„To nebudeme muset. Jejich startovací plocha je v těsné blízkostí ochranného valu, a já přesně vím, kde kosmická loď stojí. V tom místě provedeme průlom. Na střežení lodě není vyčleněna žádná speciální hlídka, a v tom úseku je jenom pár lidí. Lodě se zmocníme. Není důležité, jestli ji umíme řídit nebo ne. Ten, kdo ovládá loď, ovládá celý Pyrrus. Jakmile se lodě zmocníme, pohrozíme, že ji zničíme, jestli na naše podmínky nepřistoupí. Dáme jim na výběr hromadnou sebevraždu, nebo spolupráci. Doufám, že budou mít rozum a zvolí spolupráci.”

Jeho slova s nimi tak otřásla, že na chvíli zcela zmlkli, pak se vzedmula vlna zvuků. Nezazněly projevy souhlasu, jen vzrušení, a Rhes se nakonec postaral o uklidnění.

„Ticho!” zařval. „Počkejte a nechte Jasona domluvit, než se rozhodnete! Ještě jsme neslyšeli, jak se má ta navrhovaná invaze provést.”

„Můj plán spoléhá na hovorné,” pokračoval Jason. „Je tady Naxa?” Počkal, až se muž zahalený do kožešin, prodral dopředu. „Naxo, chci vědět o hovorných něco víc. Vím, že umí hovořit k dorymům a psům — ale co divoká zvířata? Dokážeš je přimět, aby udělala, co budeš chtít?”

„Jsou to zvířata — samosebou že k ním umíme hovořit. Čím víc hovorných, tím větší síla. Přinutíme je udělat, co chcem.”

„Pak se náš útok podaří,” prohlásil Jason poněkud vzrušeným hlasem. „Mohl bys shromáždit hovorné na jednu stranu města — na opačnou, než je přistávací plocha — a zvířata vydráždit? Donutit je, aby napadla ochranný val?”

„To teda jo!” vykřikl Naxa — ta myšlenka ho uchvátila.

„Přitáhnem zvířata z celého okolí a zahájíme největší útok, jaký kdy zažili!”

„Tak platí. Tvoji hovorní zaútočí na opačné straně ochranného valu. Když se budete držet z dohledu, stráže ani nenapadne, že jde o něco víc než o útok zvířat. Viděl jsem, jak reagují. Když útok začne a sílí, povolávají posily z města a odčerpávají hlídky z ostatních částí ochranného valu. Až se boj rozběhne na plné obrátky, až budou mít všechny svoje síly soustředěny na druhé straně města, provedu útok, při němž pronikneme za val, a zmocním se lodě. To je ten plán a podaří se.”

Pak se Jason posadil, vlastně téměř vyčerpaně klesl k zemi. Lehl si a naslouchal, jak se vlna debat přelévá zepředu dozadu. Debatování řídil a udržoval Rhes. Padaly námitky, a byly vyvraceny — nikdo na tom plánu nenašel základní chybu. Jason věděl, že obsahuje spoustu sporných bodů, momentů, které se mohly vyvíjet nežádoucím směrem, ale o těch se nezmínil. Ti lidé chtěli, aby jeho plán byl reálný a hodlali ho realizovat.

Konečně debatování ustalo a všichni se rozcházeli. Rhes přistoupil k Jasonovi.

„Vše podstatné je dohodnuto,” oznámil. „Všichni přítomní souhlasí. Podají po poslovi vzkaz všem hovorným — ti hrají v útoku hlavní roli, a čím víc jich budeme mít, tím lépe útok proběhne. K jejich svolání se neodvažujeme použít monitory — je velká pravděpodobnost, že kšeftaři by náš vzkaz mohli zachytit. Potrvá to pět dní, než budeme moci vyrazit.”

„Budu ten čas potřebovat, jestli mám být co platný,” poznamenal Jason. „Teď si trochu odpočiňme.”

„Mám takový zvláštní pocit,” přiznal Jason. „Z této strany jsem ochranný val ještě nikdy neviděl. Ošklivost je asi jediný výraz, který jej vystihuje.”

Ležel na břiše vedle Rhese a shlížel na val z vyvýšeniny přes clonu z listí. Oba byli zahaleni do silných kožešin, i když bylo horké poledne, a na rukou měli tlusté ochranné návleky a kožené rukavice. Silná přitažlivost a vedro již působily Jasonovi závra, kterou se snažil ze všech sil potlačit.

