„Nic takového!” ozval se Jason a namáhavě se posadil. „Žádné vyhlazování! Od chvíle, kdy jsem na této planetě přistál, postrkovali jste mě sem a tam, a já jsem desetkrát dokola dával svůj krk v sázku. Myslíte si, že jsem tohle dělal jen proto, abych ukojil vaše krvežíznivé choutky? Mně jde o mír, nikoli o zkázu. Slíbils, že se s těmi tvory spojíš a pokusíš se s nimi vyjednávat. Nejsi snad čestný člověk, který svoje sliby dodržuje?”

„Tu urážku nevezmu na vědomí — i když jindy bych tě za ni zabil,” prohlásil Kerk. „Prokázals však našemu lidu velkou službu, a my se nestydíme přiznat, že jsme ti zavázáni. Neobviňuj mě však, že porušuju sliby, které jsem nikdy nedal. Já si na svoje slova přesně pamatuju. Slíbil jsem, že budu souhlasit s jakýmkoli rozumným plánem, který povede ke skončení této války. A to je přesně to, co hodlám udělat. Tvůj plán na vyjednávání míru rozumný není. Nepřítele tedy zničíme.”

„Napřed uvažuj,” zvolal Jason za Kerkem, který se otočil k odchodu. „Co je nerozumného na pokusu o vyjednávání nebo o příměří? Pak, jestli se neuspěje, můžeš to zkusit podle svého.”

Přicházeli další Pyrrané a v kabině začínalo být plno. Kerk, který se protlačil až ke dveřím, se obrátil.

„Prozradím ti, co je na příměří nerozumného. To, že je to východisko pro zbabělce — a to skutečně je. Navrhnout něco takového je v tvém stylu — pocházíš z jiného světa a na nic rozumnějšího nemůžeš přijít. Ty si skutečně myslíš, že bych o takové poraženecké představě třeba jen na okamžik uvažoval? A to, co říkám, neříkám jenom za sebe, ale za nás za všechny. Nám boj nevadí, my bojovat umíme. Víme, že kdyby tato válka skončila, že bychom tady mohli vybudovat nový svět. Přesto všechno, jestli máme volit mezi pokračováním ve válce a zbabělým mírem — zvolíme válku. Tato válka skončí jen tehdy, až bude nepřítel zcela zničen!”

Naslouchající Pyrrané souhlasně přizvukovali, a Jason musel zvýšit hlas, aby je překřičel. „To je skutečně báječně. Vsadím se, že si dokonce myslíš, že jsi původní. Proč však neslyšíš. celé to jásající pozadí? Jsou to přízraky všech parchantů řinčících zbraněmi, kteří vytáhli do ušlechtilé války. Ti ten starý slogan dokonce poznají — my jsme na straně světla a nepřítel je temnou zrůdou. A vůbec nezáleží na tom, jestli druhá strana říká totéž. Jsou to jenom ta stejná stará slova, která zabíjejí lidi už od zrodu lidské rasy. Mně takzvaný zbabělý mír vyhovuje. Mír znamená opak války, to, že se nebojuje. Jak může být něco zbabělého na tom, že se neválčí? Co se to snažíš schovat za to matení významu slov? Svoje skutečné důvody? Nedivím se ti, že se za ně stydíš — já bych se taky styděl. Proč jenom nevyjdeš s pravdou ven a neřekneš, že pokračuješ ve válce jen proto, že tě zabíjení těší? Že tebe a tvoje zabijáky těší, když vidíte někoho nebo něco umírat, a že jim chceš poskytnout ještě více potěšení?!”

V nastalém tichu mohl člověk cítit ve vzduchu napětí, a nikdo nepromluvil. Všichni čekali, až se ozve Kerk. Ten, s obličejem zsinalým vztekem, se usilovně ovládal.

„Máš pravdu, Jasone. Zabíjíme rádi. A zabíjet budem dál. Všecko na planetě, co kdy proti nám bojovalo, zahyne. A z toho budem mít velké potěšení.”

Otočil se a odešel, ale jeho důrazná slova stále visela ve vzduchu. Ostatní odcházeli za ním a vzrušeně hovořili. Jason klesl zpět na lehátko, vyčerpán a poražen.

Když vzhlédl, všichni byli pryč — všichni kromě Mety. Ta se tvářila stejně jako před chvílí ostatní, ale pak pohlédla na Jasona a ten vzrušený, krvežíznivý výraz jí z tváře zvolna vyprchal.

„Co na to ty, Meto?” vypálil na ni. „Ty nemáš žádné pochybnosti? Ty si taky myslíš, že se tahle válka dá skončit jedině ničením?”

„Nevím,” odpověděla. „Nejsem si jista. Poprvé ve svém životě mám na jednu otázku víc než jednu odpověď.”

„Gratuluju,” poznamenal zahořkle. „Je to znamení, že dospíváš.”

