Odpověděla pouze poklepáním nohy, proto se zhluboka nadechl a odvážil se: „Co je to hraboš?”

Dlouho mlčela, nepohnula se. Pak se na něho zahleděla s odporem. „Ty si ke konverzaci vybíráš skutečně ty nejodpornější náměty.”

„To je možné,” připustil, „ale není to odpověď na to, na co jsem se ptal.”

„To je… no, taková věc, o které lidi prostě nemluví.”

„Já jo,” ujistil ji.

„Ale já ne! Je to to nejodpornější na světě a víc o tom nebudu mluvit. Promluv si s Krannonem, ne se mnou.” Držela ho za paži, když to říkala, a zpola ho táhla do haly. Dveře se za ním zabouchly a on si jen polohlasně zabručel: „Zápasnice.” Hněv z něho vyprchal, když si uvědomil, že mu proti své vůli poskytla vodítko. Příští krok: zjistit, kdo nebo co je Krannon.

V přidělovacím středisku měli v záznamech člověka jménem Krannon a sdělili mu číslo jeho směny a pracovní místo. To nebylo nijak daleko, a proto se tam ihned vypravil. Velká krychlová bezokenní budova s jednoduchým nápisem POTRAVINY vedle každého z neprodyšně utěsněných vchodů. Za malým vchodem, kterým vstoupil dovnitř, se táhla řada automatických komor, v nichž na něho působil ultrazvuk, ultrafialové záření, antibiotické spreje, rotující kartáče a tři závěrečné oplachy. Provlhlého, ale mnohem čistšího ho nakonec pustily do vlastního skladu. Muži a roboti tam skládali bedny. Zeptal se jednoho z mužů na Krannona. Ten si ho přeměřil chladným pohledem od hlavy k patě, a než odpověděl, plivl mu na boty.

Krannon pracoval v rozsáhlém oddělení skladu zcela sám. Byl to podsaditý člověk v záplatované kombinéze a v jeho výrazu nebylo nic jiného než hluboká zasmušilost. Když Jason vstoupil, Krannon přestal překládat žoky a na nejbližší z nich se posadil. Do obličeje se mu zařezávaly smutné vrásky, které se snad ještě prohloubily, když Jason vysvětloval, oč mu jde. Celé to povídání o dávných dějinách Pyrru ho rovněž nudilo — zívl, aniž si zakryl ústa. Když Jason skončil, Krannon zívl znova a ani se nenamáhal mu odpovědět.

Jason chvíli čekal, pak opět promluvil, „Ptal jsem se, jestli nemáte nějaké staré knihy, články, záznamy a takové věci.”

„To jste si vybral na otravování toho pravého, mimopyrrane!” byla celá jeho odpověď. „Ale to, že se mnou mluvíte, vám nepřinese nic než nepříjemnosti.”

„Pročpak?” chtěl vědět Jason.

„Proč?” Poprvé mu zasmušilý výraz oživilo něco jiného. „Já vám povím proč! Kdysi jsem udělal chybu, jedinou chybu, a dostal jsem doživotí. Na celý život — jak by se vám to líbilo? Jen sám, být celou dobu sám a sám? Mně dávají rozkazy i hraboši!”

Jason se ovládl, snažil se, aby mu do hlasu neproniklo radostné vzrušení. „Hraboši? Co jsou to hraboši?”

Ta otázka zněla tak odporně, že Krannona zarazila, bylo neuvěřitelné, že by mohl existovat někdo, kdo o hraboších nikdy neslyšel. Něco z chmur v jeho výrazu ustoupilo náznaku radosti, když si uvědomil, že má před sebou nedobrovolného posluchače, který si vyslechne povídání o jeho trápení.

„Hraboši jsou zrádci — to leda jsou. Zrádci lidské rasy a měli by být vyhlazeni. Žijí v džungli. A to, co dělají se zvířaty…”

„Chcete říct, že jsou to lidé… Pyrrané jako vy?” přerušil ho Jason.

„Nikoli jako já, mistře. Takové chyby se už víckrát nedopuste, jestli chcete zůstat naživu. Možná že jsem jednou na hlídce zachrápal, a proto zatvrdl u této práce. Ale to neznamená, že se mi ta práce líbí, nebo že mám rád hraboše. Ti smrdí, doopravdy smrdí, a nebýt potravin, které od nich bereme, všechny bychom je ihned zlikvidovali. Zabíjet je, to by byla práce, do které bych se pustil skutečně celým srdcem.”

„Když vám dodávají potraviny, musíte jim dávat něco na oplátku?”

„Komerční zboží, korále, nože, běžné věci. Dodávky se jim předávají v kartónech a to obstarávám já.”

„Jak?” zeptal se Jason.

„Jezdím obrněným náklaďákem na dohodnuté místo. Zásilku vyložím a později se tam vrátím a naložím potraviny, které nám za naše zboží dají.”

„Mohu jet s přišlí dodávkou s vámi?”

