„Které jste vy začal,“ vpadl matematik.

„A které jsme dokončili společně,“ doplnil Arseňjev, „protože každý z nás splnil svůj úkol.“

Čandrasékhar se začal probírat ve filmech a papírech, ležících před ním, až konečně našel snímek dvouvrcholové křivky, té, kterou jsem před několika hodinami viděl na obrazovce maraxu. Díval se na fotografii a říkal:

„Pod Bílou koulí je nepochybně umístěn gigantický urychlovač, v němž dosáhnou atomy rychlosti blížící se téměř rychlosti světla. Shodně s Einsteinovým vztahem vznikají tam obrovské masy a ty právě vytvářejí gravitační pole. Je k tomu potřeba množství energie, dosahující miliard kilowattů. Energii přivádí do Bílé koule jedenáct rour, z nichž každá má svůj vlastní rytmus proudu. Zmiňuji se o tom, abych zdůraznil, že bez maraxu bychom na analysu kmitů nestačili. Nyní již víme, že jeden cyklus činnosti Bílé koule trvá 296 hodin a skládá se ze dvou hlavních fází. Při první z nich, kladné, sčítá se vytvořená gravitace s přitažlivou silou planety. V druhé, záporné fázi, ruší gravitace koule přitažlivost Venuše. Jak vidíte, skládá se každá fáze z několika menších vrcholů… my jsme přiletěli v době, kdy intensita pole byla kladná, ale již značně pokleslá, a obtíže, s nimiž jsme museli zápasit, působil tento nepatrný vrchol křivky…“

Naklonili jsme se nad stůl a prohlíželi místo, které nám ukazoval matematik. Ten pokračoval:

„Horší by bylo, kdybychom byli přistáli v údobí fáze záporné. Člověk blížící se ke kouli přestal by být přitahován planetou a mohl by se vznést vzhůru jako balon a vzlétnout do meziplanetárního prostoru… ale to je teď vedlejší. To všechno podle slov přítele Lao se ještě stále točí kolem toho, jak stroj funguje. Nejdůležitější je odpověď na otázku, jaký je smysl toho zmateného cyklu 296 hodin, který se znovu a znovu beze změny, se všemi skoky a výkyvy, od počátku opakuje. Jakou funkci, jaký význam mají ty obrovské výboje energie?“

Matematik se odmlčel. Když mluvil dál, ťukal po každém slově prstem do stolu:

„Úkazy, které vyvolává Bílá koule, nemohou samy o sobě nás vědce a badatele ani ohromit, ani překvapit. Ale překvapuje a ohromuje nás něco jiného: skutečnost, že nemají žádný smysl a že ničemu neslouží!“

Cítil jsem, že mi svírá srdce ledová ruka.

„Jak… jak vy si to vysvětlujete, profesore?“ zeptal jsem se, snižuje bezděčně hlas.

„Přesně tak, jak jsem řekl. Nemohu k tomu připojit ani slovo.“

„Promiňte, prosím, ale já tomu nerozumím. Tak podle vás nemá vytvoření gravitačního pólu žádný smysl? My na Zemi jsme jej snad nebudovali, ale…“

„To je nedorozumění,“ řekl fysik. „Známe důvod, proč je možno vytvořit gravitační pól. Myslím tím odpalování meziplanetárních střel.“

„Bílá koule tedy je…“

„Nechte mě, prosím, domluvit. My na Zemi používáme raket poháněných atomovou energií. Zdá se, že obyvatelé Venuše po katastrofě, která stihla jejich letadlo, vyslané na Zemi, dali přednost jinému způsobu: rozhodli se, že překonají gravitaci — gravitací!“

„Jak?“

„Vysvětlování by nás zavedlo příliš daleko. Zde šlo o něco, čemu bychom mohli obrazně říci "navrtat díru" do gravitačního pole planety. Víte, že elektrický náboj je možno neutralisovat druhým nábojem opačného znaménka?“

„Samozřejmě.“

„A tak oni ruší na tomto místě přitažlivou sílu planety uměle vytvořenou gravitací opačného směru. Proto stačí minimální pohonná síla ke startu na meziplanetární cestu.“

„No, tak to vidíte…“ řekl Osvatič. A já jsem se připojil:

„Bílá koule měla tedy svůj účel, a to zcela jednoznačný. Proč potom profesor Čandrasékhar říkal, že…“

„Kdysi snad měla účel,“ řekl matematik a kladl nesmírně jasně důraz na vyřčená slova, „ale teď už nemá.“

„Ale proč, pro pána krále!“

„Je mi pochopitelný smysl automatu, který přestavuje výhybky a uvádí v činnost semafory před přijíždějícími vlaky,“ řekl Čandrasékhar, upíraje na mne zpytavě své černé oči, „ale nevím, jaký smysl má automat, který připravuje volnou cestu — nikomu a ničemu.“

„Co…? Jak tomu mám rozumět?“

„Zcela prostě. Za určitou dobu vytváří Bílá koule gravitační pole, které ruší přitažlivost planety… a nic víc. Ale k ničemu to není. Naprosto k ničemu. Neexistují žádná meziplanetární letadla, ani není stopy, která by naznačovala, že je někdo má v úmyslu vyslat… je to prostě obrovská startovací stanice, která za určitou dobu s nestvůrným plýtváním energií otvírá mezihvězdný prostor a neodpaluje… nic!“

„To není tak zcela prosté,“ řekl Osvatič, který se svraštělým čelem a se rty staženými v ostrou čáru upíral oči do prázdna.

