„Copak tu máte civilní orákl?“
„Náš orákl má přímý vstup do civilního okruhu. Je to tak, viď, opice?“
„Je to tak,“ odpověděl orákl. „Trváte na zodpovězení dotazu?“
„Trvám,“ odpověděl jsem. O makové buchty se nijak zvlášť nezajímám, ale něco mě napadlo a potřeboval jsem získat trochu času.
„Recept na makovou buchtu byl otištěn na Islandu poprvé roku 1922 v knize Sveina Althinga Taje slovanské kuchyně. Originální název neuvádím, protože neumíte dánsky. Pokud si přejete znát originální název, vzneste požadavek.“
„Strč si ho za klobouk,“ odpověděl jsem.
„Lituji, ale to je nesplnitelný příkaz,“ odpověděl orákl zdvořile.
„Malér nemalér,“ komentoval strážmistr, „teď už je to jedno. Co vám můžou udělat? Nic horšího než paragraf šest neznám. Dostanete pokutu, víc než pět stovek to nebude.“
„Já vám řeknu, jak se odsud dostat.“
„Povídejte.“
„Ona poslouchá,“ kývl jsem hlavou na orákl.
„Kdo? Opice? Hele, opice, dokud neřeknu: 'poslouchej,' nebudeš poslouchat. Spokojen?“ obrátil se ke mně.
„Ještě jednu maličkost. Potřebuju se pojistit, že mě nepodfouknete.“
„Moje slovo vám nestačí?“
„Lituju, ale z višně jsem nespadl.“
Pokrčil širokánskými rameny, ale už jsem na něm viděl, že je trochu nervózní a že mi začíná věřit.
„Jak se chcete pojistit? Žádnou záruku vám dát nemůžu.“
Sedli jsme si. Byla to partie pokru, jak jsem si náhle uvědomil.
„Jste stoprocentně přesvědčený, že vás nikdo nevystřídá?“
„Sám jste to slyšel.“
„Mluvili o osmačtyřiceti hodinách.“
„Zmiňoval jste se o rozšíření Arkádie. Já už taky něco zaslechl. Mezi kolegy se o tom povídá už dlouho. Jak vám to mám vysvětlit, já tu nechci bejt, máte pravdu, ve všem, co jste řekl, nahoře mě čeká kluk, už půl druhýho roku jsem ho neviděl jinak než na obrazovce, já ho chci mít u sebe, ježišmarjá, já udělám, co budete chtít, jenom abych vás přesvědčil…“
Najednou se rozsypal, tenhle drsňák, policajt, válečnej veterán, div nebrečel, ruce se mu třásly, klepal se celej.
„Chci, abyste spálil mosty.“
„Cože?“ zabreptal.
„Máte odsloužíno osmnáct měsíců. My teď požádáme datacentrum o změnu údajů ve vašich osobních záznamech. Žádnejch osmnáct měsíců, ale rovnejch čtyřiadvacet.“
„To přece nejde!“
„Jde to,“ odpověděl jsem umíněně. „Nemám kamaráda v datacentru. Poslouchej dobře,“ přešel jsem na tykání. „Já sám jsem se naboural do sítě. Do civilní,“ dodal jsem rychle a podíval se koutkem oka po oráklu. „Dokážu tam řádit jako černá ruka. Znám klíčový hesla, krycí kódy, znám všechno.“
„To není možný,“ namítnul. „To nejde. Kdo by tohle uměl, mohl by si připisovat vydělaný prachy.“
„Prachy jsou vázaný na odsloužený měsíce a ty jsou krytý paragrafem šest. Co by komu byly platný prachy, kdyby za tu cenu měl zkejsnout v tomhle hnoji? Proto se vo to nikdo nepokusil. Budeš první. Přesně ti řeknu, co uděláš. Změníš osobní záznam. Spadneš pod paragraf šest. Ne za tejden, nechci slyšet nic o osmačtyřiceti hodinách. Uděláš to hned. Změníš záznam a staneš se doživotním občanem Luny. A teprve pak ti uvěřím, že mě nepodfoukneš.“
Opravdu, tahle strašná bouda mě napadla až po tom žertíku s makovou buchtou. Byla tak jednoduchá, že jsem se tomu až musel smát.
Polda byl na vážkách. „To nemůžu udělat.“
Vstal jsem a šinul se ke dveřím. „Sbohem a šáteček,“ řekl jsem.
