© HARRY HARRISON 1960

Přeložila Lucie Awadová

Ilustroval Karel Soukup

Když do jímky potrubní pošty vypadlo pouzdro se vzkazem, zazněl zvuk připomínající tichý povzdech. Nevtíravý signál se ozval jen jednou — a utichl. Jason dinAlt se na neškodné pouzdro zahleděl pátravě, jako by to byla časovaná bomba.

Něco zde nehrálo. Jason cítil, jak v něm vzrůstá svíravé napětí. To nebylo běžné upozornění, ani zpráva hotelové služby, ale zapečetěný soukromý vzkaz. Jason však na této planetě nikoho neznal, přicestoval sem kosmickou lodí před necelými osmi hodinami. A jelikož změnil i jméno, když naposledy přestupoval z jedné lodě na druhou, osobní vzkazy by dostávat neměl. Jenže toto osobní vzkaz byl.

Nehtem palce odloupl peče a odstranil horní víčko. V pouzdře velikostí tužky byl přehrávač a z něho se nyní ozval slabý, nijaký hlas, který v nejmenším neprozrazoval, komu patří.

„Kerk Pyrrus by se rád setkal s Jasonem dinAltem. Čekám v hale.”

To nevypadalo dobře, ale nebylo vyhnutí. Zbývala ještě naděje, že ten člověk není nebezpečný, že je to třeba obchodní cestující nebo někdo, kdo se spletl. Přesto přese všechno Jason pečlivě uložil pod polštář pistoli, kterou napřed odjistil. Nedalo se totiž předpovědět, co všechno se z toho vyvine. Pak dal pokyn recepci, aby poslali návštěvníka nahoru. Když se dveře otevřely, Jason seděl na okraji pohovky a z vysoké sklenky usrkával nápoj.

Vysloužilý zápasník. To napadlo Jasona ze všeho nejdřív, jak jen návštěvník prošel dveřmi. Kerk Pyrrus měl šedivé vlasy, ale byl to chlap jako z žuly — tělo měl zřejmě samý sval. Jeho šedivé šaty vypadaly konzervativně do té míry, že připomínaly uniformu. Z roztřepeného a hodně obnošeného pouzdra upevněného k předloktí řemínky, vykukovalo ústí pistole.

„Vy jste profesionální hráč dinAlt,” konstatoval příchozí bez oklik. „Mám pro vás jistý návrh.”

Jason pohlédl přes horní obroučky brýlí a v duchu probíral různé možnosti. Ten člověk patřil bud k policii, nebo ke konkurenci — a on nechtěl mít problémy s nikým z nich. Musí se však dozvědět mnohem víc, než se do něčeho zaplete.

„Lituji, příteli,” usmál se, „ale jste na nesprávné adrese. Rád bych vyhověl, ale moje hráčské umění spíš prospívá hernám než mně samotnému. Takže chápete…”

„Nevykládejme si pohádky,” přerušil ho Kerk hlubokým, dunivým hlasem. „Jmenujete se dinAlt, ale taky Bohel. Máte-li zájem slyšet další jména, uvedu Mahautovu planetu, kasino Nebula a mnohá jiná. Mám pro vás jistý návrh, na kterém vyděláme oba, a vy uděláte lip, když si ho vyslechnete.”

Žádné z těch jmen nepřimělo Jasona k tomu, aby se jen o poznání usmíval jinak. Avšak vnitřní napětí ho zcela vyburcovalo do střehu. Ten neznámý svalovec věděl to, co vědět neměl. Bylo načase začít řeč z jiného konce.

„Ta vaše pistole, to je přímo kanón,” poznamenal. „Víte, že mě pistole znervózňují? Udělal byste mi radost, kdybyste ji odložil.”

Kerk na svou pistoli pohlédl udiveně, jako by ji viděl poprvé. „Ne, tu nikdy neodkládám.” Zdálo se, že ten návrh ho poněkud pobouřil.

Oukávání skončilo. Jason potřeboval získat převahu, jestliže měl z té bryndy vyváznout se zdravou kůží. Předklonil se, aby postavil sklenici na stolek, a druhou ruku zcela přirozeně položil na polštář. Pažby se dotkl ve chvíli, když říkal: „Musím na tom bohužel trvat. V blízkostí lidí, kteří jsou ozbrojeni, mám poněkud nepříjemné pocity.” Zatímco hovořil, aby odvedl Kerkovu pozornost, vytáhl pistoli. Rychle a bez zaváhání.

