Tu řekla Helena, aby se posadil, a ptala se, co chce; avšak přitom se na něj dívala takovýma očima, že se Jakubovi sevřelo hrdlo, a on nemohl mluvit. V té chvíli vešla do pokoje jeho dceruška, ale Helena ji udeřila a poslala pryč. Tu sklopil Jakub oči a viděl, jak je otrhaný a bídný, i řekl si, že jeho ošklivost Helenu uráží, že je trestanec a žebrák, kdežto ona se stala pyšnou paní; a tedy odešel beze slova, pln lásky a zármutku, neboť kromě ní neměl nikoho, koho by miloval.

A tak žila Helena dále bez jediné myšlenky v hlavě a jediného pohnutí v srdci, a Jakub zatím odešel do vzdáleného města, aby tam zbohatl a byl vznešený a slavný, aby mohl potom předstoupiti před Helenu jako rovný před rovnou. Tak bohatl Jakub a opotřebovával se a stal se slavný. Všichni žasli nad ohromnou vůlí a výkonností toho člověka, ale on prožíval jen jednu myšlenku, aby rychle zbohatl a vrátil se k Heleně.

Tedy po čtyřech létech se navrátil Jakub k Heleně. Přijel v tak krásném kočáře, že všechno služebnictvo Helenino se postavilo ve dveřích a klanělo se mu. Ale on vyběhl po schodech nahoru a spěchal k Heleně, ona ho však nepoznala. “Já jsem Jakub,” řekl a ona mu řekla: “Co na mně chcete?” Tu sevřelo se Jakubovi hrdlo tak, že nemohl mluvit. V tu chvíli přistoupila k Heleně její dceruška; Jakub se na ni usmál, ale vtom mu vyhrkly z očí slzy, neboť povážil, že uplynulo už deset let od jejich prvního políbení. I myslil si Jakub, že musí Heleně připomenouti jejich někdejší lásku; proto líčil jejich schůzky, tajnosti i tělesná znamínka; popsal dům, zahradu a všechny dny, jak šly za sebou a co v nich mluvili a dělali a v jakých radostech tenkrát žili. “Nepamatuji se na ně,” odpověděla Helena.

Tedy vypravoval Jakub, jak žil pět let v žaláři, jak musil pracovat v opovržení a nízkosti, jak na ni čekal a vzpomínal; s podrobnostmi líčil své útrapy v čase, svou samotu, lásku a obavy: a při tom bylo vidět vrásky, jež hluboko vnikly do jeho obličeje. Ale Helena zůstala zabrána ve své nic. Tedy Jakub vypravoval, jak ji potom hledal po celém světě, až ji nakonec našel, a jak nemohl promluvit; a jak se potom chtěl pro ni stát bohatý a slavný, jak se to vyplnilo, kolik má peněz a jak mnoho cti. Ale čím dále mluvil, tím vzdálenější a nepřítomnější Helena byla.

Tedy Jakub řekl, že by měli spolu vychovávat svou dceru, aby měla otce i matku. “Nemám jí ráda,” řekla Helena. Tu Jakub hrozně zesmutněl, neboť viděl, že mezi nimi není žádného spojení a že jsou jako odděleni od sebe navěky. Viděl, že její srdce je mrtvo a bez lásky a nemůže býti vzkříšeno. Proto se mu zdálo, že má bdíti nad tím mrtvým srdcem, jako je zvykem hlídati zemřelé a činiti na jejich počest skutky dobrodiní. Prodal tedy všechno, co měl, a usadil se blízko Heleny; navštěvoval ji každého dne, a protože nedovedl mluvit o sobě nebo o ní nebo o věcech jim blízkých, aby mu přitom nevnikaly slzy do očí, mluvil jen o všeobecných lidských věcech, povznešených nad plynoucí život; lidé ho považovali za filozofa a velmi si ho vážili.

Když to však trvalo několik let, vznikla v něm myšlenka, že musí odjet na konec světa, aby na Helenu zapomněl. Posledního večera ji navštívil, ale o ničem jí neřekl; mluvil žensky a bizarně, aby ji rozveselil; avšak Helena zůstala lhostejná a nehybná. Potom Jakub vstal, řekl “Na shledanou” a šel po schodech dolů; ale na posledním schodě pocítil v srdci tak prudkou bolest, že vykřikl a vrhl se úprkem zpět; chytil Helenu oběma rukama a strhl ji k sobě. Helena se hrozně bránila; bylo mu, jako by nevěděl, co dělá, ale zdálo se mu, že zápasí po dlouhé, strašně tmavé hodiny proti veliké síle, jež se bránila; tu mu tak vstoupila krev do hlavy, že nevěděl, co dělá. Teprve po chvíli věděl, že Helena visí na jeho šíji a líbá ho ze všech sil nenasytnými a náruživými polibky; že on ji nese v rukou jako před dvanácti lety a zahrnuje polibky a vyznáními. A najednou zmizelo dvanáct let a Helena spočívá v jeho náručí; tyká mu mezi polibky, rozechvívá se zmatkem a nevinností, vrhá se na něho celým tělem a celým srdcem; brání se, umírá, prosí a směje se. Nikdy nebudou syti těchto polibků a nikdy nevyčerpají poklad svých radostí; hodiny nerozdělí jejich objetí a dlouhé hodiny nezmaří jejich štěstí, veškerá věčnost nezmaří štěstí jejich lásky.