„Počkej,“ řekl nešťastně. „A co když…“
„Mě nezajímaj žádný cokdyže. Něco ti povím a pak buď uděláš, co po tobě chci, nebo odejdu. Znám taky na šachtě chlapa, kterej si vymyslel perfektní způsob, jak se odsud dostat. Za pár hodin jsme ve fríportu Jedna. Tam se nikdo nikoho na nic neptá, jenom na konto. Fríport patří státu Texas a Texasáci jsou ty poslední správný Amíci. Zajímají je jenom prachy. My prachy máme. Odvoz zaplatíme, když se na fríport dostanem včas a uklouznem paragrafu šest. A ten chlap, co o něm mluvím, ví jak na to.“
„Proč teda neuteče?“
„Jeden člověk to nezvládne. Musej bejt tři — ani o chlapa víc, ani o jednoho míň. Rovnej počet: tři. A jeden z nich musí bejt policajt.“
„Proč ten chlap sám…“
„Už žádný otázky. Jdeš do toho? Buď jo, nebo ne. Když nejdu pryč. Jsou tady i jiný policajti, kterým hoří koudel. A jestli jo…, moji podmínku jsi slyšel.“
Polknul. „Tak teda jo.“
Dali jsme se do práce. Bejček odblokoval orákl, vlezli jsme do civilní sítě a já začal konat. Něco z hlavy, něco jsem recitoval z učitýlka, připadal jsem si jako voják v džungli, mačetou jsem máchal kolem sebe, bariéry se mi pokládaly před nohama a já šel krok za krokem kupředu, právě tak, jak mě to naučil ještě nahoře na Zemi jeden mazák, který zažil ještě chemické rakety a skafandry sněhuláky. Já znal spoustu fíglů a tohle byl jeden z nich a věřte, že by mě nikdy nenapadlo ho použít, až teprve ten malér s policejní sítí mi zatřepal roštem a nápad vypadl do popelníku.
Bejček seděl vedle mě, střídavě rudnul a blednul, až se mu na tvářích trvale usadily červené skvrny ohraničené bílým meandrem.
„A je to,“ řekl jsem, když to bylo.
„Jestli to nevyjde,“ řekl, „zabiju tě.“
„Musí to vyjít. Od teďka máme namířeno na svobodný kosmický přístav Jedna.“
„Vyklop ten plán.“
„Já ho neznám.“ Teď se ukázalo, jak strašně je Bejček rychlý. V mžiku jsem měl kolem krku jeho prsty.
„Neblbni,“ zasípěl jsem.
Poněkud povolil, ale moc ne.
„Zná ho ten chlap.“
„Kde je ten chlap?“ Zamračil se a podezření div mu nekřičelo z očí. „Jak to, že jsi ten plán z něho nevymámil?“
„Ježišmarjá, copak jsem s ním mohl mluvit?“
Zatřepal mnou, až mi v šíjových obratlích zachřestilo.
„Já tě zabiju hned teď na fleku, ty hajzle!“
„Dyť von…“ Chtěl jsem to doříct, ale ten blbec mě svíral tak silně, že jsem nedokázal propasírovat ani hlásku tou škvírou, která v hrdle zbyla.
„Co von?“
„Von sedí v base, ty vole, a proto potřebuju policajta, aby mě k němu doved, copak ti to není jasný od začátku?“
Ano, taková byla ta smutná pravda: osnovatel onoho plánu Jerzy Zasada dřepěl v base za to, že vzýval Alláha, což bylo ve všech koloniích Luny zakázáno stejně přísně jako vzývání kteréhokoli jiného proroka, boha nebo modly, co jich jen na světě je, a že jich je tam hodně, a mela se kolem nich točí tak náramná, až se člověk musí divit, proč ta modrá Země, co nám visí nad hlavami, ještě nezčervenala.
Pustil mě docela.
Polák, a mohamedán. To je tak strašná blbost, že by si ji nedokázala vymyslet ani tak mazaná palice, jako je tvoje. Jdeme do basy. Ale to ti povídám: jestli je v tom levota, zůstaneme v base všichni tři. Zasada za vzývání Alláha, ty mrtvej a já za bestiální vraždu.“
Vyšli jsme na chodbu.
Bylo tam plno lidí, jedni utíkali tam, jiní onam, rozčilovali se nad něčím, něco vykřikovali, ale ani Bejčka, ani mě nezajímalo nic z toho, co se jim motalo v makovicích.
3/
Jerzy Zasada dřepěl v tureckém sedu na pokrývce rozložené na zemi s přimhouřenýma očima, bez hlesu a bez pohybu. Teprve při bližším ohledání si mohl pozorovatel všimnout, že mezi prsty svatého muže volně kloužou kuličky tasbíhu, růžence o devětadevadesáti zrnech, symbolizujících krásná slova, jež blíže objasňují atributy Alláha, toho boha, vedle něhož není jiných bohů, neboť lá iláha lila-1-láhu.
Bejček se po mně nejistě podíval a já jen pokrčil rameny. Také jsem nevěděl, co Zasada udělá, když ho vyrušíme z jeho zikru.
Zakašlal jsem.
Bejček do mne dloubnul loktem a kývnul bradou.
Byl netrpělivý, strážmistr Bejček. A já taky nemohl sloužit za příklad bohorovně vyrovnaného člověka.
„Poslyš, Jerzy,“ začal jsem, „posílá mě za tebou jistej Kazik. Přetahoval mě na vaši víru, ale marně. Ale neprásknul jsem ho. To je taky zásluha. A tenhle… chlápek je kamarád. Přesně ten policajt, kterýho potřebuješ.“
Neřekl ani slovo.
„Řekni mu něco,“ obrátil jsem se na Bejčka.