Ta scéna vypadala dost bláznivě. Jason se snažil smířit s tím, že divoch obsluhuje moderní přístroj, ale nepodařilo se mu to. Komu ten divoch volá? To, že je zde jeden komunikátor, znamená, že někde jinde musí existovat nejméně ještě jeden. Je Rhes živá bytost, nebo neživá věc?

Přinutil se o dalších otaznících neuvažovat. Objevilo se před ním něco nového — faktory, které dřív nebral do úvahy. Vždycky žil v přesvědčení, že jakmile si jednou ujasní fakta, dokáže vysvětlit všechno.

Zavřel oči, odstínil ty oslnivé paprsky slunce prořezávající se vrcholky stromů a znovu zvažoval fakta, která měl k dispozici. Ta se dala snadno zatřídit do dvou skupin: fakta, která získal vlastním pozorováním, a fakta, která se dozvěděl od obyvatel města. Zaměří se na tu druhou skupinu faktů a zjistí, zda budou odpovídat tomu, co se dozví. A bylo velmi pravděpodobné, že většina z nich, nebo všechna se ukážou být nepravdivá.

„Vstaň!” zaskřehotal do jeho myšlenek vousáčův hlas. „Vypadnem odtud.”

Jason měl dosud nohy zdřevěnělé, sotva schopné chůze. Vousáč si znechuceně odfrkl, postavil Jasona na nohy a opřel ho o stěnu. Jason zatnul prsty do sukovité kůry, když vousáč odešel, a rozhlédl se, zjišoval, kde se nachází.

Poprvé od doby, kdy utekl z domova, se ocitl na farmě, by na jiném světě se zcela odlišnou ekologií, a to, že je to farma, poznal na první pohled. Na svahu před chatrčí se rozprostíralo čerstvě oseté pole. A ten, kdo o ně pečoval, byl dobrý farmář. Po profilu svahu se táhly rovné, správně vyhloubené brázdy. Vedle chatrče stála další budova, sbitá z klád, zřejmě stodola.

Když se mu za zády ozvalo hlasité odfrknutí, rychle se otočil — a ztuhl. Pohybem ruky přivolával pistoli, která se neobjevovala, a prstem tiskl spouš, která neexistovala.

Ten tvor se zřejmě před chvílí vynořil z džungle a neslyšně se přikradl za něho. Měl šest silných nohou s pařáty, které se bořily do země, a dva metry dlouhé tělo, pokryté matnou žlutočernou srstí všude kromě lebky a plece — na těch místech ho chránily překrývající se destičky z rohoviny. A dostal se tak blízko, že Jason z něho viděl všechny detaily.

Řekl si, že to je jeho konec.

Tlama šelmy se rozevřela, čára připomínající žabí úsměv rozdělila neochlupenou lebku a odhalila dvojitou řadu špičatých zubů.

„Fído, sem,” zvolal vousáč, který se objevil za Jasonem, a současně luskl prsty. Zvíře poskočilo dopředu, o vlas minulo ohromeného Jasona a začalo si otírat hlavu o vousáčovu nohu.

„Hodnej pejsánek,” uznal vousáč a prsty drbal zvíře pod okrajem krunýře v místě, kde krunýř vrůstal do masa.

Vousáč s sebou přiváděl dvě cestovní zvířata, opatřená sedlem a uzdou, a přiváděl je od stodoly. Jason si ani pořádně nevšiml, že mají hladkou kůži a dlouhé nohy — tak rychle se vyšvihl na hřbet jednoho z nich. A stejně spěšně si upevnil nohy v třmenech. Vyrazili, a ta bestie s hlavou jako holá lebka šla za nimi.

„Hodnej pejsánek!” opakoval Jason a zničehonic se rozesmál. Vousáč se otočil a zamračeně hleděl na Jasona, dokud neumlkl.

Ve chvíli, kdy vstoupili do džungle, vstoupili do temnoty. Pod hustými listy stromů nebylo téměř vidět, a oni žádné svítilny neměli, ale zvířata zřejmě cestu znala. Z džungle kolem nich se ozývaly skřípavé zvuky a pronikavé výkřiky, ale Jason si z toho příliš těžkou hlavu nedělal. Snad ho uklidnilo, že se vousáč bez rozmýšlení a tak samozřejmě vydal na cestu. Nebo to, že s nimi byl „pejsánek”, kterého spíš cítil než viděl. Cesta byla dlouhá, avšak ne nesnesitelná.

Pravidelný pohyb zvířete a únava ho přemohly — upadal do občasného polospánku, z něhož se probouzel vždy, když se začal příliš předklánět. Nakonec v sedle usnul ve vzpřímené poloze. Plynuly hodiny, a když otevřel oči, spatřil před sebou čtverec světla. Cesta skončila.

Nohy měl ztuhlé a od sedla odřené. Když mu vousáč nohy opět rozvázal, jen s námahou slezl a málem upadl. Dveře chatrče se otevřely a Jason vstoupil dovnitř. Chvíli trvalo, než si jeho oči zvykly na světlo a než dokázal rozpoznat, že na posteli před ním leží nějaký člověk.

