Pyrran sevřel pistoli mezi zuby, zdravou rukou uchopil sud s napalmem a překulil jej na bok. Pak opět vzal pistoli do ruky a začal koulet sud nohama. Šlo mu to pomalu a těžkopádně, ale dosud bojoval.

Jason se prodral spěchajícím houfem lidí a sklonil se k sudu. „Počkej, já ho odkutálím,” nabídl se. „Ty nás oba můžeš krýt.”

Pyrran si hřbetem ruky vytřel z očí pot a zamžikal na Jasona. Zřejmě Jasona poznal. Když se usmál, nebyla v té grimase z bolesti ani stopa veselí. „Tak zaber. Střílet ještě můžu. Dva poloviční chlapi — snad vydáme za jednoho celého.” Jason zabral s takovým úsilím, že urážku ani nepostřehl.

Exploze vyrvala před nimi vozovku a vyhloubila v ní kráter s nerovnými okraji. Do kráteru skočili dva Pyrrané a lopatami ho dále hloubili, zdánlivě nesmyslně. Právě když tam Jason a jeho zraněný společník sud dokouleli, oba kopáči z kráteru vyskočili a začali do něho střílet. Jeden z kopáčů se otočil — byla to dívka, sotva třináctiletá.

„Bohudík!” vydechla. „Dotáhli napalm! Jedna z těch novejch strašností proniká do prostoru 13, právě jsme ji odhalili.” Ještě když hovořila, otočila sud, odkopla pohotovostní uzávěr a začala vylévat gelovitý obsah sudu do kráteru. Když polovina napalmu vytekla, kopnutím poslala do kráteru i sud. Její společník vytáhl z opasku světlici, zapálil ji a hodil za sudem.

„Rychle zpátky! Horko nemají rádi!” zvolal.

To bylo řečeno velice střízlivě. Napalm vzplanul, k obloze vyšlehly jazyky plamenů a s nimi vířící mastný dým. Země se Jasonovi pod nohama zachvěla a posunula. Uprostřed plamenů se začalo svíjet něco černého a dlouhého, co se pak vyklenulo k obloze nad jejich hlavy — i v zajetí sžíravých plamenů se nepřirozeně, trhavě pohybovalo. Ta věc byla obrovská, průměr měla nejméně dva metry — délka se nedala odhadnout. Plameny ji nezadržely, jen popudily.

O její délce si Jason učinil určitou představu, až když ulice popraskala a zbortila se v délce asi padesáti metrů na všechny strany od kráteru. Ze země se v obrovských smyčkách začaly vynořovat její části. Jason střílel z pistole, stejně jako ostatní, ale střelba neměla žádný viditelný účinek. Objevovalo se stále více lidí vyzbrojených nejrůznějšími zbraněmi. Nejúčinnější byly zřejmě plamenomety a granáty.

„Opuste prostor, budeme ho saturovat! Stáhněte se!”

Hlas zazněl tak hlasitě, že Jasonovi zalehly uši — otočil se a zjistil, že patří Kerkovi, který přijel s nákladními auty naloženými výzbrojí. Kerk měl na zádech elektrický tlampač, u úst mu visel mikrofon. Jeho zesílený hlas vyvolal u shromážděných okamžitou reakci — ti začali pobíhat.

Jenže Jason dosud dost dobře nevěděl, co má dělat. Opustit prostor? Ale jaký prostor? Zamířil ke Kerkovi, ještě než si uvědomil, že všichni ostatní se ubírají opačným směrem. I přes dvojnásobnou přitažlivost se pohybovali rychle.

Zaplavil ho pocit bezbranného člověka, když se ocitl na scéně sám. Stál uprostřed ulice, všichni již zmizeli. Nikdo tam nezůstal, nikdo kromě zraněného muže, kterému Jason pomáhal, a ten nyní klopýtavě zamířil k Jasonovi, mávaje zdravou paží. Jason nerozuměl, co volá. Kerk z jednoho z nákladních automobilů znovu vykřikoval rozkazy. A pohnula se i auta. To, jak je situace kritická, si Jason najednou uvědomil každým nervem a rozběhl se.

Bylo již příliš pozdě. Země se na všech stranách vzdouvala a praskala, jak si další smyčky té podzemní hrůzy razily cestu na světlo. Bezpečí čekalo vpředu. Jenže na cestě k němu se vztyčil šedivý oblouk pokrytý blátem.

Existují sekundy času, které se zdají věčností. Chvilka subjektivního času, která se uchopí a natáhne na vzdálenost nekonečna. Teď jedna z těch chvilek nastala. Jason stál jako zkamenělý — i kouř na obloze visel nehybně — a před ním se do výšky tyčila smyčka cizího života, každý její detail jako na dlani.

Ta smyčka byla silná jako člověk, vrásčitá a šedivá jako stará kůra. Z každé její části vyčnívaly úponky, bledé a zkroucené úseky, které se pomalu svíjely hadím pohybem. Tvarem připomínala rostlinu, avšak pohybovala se jako živočich. Praskala a štěpila se — a to bylo to nejhorší.

