Nyní, když se Jason soustřeďoval, začal vnímat myšlenkový tok kolem sebe. Vnímání doryma se prolínalo s jinými, strukturálně obdobnými vjemy ze zadní části stodoly. Věděl, aniž musel vyjít ven, že na poli za stodolou jsou další taková velká zvířata.

„To je pro mě zcela něco nového,” přiznal Jason. „Naxo, uvažovala o tom někdy? Jaký je to pocit, když s nimi můžeš hovořit? Totiž, víš, proč dokážeš zvířata přinutit, aby tě poslouchala, zatímco jiní v tom nemají vůbec žádné štěstí?”

Takové uvažování dělalo Naxovi potíže. Vjel si prsty do hustých vlasů a zabručel v odpověď: „O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Jen jsem to dělal. Když člověk pozná zvířata skutečně dobře, může odhadnout, co udělají. Nic víc.”

Bylo zřejmé, že Naxa nikdy nepřemýšlel, z čeho pochází jeho schopnost ovládat zvířata. A když o tom nepřemýšlel on, jiní o tom sotva přemýšleli. Nic je k tomu nenutilo. Tuto schopnost hovorných prostě akceptovali jako jednu ze skutečností života.

Představy v jeho hlavě do sebe zapadaly a spojovaly se jako kousky skládačky. Říkal Kerkovi, že pyrranské formy života se v boji proti lidstvu spojily, ale že neví proč. Jistě, dosud nevěděl proč, ale začínal mít určitou představu jak.

„Jak daleko můžeme být od města,” zeptal se Jason. „Nevíš, jak dlouho by trvalo dostat se tam na dorymovi?”

„Půl dne tam, půl dne zpátky. Proč? Chceš tam jet?”

„Ne, nechci jet do města, ještě ne. Ale rád bych se k němu dostal blízko.”

„Uvidíme, co na to řekne Rhes,” mínil Naxa.

Rhes bez váhání souhlasil, aniž se na něco ptal. Osedlali tedy dorymy a okamžitě odjeli, aby se z té okružní cesty vrátili do setmění.

Jeli téměř hodinu, než Jason poznal, že jedou k městu, a každou minutou ten pocit sílil. Rovněž Naxa si ho uvědomoval, a aniž něco řekl, neklidně se v sedle vrtěl. Oba neustále uklidňovali doteky dorymy, kteří projevovali stále větší neklid.

„Už jsme dost daleko,” usoudil Jason a Naxa s radostí zastavil. Myšlenky beze slov šlehaly Jasona do mozku a vyplňovaly ho. Přicházely ze všech stran — ve směru od města, které nebylo vidět, měly však největší intenzitu. Naxa a dorymové reagovali stejně, neklidně a s vnitřní nejistotou, aniž věděli proč.

Jedno se nyní stalo zřejmé. Pyrranská zvířata jsou citlivá na vlnění psí — rostliny a nižší životní formy pravděpodobně rovněž. Snad se jeho prostřednictvím dorozumívají, protože člověka, který má na ně silný vliv, poslouchají. A v této oblasti byl příval vlnění psí tak silný, jaký Jason dosud nezažil. I když svoje paranormální schopnosti měl rozvinuté v psychokinezi — ovlivňování pohybu neživých předmětů silou vůle — byl citlivý i na většinu psychických jevů. Když se díval na nějaké sportovní utkání, mnohokrát cítil souhlasnou jednotu mnoha myslí vyjadřujících tutéž myšlenku. Nyní cítil něco podobného. Jenže úplně jiného.

Dav jásal nad určitým úspěchem na hřišti, nebo zklamaně vzdychal nad neúspěchem. Ten pocit proudil, a jak se hra vyvíjela, měnil se. Zde však byl myšlenkový tok nekonečný, silný a hrozivý. Nedal se dost dobře vyjádřit slovy. Vyjadřoval zčásti nenávist, zčásti strach — a beze zbytku ničivou touhu.

Smrt nepříteli — tak by to Jason vyjádřil nejvýstižněji. A bylo v tom ještě víc: nekonečná mentální řeka vzteku a smrti.

„Teď se vrátíme,” rozhodl Jason, když se mu z deptajících pocitů, které ho zaplavily, náhle udělalo špatně. Když se vydali na zpáteční cestu, začal mnohé chápat.

Ten náhlý, nevyjádřitelný strach, když ho prvého dne na planetě napadl pyrranský živočich. A svoje opakující se noční můry, které nikdy zcela neustaly, ani po narkotikách.

V obou případech tak reagoval na nenávist namířenou proti městu. I když z nějakého důvodu ji dřív nevnímal tak bezprostředně jako nyní, přece se mu z ní dostalo tolik, aby v něm vzbudila silnou emocionální odezvu.

