Sledoval, jak dvojice došla až ke strážnému, jak si Zef otřel čelo a něco vysvětloval a nováček strážný, který Zefa ještě nezná, ho šťouchl samopalem pod žebro a odstrčil do předepsané vzdálenosti. Ten polonahý chlapík si toho všiml a vložil se do rozmluvy. Ruce se mu jen míhají a tvář má naprosto nepochopitelnou — její výraz se nedá zachytit, je jako rtuť a tmavé oči taky bleskurychle pobíhají sem tam… Tak, a teď už je z toho blázen i strážný. Nejspíš vyhlásí poplach. Gaj se otočil.

»Pane rytmistře, dovolte mi otázku. Staršina sto čtrnáctého někoho přivedl, nechcete se podívat?«

Pan rytmistr přistoupil k oknu, pohlédl ven a oči mu povylezly až na čelo. Strčil do okna, vyklonil se ven, div se nezalkl prachem, který okamžitě vrazil do místnosti, a zařval:

»Strážný! Propustit!«

Když Gaj už zavíral okno, v chodbě se ozval dupot a Zef i jeho exotický souputník skromně vstoupili do kanceláře. Těsně za nimi se vevalil velitel stráže a ještě dva další chlapci ze službukonající směny. Zef připažil na švy kalhot, odkašlal si, vypoulil na pana rytmistra nestydaté bledě modré oči a chraplavě zahřímal:

»Hlášení podává staršina sto čtrnáctého oddílu vychovanec Zef. Na trase byl zadržen tenhle člověk. Podle všech známek je to blázen, pane rytmistře: žere jedovatý houby, nerozumí ani slovu, něco nesrozumitelně brebentí a chodí po světě, jak si račte povšimnout, docela nahatej.«

Zatímco Zef podával hlášení, zadržený přejížděl hbitýma očima po zařízení místnosti a děsivě zvláštně se culil na všechny přítomné — zuby měl pravidelné a bílé jako cukr. Pan rytmistr založil ruce za záda, přistoupil k němu blíž a pozorně si ho prohlížel od hlavy až k patě.

»Copak jste zač?« zeptal se.

Zadržený se zazubil ještě děsivěji, poplácal se dlaní po prsou a nezřetelně pronesl něco jako Machsim. Velitel stráže vyprskl, strážní se zachichotali a pan rytmistr se také pousmál. Gaj hned nepochopil, oč jde, ale pak mu došlo, že ve zlodějské hantýrce by Machsim znamenalo snědl nůž.

»Nejspíš to bude někdo z vašich,« řekl pan rytmistr Zefovi.

Zef zakroutil hlavou a z vousisek se mu zvedl oblak prachu.

»To rozhodně ne,« nesouhlasil. »Von tím Machsim myslí sebe a zlodějský řeči nerozumí. Takže náš nebude.«

»Nejspíš degenerát,« soudil velitel stráže. (Pan rytmistr si ho chladně změřil pohledem.) »Je nahej…,« vysvětlil bystře velitel stráže a bezděky couvl ke dveřím. »Dovolte mi odejít, pane rytmistře!«

»Běžte,« přikývl pan rytmistr. »A pošlete někdo pro pana štábního lékaře Zoga… Kde jste ho chytil?« zeptal se Zefa.

Zef hlásil, že této noci pročesával se svým oddílem čtverec 23-07, zničil čtyři samohybné balisty a jedno zařízení neznámé konstrukce, dva lidé zahynuli při výbuchu a jinak bylo všechno v pořádku. Kolem sedmé hodiny ranní přišel k jeho ohni tento neznámý muž. Přišli na něj dřív, než k nim stačil dojít, pozorovali ho z úkrytu ve křoví a ve vhodném okamžiku ho zajali. Zef ho nejdřív pokládal za uprchlíka, pak si dokonce řekl, že to bude degenerát, a divže po něm nevystřelil, ale rozmyslel si to, protože ten člověk… Zef zjevně zabředl do slepé uličky, bezradně zamával plnovousem a prohlásil:

»Protože jsem zkrátka pochopil, že to degenerát není.«

»Z čeho jste tak usoudil?« zeptal se pan rytmistr; zadržený mezitím nehybně stál s rukama zkříženýma na prsou a sledoval chvíli Zefa, chvíli pana rytmistra.

Zef řekl, že se to bude těžko vysvětlovat.