„Není to tak prosté. Souhlasím,“ řekl Čandrasékhar s lehkým povzdechem.

„Přemýšlel jsem o různých možnostech. Ale možná, že vy máte nějaké vysvětlení?“

„Je možné, že střela nebo střely už byly odpáleny… a Bílá koule teď pracuje a čeká na jejich návrat,“ nadhodil Osvatič. „Možná, že je jednodušší udržovat ji neustále v chodu než ji spustit jen tenkrát, když nějaká letadla opravdu startují nebo přistávají…“

Čandrasékhar přikývl:

„Myslili jsme na to, ale tato domněnka padá v ohni fysikálně-matematické analysy. Bílou kouli je možno spustit doslova v několika vteřinách a nynější mrhání energií je překvapující u konstruktérů tak skvělých, jakými jsou obyvatelé planety… Věřte, že není maličkost postavit zařízení s výkonem — střízlivě odhadnuto — sto miliard kilowattů!“

„Třeba jsou to zkoušky,“ nadhodil jsem.

„Zkoušky!“

To řekl Arseňjev. Vstal a opřel se pěstmi o stůl:

„To že jsou zkoušky? Zkoušky, které trvají měsíce? Od chvíle, kdy jsme přistáli, uplynulo již hodně času a koule dělá stále totéž. Tohle že by byly zkoušky? Nevěřím! Vedle čistě rozumových premis mám ještě instinkt fysika a matematika. Když si prohlížím diagramy činnosti Bílé koule, bouří se mi krev. Ty přílivy a odlivy, ten lenivý rozvod proudu, nečekané skoky a poklesy intensity, co to všechno znamená?“

Udeřil pěstí do rozložených papírů.

„Seděl jsem nad tím přes tři hodiny. Je to nějaké zmatené, nesmyslné, opilé. Zkrátka a dobře opilé, rozumíte! Ostatně… Co znamená to přervané potrubí v soutěsce? A ten kráter? Že by to také byly stopy "zkoušek"?“

Máchl rukou a posadil se.

„Ještě Jedna věc je tady… snad by se jí měla věnovat pozornost,“ řekl Osvatič. Mluvil velmi tise, jako by si nebyl jist, zdali jsou jeho myšlenky už dostatečně zralé, aby byly vysloveny.

„Myslím totiž plasmu Černé řeky. Není možné, že by to ona všechno vytvořila a pak podlehla degeneraci?“

„Ach, vy se domníváte, že plasma je jediným obyvatelem planety?“ Tento obraz mě ohromil svou neobvyklostí. Hluboko pod povrchem planety plyne kalná, slizká huspenina, tělo dýchající a živé. Vyhlubuje kontinenty, vystupuje na povrch, proráží hory. Celá planeta je jejím ložem. Nehybná síť kanálů a potrubí, plná dýchající a slepé hmoty, která buduje základny kosmických letadel a živé řeky…

Lao Ču se naklonil nad stůl.

„Není to, samozřejmě, konečná odpověď na tuto otázku, ale myslím, že plasma není "někdo", nýbrž slouží "někomu". To znamená, že je druhem nástroje nebo výrobku jako u nás kvasinky nebo penicilinová plíseň.“

Bylo mi líto nevšedního obrazu, který ve mně vyvolala Osvatičova domněnka.

„A nemůže mít vysokou inteligenci?“ začal jsem. Ale Číňan zavrtěl záporně hlavou:

„Ne, nemůže. Nemůže, protože je velmi úzce specialisovaná. Dovede jen jedno: vyrábět elektřinu.“

„Ale snad právě to je důkazem daleko pokročilého vývoje,“ řekl jsem. „A inteligence…“

„To nemá s inteligencí nic společného,“ vysvětlil mi Číňan. „Chcete tvrdit o Slunci, že je inteligentní proto, že dovede tak hospodárně nakládat s atomovou energií? Inteligence neznamená úzkou specialisaci, nýbrž její pravý opak — nejvyšší, nejuniversálnější všestrannost.“

„Tak kde jsou ti skuteční obyvatelé této planety?“ zvolal jsem. „Proč se s nimi nemůžeme setkat? Kde se skrývají?“

„Obávám se, že — nikde,“ řekl Číňan. Vstal, těsně se zahalil do barevného hedvábí svého županu a kulhaje kráčel ke dveřím. Opustil kabinu a zanechal nás otřeseny tušením nevýslovného děsu, který se tajil v jeho slovech.