I myslil si Dom Luiz, že musí své díky opakovati, aby jim rozuměla, a děkoval tak vroucně, jako by se modlil. Zatím všichni divoši odešli do lesa a Luiz se bál, že zůstane sám s takovou radostí v srdci a opuštěn na místě tak neznámém; proto počal dívce vypravovati, aby ji zdržel, kdo je a odkud přichází, jak se ztroskotala loď a jaké útrapy zakusil na moři; a divoška pořád ležela na břiše a tiše naslouchala. Tu viděl Luiz, že usnula tváří k zemi, a sednuv si opodál, díval se na nebeské hvězdy a poslouchal šumění moře, až na něj přišel spánek.

Když se ráno probudil, hledal divošku, ale ona už zmizela; jen otisk po ní zůstal v písku, a bylo tam vidět celé její tělo rovné a dlouhé jako zeleny prut; a když Luiz vstoupil do toho důlku, byl teplý a vyhřátý sluncem. Potom šel podél celého břehu, aby si prohlédl ten ostrov. Někdy musil jíti lesem nebo křovím, někde obcházel močály a přecházel balvany. Někdy potkával divochy, ale nebál se jich. Viděl moře tak modré jako nikde na světě a kvetoucí stromy a zvláštní lahodu rostlinstva. Tak šel po celý den a viděl krásu toho ostrova, nejpěknějšího ze všech, které kdy spatřil; i obyvatelů si všimnul, že jsou hezčí než jiné divoké národy. Druhého dne pokračoval v takové prohlídce, takže obešel celý ten ostrov, požehnaný potůčky a květem a mírně utvářeny, tak jako bychom si představovali nějaký ráj, až přišel navečer opět na to místo, kde byl vystoupil z moře, a tam seděla mladá divoška sama a pletla si vlasy. U jejích nohou ležely trámy, po kterých byl připlul, a až k těm trámům smýkaly se vlny neschůdného moře, takže nemohl jíti dále; zde usedl Dom Luiz vedle ní a díval se na ty vlny, jak odnášejí jeho myšlenky, vlna po vlně. Když se tak vystřídalo mnoho set vln, přeteklo jeho srdce nesmírným zármutkem a on počal naříkat, jak šel po dva dny a obešel celý ostrov, ale nenašel nikde ani města, ani stanoviště lodí, ani člověka sobě podobného; že všichni jeho soudruzi zahynuli na moři a on že je vržen na ostrov, ze kterého není návratu; že je sám mezi nízkými tvory divochy, kteří mluví jiným jazykem, v němž není možno rozeznati slov ani smyslu; tak žaloval a divoška mu naslouchala, ležíc na písku, až usnula jako ukolébána nářkem jeho bolesti. Tu umlknul Luiz a tiše dýchal.

Ráno seděli spolu na skále nad mořem, odkud bylo viděti veškeren obzor. Tam rozpomenul se Dom Luiz na svůj celý život, na nádheru a skvělost Lisabonu, na svou lásku, na své cesty a na vše, co byl v světě viděl, a zavřel oči, aby v sobě našel krásné obrazy svého života. Když pak opět otevřel oči, viděl divošku, jak sedíc na svých patách, pohlíží před sebe kosýma, jaksi bezrozumnýma očima; viděl, jak je pěkná, s maličkými ňadry a tenkými údy, hnědá jako hlinka a pěkně vzpřímená.

Tam na té skále sedával často, aby vyhlížel nějakou loď; viděl slunce vycházeti z moře a zapadati v něm a zvykl si na ně i na všechno ostatní. Poznával sladkost toho ostrova a jeho podnebí, jež bylo jako ostrov lásky. Někdy k němu přicházeli divoši a vážili si ho, a dřepíce v kruhu, posedávali tam jako tučňáci; byli mezi nimi tetovaní a velmi staří, a nosili mu podíly z jídla, aby ho živili. Když pak přišla doba dešťů, usídlil se Dom Luiz v divoščině chýši. Tak žil mezi divochy a byl nahý jako oni, ale pohrdal jimi a nenaučil se ani jednomu slovu jejich jazyka. Nevěděl, jak říkají ostrovu, na němž bydlel, střeše, která ho kryla, a ženě, jež byla před bohem jeho jedinou družkou. Když se vracel do stanu, nalezl tam připraveno jídlo, lože a tichou náruč hnědé ženy. Ačkoliv o ní smýšlel, že snad není lidským tvorem a že se podobá ostatním zvířatům, přece byl k ní takový, že jí vypravoval svým jazykem, a byl spokojen, že ho pozorně poslouchá; a tak jí vypravoval všechno, co pořád zaměstnávalo jeho mysl: o životě v Lisabonu, o svém domě, o podrobnostech svých cest; zpočátku ho mrzelo, že divoška nerozumí slovům ani smyslu toho, co mluvil, ale pak si zvykl i na to a vypravoval jí vše pořád týmiž slovy a obraty, a vždy potom ji bral do náručí jako svou manželku.

Ale během času byla jeho vypravování stále kratší a přervanější; příběhy unikaly Dom Luizovi, jako by se nebyly staly, jako by se vůbec nic nebylo stalo; celé dny ležel na loži, zamýšleje se pro sebe, a mlčel. Zvykl si na všechno tak, že neustále seděl na své skále, ale nevyhlížel už žádné lodi. Tak uplynulo několik let, a Luiz zapomněl na návrat, na minulost i na svou rodnou řeč, a jeho mysl byla stejně němá jako jeho jazyk. Vždy večer se navracel do své chýše, ale neseznámil se s divochy blíže než prvního dne, kdy byl přistal.