Mohl ji klidně táhnout pomalu a váhavě a dopadlo by to stejně. Kerk Pyrrus stál jako socha, jen se mu najednou v ruce objevila pistole mířící na Jasona a objevila se skutečně v posledním okamžiku. Objevila se, aniž člověk postřehl, že se její majitel pohnul. Napřed odpočívala v pouzdře na ruce — vzápětí mířila Jasonovi mezi oči. Byla masivní, krásou nijak neoplývala, ale její ústí poseté tečkami dolíčků dokazovalo, že zahálí jen málokdy.

Jason věděl, že by se mohl s životem rozloučit, kdyby svou pistoli pozvedl jen o zlomek centimetru. Opatrně nechal ruku poklesnout, proklínaje se za to, že se pokusil nahradit diplomacii násilím. Kerkova pistole zmizela v pouzdře stejně rychle, jak se objevila.

„To by stačilo,” navrhl Kerk. „Věnujme se vážným záležitostem.”

Jason napřáhl ruku a dopřál si pořádný doušek ze sklenky, aby se uklidnil. S pistolí zacházel rychle — na té rychlosti nejednou závisel jeho život — a nyní se poprvé setkal s někým, kdo mu dokázal, že je rychlejší. A pobouřilo ho, jak nedbale a nezúčastněně mu to dokázal.

„Nejsem ochoten věnovat se žádným záležitostem,” řekl zarputile. „Na Cassylii jsem přiletěl na dovolenou, oddechnout si od práce.”

„Neoblbujme se, dinAlte.” Z Kerkova hlasu zazněla netrpělivost. „Vy jste za celý svůj život nikdy poctivě nepracoval. Jste profesionální hráč a to je důvod, proč jsem vás tady vyhledal.”

Jason se přinutil ke klidu a odhodil pistoli na opačný konec pohovky, aby nepodlehl pokušení spáchat sebevraždu. Ještě před chvílí byl stoprocentně přesvědčen, že ho na Cassylii nikdo nezná, a těšil se, jak pustí místnímu kasinu žílou. Ale s tím si bude lámat hlavu později. Ten člověk z rodu zápasníků zřejmě zná odpovědi na všechny otázky. A je tedy zatím podle něho, uvidíme, co se z toho vyklube.

„Dobrá, co si přejete?”

Kerk klesl do křesla, které pod jeho vahou hrozivě zaskřípalo, a z jedné kapsy vydoloval obálku. Rychle prolistoval její obsah a na stůl hodil hrst zářících galaktických směnek. Jason na ně letmo pohlédl — pak se náhle posadil rovně.

„Co to je… padělky?” zeptal se, když zvedl jednu ze směnek proti světlu.

„Jsou docela v pořádku,” ujistil ho Kerk. „Vyzvedl jsem je v bance. Přesně dvacet sedm směnek — neboli dvacet sedm miliónů kreditů. Chci, abyste je použil ke hře, až půjdete dnes večer do kasina. Hrajte s nimi a vyhrajte.”

Směnky skutečně vypadaly jako pravé — a daly se ověřit. Jason po nich zamyšleně přejížděl prsty a v duchu odhadoval, co je jeho protějšek zač.

„Nevím, co máte za lubem,” řekl, „ale uvědomujete si, že vám nemohu dát žádnou záruku? Hraju — ale ne vždy vyhrávám.”

„Hrajete — a vyhráváte, když chcete,” připomenul mu Kerk. „To jsme si pečlivě prověřili, než jsem se za vámi vypravil.”

„Jestliže tím chcete říct, že podvádím…” Jason znovu rozumově zkrotil svoje podráždění a držel je na uzdě. Nemělo význam se rozčilovat.

Aniž dal najevo, že si všiml, jak v Jasonovi vzrůstá hněv, Kerk pokračoval stejným tónem. „Možná, že tomu neříkáte podvádění, ale mně je to, upřímně řečeno, jedno. Pro mě za mě byste mohl mít rukávy vycpané esy a v prstech elektromagnety. Pokud vyhrajete. Nejsem tady proto, abych s vámi probíral otázky morálky. Řekl jsem, že mám jistý návrh.

Ty peníze stály hodně dřiny — ale stále jich není dost. Abych byl konkrétní, potřebujeme tři miliardy kreditů. Jediná možnost, jak k takové sumě přijít, je hazardní hra. S těmito dvaceti sedmi milióny jako vkladem.”

„A co z toho budu mít já?” Jason tu otázku položil s naprostým klidem, jako by na té fantastické nabídce nebylo vůbec nic nenormálního.

„Můžete si ponechat vše, co přesáhne tři miliardy, to je snad spravedlivé. Vy totiž neriskujete svoje peníze, ale máte možnost získat jich tolik, aby vám vydržely celý život, jestliže vyhrajete.”