Objevily se rýhy a otvory, pukající a doširoka se rozevírající tlamy, které vyvrhovaly spousty bledých živočichů. Jason slyšel jejich vřískot, pronikavé ječení, ale vzdáleně, a viděl jejich jehličkové zuby, jimiž měli lemovány čelisti.

Ochromení z neznáma ho přibilo k zemi. Čekala ho smrt. Kerk na něho hřměl z elektrického tlampače, ostatní stříleli na útočícího tvora. Jason nic nevnímal.

Pak vyrazil kupředu, když ho postrčilo rameno tvrdé jako skála. Zraněný Pyrran, který zůstal na scéně, se snažil dostat Jasona pryč. S pistolí mezi zuby táhl Jasona zdravou rukou dopředu, směrem k tomu stvoření. Všichni přestali střílet. Pochopili, co má v úmyslu, a jeho plán byl dobrý.

Smyčka tvora se klenula do výše tak, že mezi jeho tělem a zemí zůstala mezera. Zraněný Pyrran zaklesával nohy do země a napínal svaly. Jediným pohybem jedné ruky nadzvedl Jasona a prudce ho vrhl pod živý oblouk. Pohybující se úponky se Jasonovi jemně otřely o obličej, a pak už byl Jason za obloukem, převaloval se po zemi. Zraněný Pyrran skočil za ním.

Avšak příliš pozdě. Možnost dostat se odtud měl jen jeden. Pyrran ji mohl snadno využít, ale místo toho postrčil napřed Jasona. To hrůzné stvoření si uvědomilo pohyb, když Jason zavadil o jeho úponky. Pokleslo a svou vahou zachytilo zraněného Pyrrana, který zmizel z dohledu, když ho ovinuly úponky a pokryla hemžící se zvířata. Pyrran zřejmě stlačil spouš na automatickou palbu, protože jeho zbraň střílela ještě dlouho poté, kdy už musel být mrtev.

Jason se plazil. Někteří z živočichů s ostrými zuby se rozběhli k němu, ale byli zastřeleni. To Jason ani netušil. Pak ho čísi ruce nešetrně uchopily, nadzvedly a postrčily dopředu, až narazil do postranice nákladního auta. Před ním se objevila Kerkova tvář, zarudlá a plná hněvu. Jedna z Kerkových obrovských pěstí uchopila Jasona zepředu za oblek — a Jason se vznesl do vzduchu, ale neprotestoval, když s ním Kerk třásl jako s pytlem hadrů, a nedokázal by protestovat, ani kdyby ho chtěl Kerk zabít.

Když ho Kerk odhodil na zem, někdo jiný ho zvedl a vstrčil na korbu nákladního auta. Neztratil vědomí, když auto nadskakovalo, jak odjíždělo pryč, nemohl se však hýbat. Za chvíli se únava vytratí a on se posadí. Nic víc se mu přece nestalo, byl jen trochu unaven. To si myslel upřímně, ale omdlel.

„Zrovna jako za starých časů,” poznamenal Jason, když Brucco vstoupil do pokoje a přinesl na podnosu jídlo. Brucco beze slova obsloužil Jasona a zraněné muže na dalších lůžkách a pak odešel. „Díky,” volal za ním Jason, když odcházel.

Jako vždycky: žertík, krátký rozšklebený úsměv. Jistě. Ale i když se usmíval a jeho rty vystrouhly žertík, Jason cítil, že je to jenom na povrchu. Něco jako fasáda existující sama o sobě. Uvnitř však otupělost a ochromenost. Tělo měl strnulé stejně jako oči, které dosud viděly, jak ten oblouk vetřelecké živé hmoty klesá na jednorukého Pyrrana a pokrývá ho milióny žahavých doteků.

Měl pocit, jako by byl pod tím obloukem sám. Když se to tak vezme, nezaujal ten zraněný Pyrran jeho místo? Dojedl, aniž si uvědomil, že jedl.

Od toho rána, kdy se probral z bezvědomí, ho ten pocit neopouštěl. Věděl, že tam na té bojem rozbité ulici měl zemřít on. Jeho život měl vyprchat, protože se dopustil chyby, když si myslel, že bojujícím Pyrranům může být skutečně co platný. Místo toho se jim pletl pod nohy a překážel. Kdyby to nedělal, toho Pyrrana se zraněnou paží by převezli sem do bezpečí aklimatizačního komplexu. Uvědomil si, že leží na lůžku, na kterém měl ležet on.

Ten, který dal svůj život za Jasonův.

Ten, jehož jméno ani nezná.

Jídlo obsahovalo narkotika, která ho uvrhla do spánku. Polštáře impregnované léčivy vysály bolest a zklidnily spáleniny, které mu chapadla vyryla do obličeje. Když se znovu probudil, vrátil se mu smysl pro realitu.