„Pojď sem a posaď se.” Hlas zněl sytě a silně a prozradil, že je zvyklý poroučet. Muž vypadal na invalidu: od nohou do pasu ho zakrývala přikrývka, nad pasem bylo vidět, že má nemocně bělavou pokožku posetou rudými skvrnami, která mu visela docela volně na kostech. Jako by z něho nezůstalo víc než kůže a kostra.

„Není to nic příjemného,” poznamenal muž v posteli, „ale už jsem si zvykl.” Tón jeho hlasu se náhle změnil. „Naxa říkal, že nejsi z našeho světa. Je to pravda?”

Jason přikývl, že to pravda je, a to vlilo do té živé kostry více života. Nemocný zvedl z polštáře hlavu a jeho zarudlé oči se pátravě a s netajenou dychtivostí zabořily do Jasonových.

„Jmenuji se Rhes a jsem… hraboš. Pomůžeš mi?”

Jason se v duchu divil, proč se Rhes ptá tak naléhavě na něco tak jednoduchého. Avšak neviděl žádný důvod, proč by měl dát jinou odpověď, samozřejmou, kterou mu slina přinesla na jazyk.

„Samozřejmě, že ti pomůžu, v čemkoli budu moci. Pokud při tom nepřijde nikdo k úrazu. Co bys potřeboval?”

Zatímco Jason hovořil, hlava nemocného klesla vyčerpáním ochable zpátky, ale jeho oči dosud doutnaly žárem.

„Buď klidný… nechci nikomu ublížit,” pronesl Rhes, „právě naopak. Jak vidíš, trpím nemocí, na kterou naše prostředky nezabírají. Za pár dní zemřu. Ale viděl jsem… že ti z města… používají takové zařízení, které se přitiskne na ránu nebo na zvířecí kousnutí. Nemáš něco takového s sebou?”

„To zní jako popis medikitu.” Jason se dotkl tlačítka u pasu a do dlaně mu vklouzl medikit. „Mám s sebou ten svůj. Analyzuje a léčí většinu…”

„Nezkusil bys ho na mně?” přerušil ho Rhes hlasem, který se náhle stal naléhavým.

„Promiň,” řekl Jason. „Měl jsem si to uvědomit.” Postoupil vpřed a přitiskl přístroj na jedno ze zanícených míst na Rhesově hrudi. Rozsvítila se provozní kontrolka a z analyzátoru vystřelil úzký paprsek světla. Když paprsek zhasl, přístroj začal bzučet, pak se z něho ozvalo trojí uknutí, jak se tři injekční jehly, každá zvl᚝, zabodly do kůže. Poté kontrolka zhasla.

„To je vše?” užasl Rhes a díval se, jak Jason zasouvá mediku opět za opasek.

Jason přikývl, pak vzhlédl a povšiml si, že Rhes má na tváři vlhké stopy od slz. Ve stejném okamžiku si to uvědomil i Rhes a hněvivě si je setřel.

„Když je člověk nemocen,” zabručel, „tělo a všechny smysly ho zrazují. Mám dojem, že jsem od dětských let nebrečel — ale musíš si uvědomit, že nepláču nad sebou. Pláču kvůli těm nespočetným tisícům mých lidí, kteří zahynuli proto, že neměli ten přístroj, s kterým s takovou samozřejmostí léčíš.”

„Ale vy přece máte svoje léky i doktory.”

„Bylinkáře a šamany,” opáčil Rhes a švihnutím ruky je všechny smetl do zapomnění. „Pár snaživých a počestných lidí, které omezuje přesvědčení, že víra zpravidla léčí líp než nejsilnější elixír.”

Rhes se hovorem unavil — náhle zmlkl a zavřel oči. Zanícená místa na jeho hrudi ztrácela narudlý odstín — injekce již začaly působit. Jason se krátce rozhlédl po místnosti, hledal něco, co by mu o těchto lidech napovědělo víc.

Podlaha a stěny byly zhotoveny z dřevěných desek, spojených k sobě, ale nenatřených, ani nijak jinak nezdobených. Vypadaly prostě a syrově, hodily se pouze k divochům, kteří se zde podle Jasona měli nacházet. Nebo nebyly syrové?

Dřevo mělo velká léta, tvarem připomínající plameny. Když se Jason předklonil, povšiml si, že dřevo je natřeno voskem, aby se jeho struktura zvýraznila. Provedli nátěr divoši — nebo esteticky založení lidé, kteří se snažili z jednoduchých materiálů vytěžit co nejvíc? Výsledný efekt zdaleka předčil jednotvárný šedivý nátěr a nýty v ocelových místnostech pyrranských obyvatel města. Nebylo tomu tak, že oběma extrémům estetické stupnice dominovala jednoduchost? Nevzdělaní domorodci vyjádřili jednoduše jasnou myšlenku — a vytvořili krásu. U opačného extrému by zkušený kritik odmítal nadměrnou pracnost a ozdobnost a usiloval o čistotu nezatíženého umění. Na který extrém stupnice se právě nyní dívá?