji mi nebylo.“
Arseňjev se díval do skleněného kotouče obrazovky jako do zrcadla. Náhle se obrátil:
„Když padla vysvětlující slova, ukázalo se, že jsme se jich všichni od počátku domýšleli, ale nikdo je nechtěl vyslovit první.“
„A ta slova znějí, profesore?“
„Zánik života na Zemi,“ řekl astronom prostě.
Po dobu, kdy trvalo hrobové ticho, počkal a pak znovu zahájil svou procházku.
„Mrtvý les je troskou obrovského paprskometu, který měl proti Zemi vypálit radioaktivní záření.“
Ticho bylo tak hluboké, že jsem slyšel šelest kolečka přístroje, jímž fysik pohyboval po papíře. Arseňjevovy kroky se v něm ozývaly klidně, pravidelně jako tikání hodin.
„Nařídil jsem Soltykovi, aby změnil kurs,“ dodal po chvíli tišeji. „Letíme nyní tam, odkud vedlo k Mrtvému lesu řídicí potrubí…“