Když se vrátili, Rhes už spal a Jason s ním nemohl mluvit dřív než ráno. Navzdory únavě z cesty zůstal dlouho do noci vzhůru a přemýšlel o tom, co dnes zjistil. Může říct Rhesovi, co zjistil? Spíš ne. Kdyby to udělal, musel by vysvětlovat, jak je to zjištění důležité a k čemu ho hodlá využít. Nic, co by obyvatelům města pomohlo, by se Rhesovi ani v nejmenším nezamlouvalo. Bude nejlepší, když nic neřekne, dokud všechno neskončí.

Po snídani řekl Rhesovi, že se chce vrátit do města.

„Už jsi tedy viděl z našeho barbarského prostředí dost a chceš zpátky ke svým přátelům. Pomoct jim třeba, aby nás vyhladili?” Rhes to říkal lehkým tónem, ale z jeho slov zazníval hněv.

„Doufám, že si něco takového doopravdy nemyslíš.,” řekl mu Jason. „Vždy přece víš, že pravda je zcela jiná. Byl bych rád, kdyby ta občanská válka skončila a kdyby se tvoji lidé dostali ke všem vymoženostem vědy a medicíny, které jsou vám odepírány. Udělám vše, co budu moci, abych to dokázal.”

„To se nikdy nezmění,” usoudil zachmuřený Rhes, „tak neztrácej čas. Avšak v zájmu své i naší bezpečnosti budeš muset udělat jedno: nepřiznat, dokonce ani nenaznačit, že jsi s nějakým hrabošem mluvil!”

„Proč?!”

„Proč! Protože by nás nemilosrdně zlikvidovali! Copak jsi tak naivní? Ti udělají všecko, abychom si moc nepolepšili, a mnohem raději by nás všechny viděli jako mrtvoly. Myslíš si, že se budou rozpakovat tě zabít, jestli budou mít jen podezření, že ses dostal s námi do styku? Uvědomují si — i když to nepřipouštíš — že ty samotný můžeš zcela pozměnit rozložení sil na planetě. Řadový kšeftař si může o nás myslet, že jsme jenom o něco málo víc než zvěř, ale ti, co je vedou, si to nemyslí. Ti vědí, co potřebujeme a co chceme. A možná si správně domyslí i to, o co tě požádám.

Pomoz nám, Jasone dinAlte. Vra se mezi ty lidské svině a lži. Řekni, že jsi s námi vůbec nemluvil, že ses ukryl v lese a že jsme tě napadli a že jsi musel střílet, aby ses zachránil. Dodáme ti nějakou čerstvou mrtvolu, aby tato část vyprávění vypadala autenticky. Donu je, aby ti uvěřili, ale i pak, když si budeš myslet, žes je přesvědčil, hrej dál svoji roli, protože tě budou pozorovat a hlídat. Pak jim řekni, že jsi se svou prací hotov a že jsi připraven odjet. Dostaň se v bezpečí z Pyrru na jinou planetu, a já ti slíbím všecko ve vesmíru. Budeš mít, co budeš chtít. Moc, peníze — cokoli.

Tohle je bohatá planeta. Kšeftaři těží a prodávají kovy, ale my bychom to dokázali mnohem líp. Přile sem zpátky s kosmickou lodí a přistaň na tomto kontinentě kdekoli. My nemáme města, ale naši lidé mají farmy všude, najdou tě. Pak budem mít svoje obchodní spojení — ve svém městě. To je to, co všichni chceme a pro co uděláme první poslední. A ty to zařídíš. Dáme ti, co si jen budeš přát. To slibuji — a my sliby dodržujeme.”

Intenzita a rozsah toho, co slyšel, udělaly na něho obrovský dojem. Věděl, že Rhes mluví pravdu a že když udělá, oč ho Rhes žádá, veškeré zdroje planety budou jeho. Na zlomek okamžiku se ho zmocnilo pokušení, vychutnával pomyšlení, jaké by to bylo. Pak si uvědomil, že by to byla moc poloviční a navíc ubohá. Kdyby se tito lidé stali tak silní, jak chtějí být, ze všeho nejdříve by se pokusili zničit obyvatele města. Výsledkem by byla krvavá občanská válka, při které by pravděpodobně obě strany zahynuly. Rhesův návrh byl dobrý — ale jen zpola.

Jason musí najít jiné řešení, takové, které by zabránilo na této planetě bojům a umožnilo, aby oba tábory lidského rodu žily v míru.

„Rhesi, neudělám nic, co by tvým lidem ublížilo — a udělám vše, co bude v mých silách, abych jim pomohl.”

Rhes se s touto polovičatou odpovědí spokojil, protože si ji vysvětlil pouze jednostranně. Po zbytek dopoledne se věnoval komunikátoru, když organizoval, jak mají být dodávky potravin dopraveny na místo, kde probíhala výměna zboží.

„Zásilky jsou připraveny, a signál jsme už vyslali,” konstatoval. „Náklaďák sem přijede zítra, a ty na něho musíš čekat. Všecko je zorganizováno, jak jsem ti povídal. Teď odjedeš s Naxou. Musí se tam dostat dřív než náklaďák.”