»Za první se ten člověk ničeho nebál a ničeho se nebojí ani teď. Za druhý sundal z vohně kotlík a sněd přesně třetinu, jako to udělá každej pořádnej kamarád, a předtím eště hulákal do lesa, zřejmě chápal, že musíme bejt někde poblíž. Dál: Chtěl nás pohostit houbama. Houby byly jedovatý, takže jsme je nejedli a jeho jsme taky nenechali, ale von se pořád snažil nějak nás poctít — asi na znamení vděku. Dál: Ani jeden degenerát svýma tělesnýma schopnostma nesahá ani po paty docela normálnímu slabšímu člověku. Kdežto tenhle mě cestou sem uštval jako malýho kluka — bral to přes polomy jako po rovný cestě, strže normálně přeskakoval, pak na mě na druhý straně čekal a navíc mě bůhvíproč, možná jen z čirýho furiantství, každou chvíli popad do náruče a nějakejch dvě stě kroků se mnou utíkal…«

Pan rytmistr Zefa poslouchal a celým svým zjevem dával na srozuměnou, jak bedlivě sleduje tok jeho myšlenek, ale sotva Zef umlkl, důstojník se střelhbitě otočil k zadrženému a bez dlouhých cavyků na něj hontsky zaštěkal:

»Vaše jméno! Hodnost! Úkol!«

Gaje rafinovanost tohoto bleskurychlého výpadu nadchla, ale zajatec očividně nerozuměl ani hontsky. Znovu vycenil své velkolepé zuby, poplácal se po prsou a řekl Machsim, šťouchl trestance do boku a pečlivě vyslovil Zef a pak se rozpovídal — pomalu, s velkými pauzami, živě přitom gestikuluje a ukazuje oběma rukama na strop a pak zase na podlahu. Gajovi se zdálo, že v té promluvě zachytil pár známých slůvek, ale ta s celou věcí nemohla mít absolutně nic společného. Když zajatec umlkl, ozval se kaprál Varibobu.

»Řekl bych, že je to všemi mastmi mazaný špión,« prohlásil starý kalamář. »Musíme to hlásit panu brigadýrovi.«

Pan rytmistr jako by ho vůbec neslyšel.

»Vy už můžete jít, Zefe,« vybídl vychovance. »Prokázal jste snahu a to vám bude přičteno k dobru.«

»Tisíceré díky, pane rytmistře!« zahřímal Zef a užuž se hotovil odejít, jenže zajatec najednou vyrazil jakési tlumené slůvko, naklonil se přes přepážku a shrábl ze stolu balíček čistých tiskopisů, ležících před kaprálem.

Varibobu se k smrtí vylekal (to je mi teda kaprál za všechny prachy!), ucukl do kouta a mrštil po divochovi perem. Divoch násadku obratně zachytil v letu, uvelebil se přímo na přepážce a začal na obrácenou stranu tiskopisu něco kreslit, aniž věnoval nějakou pozornost Gajovi a Zefovi, kteří se ho pokoušeli uchopit z obou stran za paže.

»Nechte toho!« okřikl je pan rytmistr a Gaj ochotně poslechl: udržet to hnědé zvíře bylo totéž, jako kdybyste se snažili chytit jedoucí tank za pás.

Pan rytmistr a Zef se postavili nad záda zadrženého a přes rameno nakukovali, co to tam čmárá.

»Řek bych, že je to jednoduché] náčrt světa,« broukl nepříliš jistě Zef.

»Hm…,« podotkl pan rytmistr.

»No jasně! Tady v prostředku má Světový Světlo, tohle je Svět a tady jsme podle mýho názoru my.«

»Ale proč je to všechno tak ploché?« zeptal se podezíravě pan rytmistr.

Zef pokrčil rameny.

»Asi projev dětskýho usuzování… Infantilismus… Podívejte se, teď nejspíš naznačuje, jak se sem k nám dostal.«

»Ano, to je možné, o takovém šílenství už jsem slyšel…«

To už se mezi hladké pevné rameno zajatcovo a hrubou propocenou Zefovu halenu dokázal protlačit i Gaj. Obrázek, který spatřil, mu připadal směšný. Takhle si dětičky z první třídy představují a zobrazují svět: uprostřed malý kroužek, označující Světové Světlo, kolem něj velká kružnice, která představuje Sféru Světa, a na kružnici velká plná tečka, ke které stačí přimalovat ručičky a nožičky a už je z toho »tohle je Svět a tohle jsem já«. A sféru ten cvok nedokázal zobrazit jako pravidelný kruh, vyšel mu z toho protáhlý ovál. Blázen, o tom není pochyb… Nakonec namaloval přerušovanou čáru odněkud z podzemí k tečce — prý takhle jsem se k vám dostal.

Mezitím se zajatec zmocnil dalšího formuláře a rychle maloval dvě maličké Sféry Světa, každou v jiném rohu, a taky je spojil přerušovanou čarou a k tomu všemu naškrábal nějaké klikyháky. Zef beznadějně hvízdl a řekl panu rytmistrovi:

»Dovolte mi odejít!«

Pan rytmistr ho však nepustil.

»Éé… Zefe, pokud se nemýlím, ráčil jste kdysi působit v oblasti… éé…« A zaťukal si skrčeným ukazovákem na temeno.

»Tak jest,« připustil po odmlce Zef.

Pan rytmistr se prošel po kanceláři.

»A nemohl byste… ééé, jak bych to řekl…, zformulovat svůj názor na tohle individuum… z hlediska vaší profese, asi takhle bych to řekl…«

»To bych prosím nikterak nemohl,« řekl Zef. »Ztratil jsem právo hovořit z titulu svý profese.«