Před nimi, na druhé straně vypáleného průseku, čněl ochranný val. Vysoká zeď rozdílné výšky a struktury vypadala, jako by při její stavbě použili materiály z celého světa. Nedalo se poznat, z čeho byla postavena původně — generace útočníků ji škrábaly, bořily a podkopávaly. Opravy se prováděly rychle, na poškozená místa se nanášely a připevňovaly záplaty. Hrubé zdivo se vydrolilo a ustoupilo hnízdům krys ve spleti prken. Přes ně byl přeplátován děrovaný plech — velké desky spojené nýty. Avšak i tento kov byl prožrán, a rozeklaným otvorem se sypal písek z prasklých pytlů. Na stěně se vinuly a visely detektorové dráty a kabely, kterými procházel proud. Nad předprsní vyčnívaly v nepravidelných vzdálenostech od sebe trysky plamenometů, aby úpatí stěny spálily všechno živé, co by se snad mohlo k valu přiblížit.

„Ty plamenomety by nám mohly pěkně zavařit,” uvažoval Rhes. „Tamhleten vykrývá úsek, kterým chceš proniknout.”

„Ten nebude žádný problém,” ujistil ho Jason. „Možná to vypadá, že střelí nahodile, ale ve skutečnosti tomu tak není. U něho se mění intervaly jednoduše jen tak, aby se oklamala zvěř, proti člověku však ani nebyl určen. Přesvědč se sám. Střílí v pravidelně se opakujících dvou, čtyř, tří a jednominutových intervalech.”

Plazili se zpět k mýtině, kde na ně čekal Naxa s ostatními. V té skupině bylo pouze třicet mužů. To, co museli udělat, bylo možné udělat jedině rychle a nenásilně. Jejich nejsilnější zbraní bylo překvapení. Kdyby překvapení selhalo, jejich ostatní zbraně by proti arzenálu města neměly šanci ani několik sekund. V kožešině a kožených návlecích vypadali všichni nemotorně, a někteří si je dokonce povolili, aby se ochladili.

„Zabalte se,” radil Jason. „U ochranného valu nikdo z vás tak blízko nebyl a nevíte, jaká smrtelná nebezpečí zde hrozí. Naxa udržuje v bezpečné vzdálenosti větší šelmy a vy ostatní ovládáte ty menší. Ale zde je jedovatý každý trn, a dokonce stébla trávy mají smrtelné ostny. Dávejte pozor na jakýkoli hmyz, a jakmile vyrazíme, dýchejte pouze přes mokrou látku.”

„Má pravdu,” zasupěl Naxa. „Blíž jsem nebyl ani já. Smrt, u té stěny je smrt. Udělejte, co říká.”

Pak už jenom čekali a během čekání dobrušovali samostřílové šípy, již tak ostré jako břity, a vrhali letmé pohledy na pomalu postupující slunce. Pouze Naxa jejich nepokoj nesdílel. Seděl, díval se do neurčita a smysly vnímal pohyb zvířat v džungli kolem nich.

„Už jdou,” ozval se náhle. „To je to největší, co jsem zažil. Odtud až k horám není ani jedna bestie, která by neječela z plných plic a neutíkala k městu.”

Také Jason si to zčásti uvědomoval — to napětí ve vzduchu a vystupňovanou zuřivost a nenávist. Věděl, že plán vyjde, když se podaří útok omezit na úzkou oblast. Hovorní si v tomto směru zřejmě věřili. Toho rána se tiše shromáždili, úzká řada otrhanců, a vyslali soustředěný mentální povel, který se týkal veškerého pyrranského života a posílal do útoku na město.

„Už udeřili!” zvolal náhle Naxa.

Muži ihned vyskočili na nohy a upřeli oči směrem k městu. Jason ucítil v žaludku svíravý pohyb, když útok začal, a pochopil, že je to skutečnost. Z dálky zazněly zvuky výstřelů a temné dunění. Nad vrcholky stromů začaly vybuchovat tenké pramínky kouře.

„Zaujměte výchozí polohu,” zavelel Rhes.

Džungle kolem nich sténala ozvěnou nenávisti. Částečně senzitivní stromy a keře se svíjely a ve vzduchu bylo plno něčeho drobného, co poletovalo. Naxa se potil a něco mumlal, jak odrážel zvířata, která se k nim drala. Ve chvíli, kdy se dostali k poslední zácloně z listí před vypáleným průsekem, přišli o čtyři muže. Jednoho píchl hmyz — Jason mu včas aplikoval mediku, ale ten muž ztratil tolik sil, že se musel vrátit. Zbývající tři byli pokousáni nebo poškrábáni, a léčebný zásah přišel pozdě. Jejich nafouklá, zkroucená těla zůstala na cestě.

„Zatracené bestie, ty mně ryjou v hlavě,” zabručel Naxa. „Kdy tam vlezem?”

„Ještě ne,” odpověděl Rhes. „Čekáme na signál.”

Jeden z mužů nesl rádio, nyní ho opatrně položil na zem a anténu hodil přes větev. Přístroj byl odstíněn tak, že nepropouštěl žádné záření, které by je prozradilo. Po jeho zapnutí se z reproduktoru ozval pouze atmosférický šum.

„Mohli jsme si říct, kdy přesně…,” uvažoval Rhes.