»Chápu,« zarazil ho pan rytmistr. »To je v pořádku. Za to vás chválím. Ale…«

Zef stál v pozoru s vypoulenýma očima a pan rytmistr se zcela zjevně ocitl ve velkých rozpacích. Gaj všechno moc dobře chápal. Případ to byl vážný, zatraceně vážný. Co kdyby se z toho divocha opravdu vyklubal špión? Pan štábní lékař Zogu je samo sebou perfektní důstojník, ohromný legionář, ovšem jinak jen a jen štábní lékař. Kdežto ta zrzavá tlama Zef se ve své věci vyznala skvěle, než se dala na cestu zločinu.

»No tak dobře,« povzdechl si pan rytmistr. »Co se dá dělat… Ale když to vezmete čistě lidsky…« Zastavil se před Zefem. »Chápete? Čistě lidsky… Skutečně se domníváte, že je to šílenec?«

Zef si s odpovědí dával na čas.

»Tak čistě lidsky, říkáte? To by snad šlo, čistě lidsky. Mýlit se je přece člověku vlastní… Takže čistě lidsky bych se klonil k názoru, že jde o ukázkový případ rozpolcení osobnosti, provázený vypuzením vlastního já a jeho nahrazením já domnělým. Dál bych z čistě lidského hlediska, budujícího na životní empirii, doporučoval elektrošok a fleopreparáty.«

Kaprál Varibobu si to potajmu všechno sepsal, ale pana rytmistra nenapálíte. Lístek se záznamy kaprálovi vzal a zastrčil ho do náprsní kapsy svého frenče. Mach-sim se znovu rozpovídal a hovořil střídavě k panu rytmistrovi a k Zefovi — ten nebožák asi něco chtěl, asi se mu něco nezdálo — ale vtom už se otevřely dveře a vstoupil pan štábní lékař, jehož tato událost zřejmě vytrhla od oběda.

»Nazdar, Toote,« prohodil otráveně. »Oč běží? Vy jste, jak vidím, živ a zdráv, z toho mám radost… A co je tohle za kreaturu?«

»Vychovanci ho chytili v lese,« vysvětlil pan rytmistr. »Mám takové podezření, že je to šílenec.«

»Simulant je to, žádný šílenec,« zavrčel pan štábní lékař a nalil si z karafy sklenici vody. »Pošlete ho zpátky do lesa, ať pěkně maká.«

»Náš člověk to není,« namítl rytmistr. »A zatím nevíme, kde se tu vzal. Já bych řekl, že se ho před časem zmocnili degeneráti, on se tam zbláznil a přeběhl k nám.«

»To by se stát mohlo,« utrousil sarkasticky pan štábní lékař. »Člověk se nejdřív musí zbláznit, aby se mu chtělo přeběhnout k nám.« Přistoupil k zajatci a rovnou se mu chtěl podívat pod horní víčka. Zajatec výhružně vycenil zuby a jemně ho odstrčil. »Nono!« okřikl ho pan štábní lékař a obratně ho čapl za pravé ucho.

Zajatec se podřídil. Pan štábní lékař mu obrátil víčka naruby, s lehkým pohvizdováním mu prohmatal krk, ohnul a zase narovnal ruku v lokti, pak se s velkým hekáním a supěním sehnul a klepl ho pod koleno, vrátil se ke karafě a vypil další sklenici vody.

»Pálí mě žáha,« oznámil.

Gaj pohlédl na Zefa. Muž s ryšavým plnovousem a s ručním kanónem u nohy civěl do zdi, jako by se ho to všechno ani v nejmenším netýkalo. Pan štábní lékař se napil a znovu se začal zabývat cvokem. Prohmatával ho, proklepával, díval se mu na zuby, dvakrát ho pěstí praštil do břicha, pak vytáhl z kapsy plochou krabičku, rozmotal drát, zastrčil konec do zásuvky a začal krabičku přikládat k různým částem divochova těla.

»Tak,« řekl a smotal kabel. »A říkáte, že je ještě ke všemu němý…?«

»Ne,« řekl pan rytmistr. »Mluví, ale nějakým zvířecím jazykem Nerozumí nám. A tohle nakreslil.«

Pan štábní lékař si prohlédl obrázky.

»Taktaktak,« odtušil hloubavě. »Ohromné…« Vytrhl kaprálovi pero a rychle na kousek papíru namaloval kočku, jak ji malují děti — z kroužků a čárek. »A co říkáš tomuhle, kamaráde?« řekl a podal kresbičku cvokovi.

Ten ani na okamžik nezaváhal, hned začal škrábat perem po papíře znovu a vedle kočky vzniklo podivné chlupaté zvíře s těžkým nevlídným kukučem. Gaj takové zvíře neznal, ale jedno pochopil: tohle nebyl dětský obrázek. Úžasná kresba, prostě skvělá. Až trochu hrůzostrašná podívaná. Pan štábní lékař vztáhl ruku po peru, jenže cvok mu ho nevrátil a namaloval ještě jednoho živočicha — s obrovskýma ušima, vrásčitou kůží a tlustým ocasem místo nosu.