Jednou v létě byl hluboko uvnitř lesa a náhle se ho zmocnil takový nepokoj, že vyběhl z lesa a tam spatřil na moři kotvící krásnou loď. Tu běžel s tlukoucím srdcem ke břehu, aby vystoupil na svou skálu, a když k ní přišel, uviděl na pobřeží skupinu námořníků a důstojníků; i ukryl se za kamenem jako divoch a naslouchal. Jejich slova dotýkala se jeho paměti a on pochopil, že příchozí mluví jeho jazykem. Povstal tedy a chtěl na ně promluvit, ale vykřikl jenom hlasitě. Příchozí se ulekli, a on vykřikl podruhé, a oni zdvihli karabiny; vtom rozvázal se jeho jazyk a zvolal: “Senhores, slitování!” Všichni vykřikli radostí a spěchali k němu; ale Luize popadl divošský pocit, že musí před nimi utéci, oni ho však již obstoupili, objímali po řadě a zasypávali otázkami. Tak stál uprostřed nich nahý a plný úzkosti, rozhlížeje se, kudy by prchl.

“Neboj se,” řekl mu starý důstojník, “a vzpamatuj se, že jsi člověk. Přineste mu maso a víno, neboť se zdá být hubený a bídný. Ty pak poseď s námi a odpočiň si, abys si znovu navykl lidské řeči a ne křikům, jakými snad mluví opice.” I přinesli Dom Luizovi sladké víno, upravená masa a suchary; on pak seděl mezi ostatními jako ve snu a jedl a pociťoval, že se mu navrací paměť. Též ostatní jedli a pili a hovořili vesele, radujíce se, že nalezli krajana. Když Luiz pojedl, naplnil ho sladký pocit vděčnosti jako tenkrát, když ho nasytila divoška, jakož i radost nad krásnou řečí, kterou slyšel a jíž rozuměl, a nad družnými lidmi, kteří na něj mluvili jako na bratra. Proto přišla mu slova sama na jazyk a on jim všem děkoval, pokud dovedl.

“Odpočiň si ještě,” řekl mu starý důstojník, “a pak nám povíš, kdo jsi a jak jsi sem přišel. I vrátí se ti pak převzácný dar jazyka, neboť nic není krásnějšího nad to, že člověk může hovořiti, vypravovati své příběhy a vylévati své city.”

Zatímco tak mluvil, naladil jeden mladý námořník svůj hlas a počal potichu zpívati krásnou píseň o muži, jenž odejel za moře a jak jeho milenka prosí moře, větry a obzor, aby jí ho vrátily; při tom byl její stesk vysloven nejpěknějšími slovy, jež by kdo dovedl nalézti. Po něm jiní zpívali nebo recitovali jiné básně podobného obsahu a čím dále tím smutnější; ty písně opěvovaly touhu po milém, lodě, jež vyplouvají do dalekých zemí, a věčně měnivé moře; konečně se všichni rozpomínali na domov a na všechny, koho tam opustili. Dom Luiz plakal v slzách, bylť až k bolesti šťastný prožitými útrapami a tím, že se vše tak rozluštilo, že odvyknuv vší řeči, slyšel nyní krásnou hudbu básní, a proto, že to bylo vše jako sen, o nějž se bál.

Posléze zdvihl se starý důstojník a řekl: “Děti, teď si prohlédneme tento ostrov, který jsme tu našli v moři, a před západem slunce se tady sejdeme, abychom se přeplavili na loď. V noci pak zdvihneme kotvy a pod ochranou boží poplujeme zpátky. Ty pak,” obrátil se k Luizovi, “máš-li tu něco, co je tvé a co chceš vzíti s sebou jako památku, přines to sem a počkej tu na nás před západem slunce.” Námořníci se tedy rozptýlili po pobřeží, a Dom Luiz se ubíral k divoščině chýši; čím dále tím více se loudal, staraje se v mysli, jak by divošce řekl, že musí odjeti pryč a opustiti ji. I na kámen si cestou sedl a uvažoval, že nemůže jen tak utéci beze vší vděčnosti, když s ní prožil deset let; vzpomněl si na vše, co mu kdy prokázala a jak ho živila a sloužila mu svým tělem i svou prací. Potom šel do jejího stanu, sedl si k ní a mluvil velmi mnoho a překotně, jako by ji tím chtěl přesvědčiti; vypravoval jí, že pro něj přijeli a že musí odplouti pro nutné záležitosti, jež si vymyslil ve velkém poctu. Pak ji vzal do náruče a děkoval jí za všechno, co mu prokázala, a sliboval, že se brzo vrátí, dokládaje se přísahami a dušováním. Když už dlouho mluvil, zpozoroval, že ona ho poslouchá bez rozumu a pochopení, a tu se velice rozmrzel, ztráceje trpělivost, a opakoval všechny důvody co nejnaléhavěji a dupal přitom nohou, jak byl netrpěliv. Náhle ho napadlo, že snad námořníci už odplouvají, nečekajíce na něho, i vyběhl uprostřed řeči z chýše a spěchal na břeh.