Jason stál opodál a díval se, jak do útrob lodě putují prostředky na zabíjení. Pyrrané hýřili dobrou náladou, když nakládali brokovnice, granáty a plynové bomby. A když na palubu dopravovali v turistické torně atomovou bombu, jeden z nich začal zpívat nějakou pochodovou píseň a ostatní se přidali. Snad byli šastni, ale Jasona naplňoval nadcházející masakr pouze hlubokým zármutkem. Připadal si jako zrádce života. Možná že tu životní formu, kterou objevil, bylo nutné zničit — a možná že ne. Bez sebemenšího pokusu o vyjednávání se její vyhubení rovnalo vyložené vraždě.

Z řídicí budovy vyšel Kerk, a z lodě se ozvalo kvílení čerpadel startéru. Za několik minut odletí. Jason se přinutil k šouravému kroku a setkal se s Kerkem na půli cestě k lodi.

„Poletím s vámi, Kerku. Alespoň tolik mi dlužíš za to, že jsem je objevil.”

Kerk se zatvářil nerozhodně, ten nápad se mu nezamlouval. „Tohle je pracovní mise,” řekl. „Není v ní místo pro pozorovatele, ani pro nadbytečnou váhu… a na to, abys nás zadržel, Jasone, na to je už pozdě. To víš.”

„Vy Pyrrané jste nejhorší lháři ve vesmíru. Oba víme, že ta loď unese desetinásobek toho, co je v ní dnes. Takže, necháš mě letět, nebo mi to bez jakéhokoli důvodu zakážeš?”

„Nastup,” souhlasil Kerk. „Ale do ničeho se neple, nebo přijdeš k úrazu.”

Tentokrát, kdy byl konečný cíl pevně stanoven, trval let mnohem kratší dobu. Meta vyvedla loď do stratosféry po balistické dráze, která končila u ostrovů. Kerk seděl na místě druhého pilota a Jason za ním, odkud se mohl dívat na obrazovku.

Dvacet pět dobrovolníků, kteří tvořili výsadek, sedělo se zbraněmi v dolním krytu. Všechny obrazovky na lodi byly zapnuty na příjem přední kamery. Všichni pozorovali, jak se objevuje a zvětšuje zelený ostrov a jak pak mizí za plameny brzdících trysek. Meta pečlivě manévrovala lodí a přistála s ní na rovné terase nedaleko ústí do jeskyně.

Jason byl tentokrát na náraz mentální bolesti připraven — přesto však bolest pocítil. Střelci se smáli a se škodolibou radostí zabíjeli vše živé, co se přiblížilo k lodi. Zabíjeli zvířata po tisících, a stále přicházela další.

„Musíte to dělat?” zeptal se Jason. „To je vraždění, masakr, prostě řezničina.”

„Sebeobrana,” namítl Kerk. „Útočí na nás a my je zabíjíme. Co může být jednoduššího? Teď drž hubu, nebo tě vyhodím ven mezi ně.”

Trvalo půl hodiny, než palba zeslábla. Zvířata na ně sice stále útočila, ale již nikoli v hromadných výpadech. Kerk promluvil do interkomu.

„Výsadek do terénu — a dávejte pozor, kudy půjdete. Vědí, že jsme tady, a rozpoutají takové peklo, jakého budou schopni. Vezměte do té jeskyně bomby a podívejte se, jak je hluboká. Můžem sice na ně zaútočit ze vzduchu, ale to k ničemu nepovede, jestli jsou zahrabáni v pevné skále. Nechejte si otevřené kryty, položte bomby a okamžitě se stáhněte, jakmile vám řeknu. Teď do toho!”

Muži se vyrojili a slezli po žebřících a rozvinuli bojovou rojnici. Šelmy na ně brzy zaútočily, ale výsadek je postřílel dřív, než se dostaly blíž. Netrvalo dlouho a jeden muž se dostal až k jeskyni. Snímač měl vysunutý před sebou, a pozorovatelé v lodi mohli jeho postup sledovat.

„Jeskyně je to velká,” zabručel Kerk. „Svažuje se dozadu a dolů. Toho jsem se obával. Při bombardování by se jenom zavalila, a to bez záruky, že se všechno, co by v ní zůstalo zasypané, nedostane ven. Budeme se muset přesvědčit, jak daleko vede.”

V jeskyni bylo dostatečné teplo, aby se daly použít infračervené filtry. Skalní stěny nyní vystupovaly v ostrém černobílém kontrastu, jak postup pokračoval.

„Od vstupu do jeskyně žádné známky života,” hlásil důstojník. „U vchodu ohlodané kosti a trocha netopýřího trusu. Vypadá to na přírodní jeskyni — zatím.”

Muž postupoval krok za krokem a stále pomaleji. I tak necitliví tvorové na vlnění psí, jakými Pyrrané byli, si uvědomovali poryvy nenávisti, které na ně nepřetržitě doléhaly. Jason, o kus dál v lodi, trpěl bolestí hlavy, která nepolevovala, naopak zvolna narůstala.