»Báječné!« rozeřval se nadšeně pan štábní lékař a poplácával se po bocích.

Cvok nebyl k zastavení. Teď nenamaloval zvíře, ale nějaký přístroj, podobný velké průhledné mině. Dovnitř do miny šikovně usadil sedícího človíčka, zaklepal na něj prstem a týmž prstem poklepal po vlastním hrudníku a pronesl:

»Machch-ssim.«

»Tuhle věc moh vidět u řeky,« prohodil tiše přistoupivší Zef. »Dneska v noci jsme to spálili. Ale ty obludy…?« Zakroutil hlavou.

Pan štábní lékař jako by si ho teprve teď všiml.

»Á, profesor!« zvolal s pitvorným potěšením. »A já pořád co mi to tu v kanceláři smrdí. Nebyl byste tak laskav, kolego, a nepronášel vaše velemoudré soudy z tamhletoho kouta? To bych vám byl opravdu velice zavázán…«

Varibobu se zachichotal a pan rytmistr Zefa přísně okřikl:

»Postavte se ke dveřím, Zefe, snad můžete trochu myslet, člověče…«

»No dobře,« řekl pan štábní lékař. »A co s ním chcete dělat, Toote?«

»Záleží na vaší diagnóze, Zogu,« odpověděl pan rytmistr. »Pokud je to simulant, pošlu ho prokuratuře, tam už si s ním poradí. Ale pokud je blázen…«

»To není simulant, Toote!« prohlásil pateticky pan štábní lékař. »A na štábní prokuratuře v žádném případě nemá co pohledávat. Já bych ovšem věděl o místě, kde by mohl vzbudit zájem. Kde je brigadýr?«

»Na trase.«

»Inu, to nakonec není podstatné. Dozorčího dnes máte vy, ne, Toote? Tak toho mimořádně zajímavého chlapíka odešlete na tuto adresu…« Pan štábní lékař se posadil za přepážku, papír před sebou zahradil lokty a rameny, aby vyloučil zvědavé pohledy, a na obrácenou stranu posledního obrázku něco napsal.

»Co to je?« zeptal se pan rytmistr.

»Tohle? To je jedna instituce, která vám za vašeho cvoka bude velmi povděčná, milý Toote. Za to vám ručím.«

Pan rytmistr tiskopis několikrát váhavě obrátil v rukou, pak odešel do nejvzdálenějšího kouta kanceláře a prstem k sobě přivolal pana štábního lékaře. Chvíli spolu o něčem polohlasně rozprávěli, takže bylo rozumět jen některým replikám pana Zoga: »…department propagandy… Pošlete ho tam s kurýrem… Tak strašně tajné to snad není, ne… Za to vám ručím… A tomu chlapovi rozkažte, ať na všechno zase zapomene… Kruci, ten cucák stejně nic nepochopí…!«

»Dobrá,« řekl nakonec pan rytmistr. »Sepíšeme průvodní list. Kaprále Varibobu!«

Kaprál se nadzvedl ze židle.

»Máte cestovní doklady pro vojína Gaala pohromadě?«

»Tak jest!«

»Tak do nich připište ještě eskortovaného zajatce Mach-sima. Vojíne Gaale!«

Gaj klapl podpatky a vypjal se jako strunka.

»Rozkaz, pane rytmistře!«

»Než se ohlásíte na novém působišti v našem hlavním městě, dopravíte zajatce na adresu, kterou máte napsanou na tomhle papírku. Po splnění rozkazu lístek s adresou předáte dozorčímu nové posádky. Adresu zapomenete. To je váš poslední úkol, Gaale, a já samozřejmě očekávám, že ho splníte, jak se sluší a patří na čackého legionáře.«

»Provedu!« zařval Gaj, zachvácený nepopsatelným nadšením.

Zaplavila ho rostoucí vlna zalykavého opojení, zvedla ho a povznesla až k nebesům. O, ty sladké minuty vytržení, nezapomenutelné minuty, kdy narůstají křídla, minuty velkomyslného přezírání všeho hrubého, materiálního, tělesného… Minuty, kdy bažíte po tom, abyste na rozkaz splynuli s ohněm, aby vás ten rozkaz zároveň s plameny vydštil proti tisícům nepřátel, do víru divošských hord, vstříc miliónům kulek, a to ještě není všechno, bude to ještě sladší, vytržení oslepí a spálí… Ó ohni! Ó plameny! O zběsilosti! A teď, teď to přišlo… Teď vstává urostlý, statný krasavec, pýcha brigády, náš kaprál Varibobu se vztyčuje jako ohnivá pochodeň, jako socha slávy a věrností a zpívá a my se k němu všichni přidáváme, všichni jako jeden muž…