Ten policajt se na mě nedíval přívětivě. Dokonce můžu říct, že se díval nepřívětivě.

„Co je vám do toho?“ zeptal se mě.

„Přeberte si to sám.“

Dumal. Bylo o čem. Řekl jsem mu: „Jsme na tom stejně, vážený soudruhu strážmistře, vy i já. Za tejden se napíchnem na háček paragrafu šest a nahoru se jakživi nedostaneme.“

„Kdo vám to řekl?“

Usmál jsem se na něho. Inu, policajt. Kdybyste mu řekli, že za půl hodiny nastane Big Bang Dvě, zeptá se vás, kdo vám to řekl. Buď je to nemoc z povolání, anebo psychický předpoklad k tomu, aby tohle povolání mohl dělat.

Bylo mu pětadvacet, narodil se v Klatovech a jmenoval se Jiří Bejček. Tři roky služby u Modrých přileb. Vymetli s ním kde co. Byl v Peru, v Ghaně, v Bengálsku a naposledy někde v Austrálii, kde čert popíchl dva kmeny domorodců, aby se začaly vzájemně vyhlazovat ve jménu víry v nějakej placatej kámen nebo co. Trefili ho otráveným šípem a hned vzápětí mu ránu osmahli plamenometem. To mu sice zachránilo život, ale nálady mu to nepřidalo. Přešel od Modrých k Bezpečnosti a nechal se nalejt sem dolů. Proč? Kvůli dorublům, to taky. Ale hlavně proto, že tu nejsou náboženský fanatici, a pokud se nějakému podaří proklouznout, brzy ho vyhmátnou a posadí do basy.

Rozhodně ho nenechají běhat po dole s otrávenými šípy a plamenometem.

„Máte pravdu,“ řekl. „Jsme na tom stejně. Ale co na tom záleží, vy blázne jeden bláznivá?“

Pochopil jsem, proč mi nadává.

„Vy si myslíte, že vás chci přelanařit k tam těm dole.“ Ukázal jsem palcem za sebe, tím směrem, kde ležela dvorana a kde v kruhu silně rozezlených havířů dřepěl posmutnělý náměstek Petrák. Výbor Bdělých, tak si ti chlapi říkali. Pěkný název. Vymyslel ho Brunza. Ten byl samozřejmě v čele Výboru Bdělých. V tuhle chvíli seděl v Dutkiewiczově kanceláři a vyjednával.

Strážmistr Bejček povytáhl obočí.

Vypadal starší, tak na pětatřicet, čtyřicet. Tři roky u Modrých přileb mu pokreslily tvář klínovým písmem. Nikdy jsem tuhle abecedu nestudoval, ale nápis na jeho tváři jsem uměl přečíst: náboženská válka je svinstvo.

„Tak k věci,“ řekl.

Opíral se svalnatým policajtským zadkem o hranu stolu a ruce měl založené na prsou. Pažba psychiny mu čouhala z rozepnutého pouzdra. Seděl jsem na židli vedle dveří a střídavě jsem se díval na tu pažbu a Bejčkovi do očí.

„Ti venku jsou blázni,“ řekl jsem.

„To jsou,“ přisvědčil.

„Zkejsnou tu všichni, i kdyby Petráka usmažili na ohníčku.“

„Myslíte?“ zeptal se neurčitě.

„Arkádie se bude rozšiřovat. Pětinásobek kapacity. Chápete to? Kde vezmou tolik lidí, aby Arkádii obsadili? Už ten náš poslední turnus dali jen horko těžko dohromady.“

„O té Arkádii,“ řekl váhavě, „víte jistě?“

„Tak jistě,“ řekl jsem jakoby nic, Jako vím, že máte v Praze dvouletýho synka a chcete ho vidět.“

„Sakra, koho v tom datacentru máte?“

„Na tom nezáleží. Jasné je, že tam někoho mám. Jsem rád, že vám svitlo.“ Odpíchnul se od stolu, opatrně otevřel dveře a vyhlédl na chodbu. Zahlédl jsem skupinku tří čtyř havířů. Klusali kolem, když zahlídli citróna, zvolnili, ale jen na malinkou chvilku, sotva na dva tři kroky. Jeden se ušklíbl, podíval se na souseda, ten se usmál, přidali do kroku a zmizeli mi z očí. Jen dusot jejich pracovních bot se koulel po chodbě.

Strážmistr přirazil dveře a otočil západkou. Pak se vrátil ke stolu a ztěžka dosedl do otáčivého křesílka. „Poslyšte,“ řekl, „ale s tou Mikronézií je to vážný. Tohle vím zase já, už včera večer přišla svodka po informačním okruhu.“ Kývnul hlavou do kouta, kde ležel na nízkém železném stolku orákl, napůl pohřbený pod hustou vrstvou printů.

Má tu pěknej čurbes, pan strážmistr. Na krásno si nepotrpí. Nikde obrázek, žádná macatá kočka, žádná japonská zahrada. Nad stolem kalendář, docela obyčejný, jenom čísla, nic víc. Levá půlka se červená. No ovšem, prvním lednem počínaje jsou čísla červeně zakroužkovaná. Od prvního ledna do šestadvacátého června. A mezi červnem a červencem tlustá červená čára.