Krannon se nad tím nápadem chvíli mračil. „Jo, řekl bych, že by to šlo, když už jste tak hloupý, že jste se sem vypravil. Můžete mi pomoct nakládat. Ale teď mají mezi žněmi, takže příští cesta nebude dřív než za osm dní…”

„Ale loď mi odlétá dřív — to už bude příliš pozdě. Nemůžete se vypravit dřív?”

„O svých problémech mi nemusíte vyprávět, mistře,” zabručel Krannon a postavil se na nohy. „Pojedu, jak jsem řekl, a kvůli vám nebudu termín měnit.”

Jason si uvědomil, že z toho člověka dostal všechno, co za jedno setkání dostat mohl. Vykročil ke dveřím, pak se obrátil. „Ještě něco,” řekl. „Jak vlastně ti divoši… hraboši… vypadají?”

„Copak já vím?” utrhl se Krannon. „Obchoduju s nimi, ale neobjímám je. Kdybych někdy některého zahlédl, na místě bych ho zastřelil.” Během řeči prohnul prsty a do ruky mu vskočila pistole a zase z ní zmizela. Jason se tiše vytratil.

Ležel na kavalci, dopřával svému tělu, zmučenému gravitací, odpočinku a hledal způsob, jak přimět Krannona, aby změnil termín dodávky. Na tomto světě, kde neexistovala měna, neměly jeho milióny kreditů žádnou cenu. Jestliže se někdo nedá přesvědčit, musí se podplatit. Ale čím? Sklouzl pohledem na skříňku, v níž dosud visely šaty, v nichž přijel, a dostal nápad.

Bylo to až ráno, kdy se mohl znovu vydat do skladiště potravin — a o den blíž jeho konečnému termínu. Krannon se neobtěžoval vzhlédnout od práce, když Jason vstoupil.

„Chcete tohle?” zeptal se Jason a napřáhl ruku s plochým zlatým pouzdrem, do něhož byl vsazen velký diamant. Krannon něco zabručel a otáčel pouzdrem v ruce.

„Nějaká hračka,” usoudil. „Na co je?”

„No když stisknete tento knoflík, máte k dispozici oheň.” V otvoru v horní části se objevil plamínek. Krannon se chystal zapalovač vrátit.

„Nač mi ten plamínek bude? Hele, nechte si to.”

„Počkejte,” zarazil ho Jason. „Ono to umí víc. Když stisknete ten drahokam uprostřed, vypadne něco takového.” Do dlaně mu vklouzla černá kulička velikostí nehtu. „Granát vyrobený z tuhého ultranitu. Silně ho stisknete a hodíte. O tři sekundy později exploduje tak silně, že by tuto budovu vyhodil do povětří.”

Tentokrát se Krannon téměř usmíval, když sahal po pouzdru. Ničící a smrtící zbraně jsou pro Pyrrany jako cukrátka. Zatímco si Krannon pouzdro prohlížel, Jason mu přednášel svou nabídku.

„Pouzdro a bomby si můžete ponechat, když posunete termín dodávky na zítřek… a necháte mě jet s vámi.”

„Přijďte sem v pět ráno,” rozhodl se Krannon. „Vyrazíme časně.”

Nákladní auto vyjelo s rachotem k bráně ochranného valu a zastavilo se.

Krannon zamával na stráže přes přední sklo, pak přes ně spustil kovový kryt. Když se brána rozlétla, auto — ve skutečnosti obrovský opancéřovaný tank — se pomalu sunulo vpřed. Za první bránou byla druhá, která se neotevřela, dokud se první zase nezavřela. Jason vyhlédl periskopem pro druhého řidiče, když se druhá brána zvedla. Do vzniklého otvoru šlehaly automatické plamenomety, které ustaly v činnosti, až když se jim auto přiblížilo. Půda kolem brány byla vypálená do kruhu, za ní začínala džungle. Jason se na svém sedadle mimovolně opět skrčil.

Všechny stromy a rostliny a veškerá zvířata, z nichž dosud viděl jen ukázky, se zde vyskytovaly v hojné míře. Větve opatřené trny a popínavé rostliny provázané na pevnou rohož. A za nimi kypící život volné přírody. Najednou k nim dolehl poryv zuřivého zvuku, pak se na pancíři ozvaly rány a škrábání. Krannon se zasmál a sepnul spínač, aby vnější mříží mohl protékat proud. Škrábání ustalo, když šelma zkratovala okruh s uzemněnou korbou.

Jen pomalu a na nízký převod se prodírali džunglí. Krannon s obličejem zabořeným do lícnice periskopu mlčky zápolil s řízením. Zdálo se, že s ubíhajícími kilometry je jízda snadnější, až nakonec Krannon zasunul periskop a stáhl okenní pancíř. Džungle byla stále hustá a životu nebezpečná, ale zdaleka ne tolik jako bezprostředně u ochranného valu. Vypadalo to, jako by se smrtící síly Pyrru z největší části soustředily do jediné oblasti kolem osady. Proč? ptal se Jason v duchu. Proč tato intenzívní a cílevědomá nenávist celé planety?