Ale když nastalo ráno, spala Helena na rameni Jakubově, Jakub pak přemýšlel o tom, že byl marně pět let ve vězení, kde pracoval v trpělivosti a ponížení; že nadarmo byl bohatý a měl statky, čest a úřady, že nadarmo zmoudřel a byl moudrý jako filozof a vážený u lidí; neboť to vše bylo jako prázdná chvíle, jež uplývá mezi dvěma polibky, jako chvíle marnosti mezi dvěma milenci. “Jak mnoho člověk prožije mezi dvěma polibky,” řekl nahlas. Tu otevřela Helena své krásné oči a pohlížela na Jakuba, jako by se divila, že je u ní; i políbil ji Jakub a řekl: “Heleno, včera jsi usnula v mých rukou v domě svého otce a spala jsi beze snů a vědomí, beze snů jsi prospala čas mezi dvěma polibky.”

Helena byla bledá a zašeptala: “Jak mnoho člověk vytrpí mezi dvěma polibky!”

A Jakub pocítil v srdci, že je starý a blízký smrti.

(Vlastislavu Hofmanovi)

Svého času žil v Lisaboně Dom Luiz de Faria, který potom odplul do světa, a poznav jeho největší část, zemřel na nejvzdálenějším ostrově, jejž si můžeme představiti. Za svého života v Lisaboně byl to muž plný rozumu a váhy; žil tedy, jak takoví mužové žijí, tak, aby vyhověl sobě a neškodil ostatním, a zaujímal pro sebe tolik místa, kolik chtěl podle své vrozené pýchy. Ale i ten život ho omrzel a stal se mu obtíží; i převedl svůj majetek na peníze a odplul první lodí do světa.

Tak pluli na té lodi nejprve do Cádizu a potom do Palerma, Cařihradu a Bejrútu, do Palestiny, do Egypta a kolem Arábie až na Cejlon; potom obepluli i Zadní Indii a ostrovy jako Jávu a nato zamířili opět na širé moře k východu slunce a na jih. Někdy potkávali krajany, kteří se navracovali domů a plakali radostí, když se vyptávali na vlast. Ve všech těch zemích viděl Dom Luiz tak mnoho podivuhodného a skoro zázračného, že se mu zdálo, jako by byl na všechno zapomněl. Když tak pluli po tom širém moři, přepadlo je bouřlivé počasí a jejich loď se zmítala na vlnách jako korek, jenž nemá směru ani držení. Po tři dny se bouře neustále stupňovala a třetí noci přirazila jejich loď na korálové úskalí. Dom Luiz se cítil za strašného praskotu vyzdvižen do výše a pak sletěl do vody; ale voda ho vyhodila zpět a vrhla ho bez vědomí na tříšť trámů. Když se probudil, viděl, že je jasné poledne a on sám a sám že pluje na hromadě rozbitých trámů po klidném moři. V tu chvíli pocítil poprvé radost nad životem. Pak plavil se až do večera a celou tu noc a celý následující den, ale nikde neviděl země. Nadto břevna, na kterých se plavil, se vodou uvolňovala a ztrácela se kus po kuse a marně je Luiz svazoval dohromady cáry svých šatů. Konečně zbyly mu už jen tři chatrné trámce a on klesal únavou a pocitem opuštěnosti; tedy rozloučil se Dom Luiz se životem a odevzdal se do vůle boží.

Třetího dne za úsvitu viděl, že ho vlny nesou k překrásnému ostrovu, který jako by se vznášel na vodách se svými rozkošnými háji a zeleným porostem. Pak vstoupil konečně na zem, pokryt solí a pěnou. V té chvíli vyšlo z lesa několik divochů, ale Dom Luiz vykřikl proti nim nepřátelsky, protože se jich bál. Potom poklekl k modlitbě, poklesl na zem a usnul na břehu moře.

K západu slunce ho probudil hlad. Písek kol něho byl pln šlépějí po bosých ploských nohách, a Dom Luiz se zaradoval, že kolem něho seděli na bobku divoši, divili se mu a mluvili o něm, a že mu nic neudělali. Tedy šel si hledat potravu, ale byla už tma. Když obešel skálu, spatřil divochy sedět v kruhu a večeřet; viděl muže, ženy i děti v tom kruhu, ale sám se postavil opodál a netroufal si přistoupiti blíže, tak jako žebrák z cizí obce. Tu zdvihla se mezi ostatními mladá divoška a donesla mu ošatku plnou ovoce. Luiz vrhl se na ošatku a jedl banány, fíky staré i čerstvé a jiné ovoce, a syrové mušle, maso sušené na slunci a sladký chléb jiného druhu než náš chléb. Dívka mu ještě donesla džbán pramenité vody, a sedíc v dřepu, dívala se, jak jí. Když se Luiz najedl a napil, pocítil úlevu v celém těle a jal se nahlas děkovati dívce za její dary a vodu, za její milosrdenství i za milosrdenství všech ostatních. Zatímco tak mluvil, rostla v něm vděčnost jako sladká tíseň přeplněného srdce a rozplýval se v taková slova, že nikdy dosud nedovedl tak mluvit; divoška pak před ním seděla a naslouchala.