Jenom čára. Žádné znaménko „§ 6“. A přesto ta čára neznamenala nic jiného než právě paragraf šest.

„Rád věřím, ze je to s Mikronézií vážný. Jenže v danou chvíli mě nezajímá ani Mikronézie, ani Makronézie. Chci se odsud dostat. Vy taky. Proto jsem za várna přišel.“

Nervózně se uchechtnul a zavrtěl hlavou. Měl tuhé blond vlasy, ostříhané nakrátko, na ježka.

„To se vezmeme za ručičku a půjdeme spolu —kam?“

Směšná představa.

Srdce mi začalo rychleji bušit. Až do téhle chvíle to bylo povídání bez velkého významu. Povykládali jsme si, já se koneckonců projevil jako loajální občan, protože jsem dal najevo nesouhlas s avanturistickým počínáním neodpovědných živlů, a můžeme se rozejít. Já se vrátím do svého šuplíku, on zůstane tady na okrsku a za hodinu se nechá vystřídat a půjde čumět dolů do dvorany, kde Výbor Bdělých maceruje náměstka Petráka v potu.

„Představte si, že by byla reálná naděje dostat se ven. Šel byste se mnou?“

„Vy potřebujete moji pomoc.“

„Samozřejmě, jinak bych za várna nechodil.“

„Taková možnost není.“

„Už jste se přesvědčil, že mám dobré informace.“

„Od kamaráda v datacentru jste se doslechl nějaké drby. Jenže, chlape, cesta z dolu ven? To je něco jinýho!“

„Dejme tomu, že taková cesta opravdu existuje. Šel byste s sebou?“

Asi jsem vložil do hlasu moc naléhavosti. Strážmistr to vycítil a povyrostl zřetelně v ramenou. Měl pořádná ramena — a teď ještě pořádnější.

„Nalejte mi čistý víno a já uvidím, co se dá dělat.“

„Věříte, že se to těm dole povede?“ začal jsem z jiného konce.

Nechtěl se vzdát.

„Jak je to s tou cestou ven.“

„Něco jsem se vás ptal.“

„Samozřejmě nevěřím. Dostali jsme tu zprávu okruhem! Civilní sektor momentálně žádnou kapacitu nemá. Park převzaly Modré přílby.“

„Nevystřídají ani příslušníky Bezpečnosti?“

„Tohle vás zajímá nejvíc?“

Zajímalo mě to velice. To bych řek, že mě to zajímá, poldíku!

„To by bylo moc prima, viďte?“ řekl jsem. „Vyklopím vám na krám, co vím, vy mě položíte a po vystřídání vám soudruh náčelník předá vkusný diplom. Možná i jednu hvězdičku navíc. Nadstrážmistr Bejček, to by znělo docela hezky a synek by na vás byl pyšný, nemám pravdu?“

Jak jsem řekl to slovo „synek“, něco se mu zachvělo kolem očí. Chvíli na mě civěl a pak vstal. Myslel jsem, že mi jednu vrazí, ale otočil se ke mně zády a přistoupil k oráklu. „Poslyš, opičáku, spoj mě s velitelstvím.“

„Spojení navázáno,“ odpověděl orákl příjemným ženským hlasem.

„Kdy nás odvezete,“ spustil Bejček zhurta.

„Lokální velitelství Interpolu vyslovuje politování. S vyčleněním prostředků k vystřídání bezpečnostních složek se nepočítá v nejbližších osmačtyřiceti hodinách.“

„A potom?“

„Žádné informace.“

Vstal jsem a došel až k Bejčkovi.

„Není to habaďůra?“ zeptal jsem se ho.

„Myslíte, že si povídám s vlastní babičkou?“ odsekl mi.

„Takovej orákl máme v kasinu taky,“ podotkl jsem. „Dokonce je tam novější typ.“

„Vyzkoušejte si ho.“

„Chci vědět,“ řekl jsem pomalu a zřetelně, „ve které kuchařské knize vydané na Islandu po roce 1950 se poprvé objevil recept na makovou buchtu.“

„Lituju,“ odpověděl orákl příjemným ženským hlasem, „ale nepatříte mezi osoby autorizované k dotazům adresovaným databance uzavřeného bezpečnostního okruhu. Oznamuji vám, že váš pokus o zneužití databanky uzavřeného bezpečnostního okruhu je registrován a váš hlasový vzorek analyzován a identifikován. V průběhu příštích čtyřiadvaceti hodin budete vyzván, abyste se ze svého pokusu o trestný čin zodpovídal před orgánem lokální správy, občane Jakube Nedomý, rodné číslo 231122 lomeno 090.“

„Vykoledoval jste si nepříjemnost,“ podotkl strážmistr Bejček. „Gratuluju.“

To mě naštvalo.

„Já jenom chtěl vědět, jak je to s tou makovou buchtou!“

„Měl jste se zeptat civilního datacentra.“