“Dříve rozvaž všechny své skutky,” pravil kněz, “a dobře se na vše rozpomeň. Nevadí ti nemoc a jsi dosti při svých smyslech, abys nezapomněl na nic důležitého?” “Nikdy jsem neviděl svůj život tak jasně a úplně jako teď,” odpověděl Manoel.

Zpovědník se zaradoval nad jeho pokorou, řekl kolemstojícím, aby odešli, a usedl k Manoelovu loži, aby ho vyslechl; a Manoel se nato ptal: “V jakém pořádku se mám zpovídat? Podle času, podle zemí nebo dle skutků?”

“Jak dovedeš,” řekl kněz, “ale nejraději podle skutků. Vidím, že jsi rozumný muž, a chválím tě pro tvou odevzdanost do vůle boží. Dobře je tomu, kdo bez výčitek a bázně se loučí se životem, aby nastoupil velikou cestu do lepšího světa.”

“Můj život,” odpověděl na to Manoel, “byl namáhavý, a proto těším se na dlouhé odpočinutí a spánek, a nebojím se hrobu, neboť je to lože bez moskytů, ani temnoty, neboť v ní není ani zlodějů, ani hadů. Nikdy už nebudu žít na tak blažených ostrovech a nikdy už neuslyším tak krásných zpěvů, jako jsem slyšel na svých cestách. Ale chci spát a snít o tom, co jsem miloval, a nikdy .nezapomenu na to vše, na nic z toho, co jsem kdy viděl.”

Nato se Manoel vzpřímil na lůžku a počal mluviti: “Je toho velice mnoho, co jsem zažil, a příběh mého života je tak dlouhý, že ani nevím, kde bych začal a jak bych nevynechal nic podstatného, ani nedovedu to vylíčit tak krásně, jak jsem to viděl a zažil. Jistěže člověk před smrtí je spravedliv k svému životu; proto se mi zdá všechno, co mne potkalo nebo co jsem dělal, stejně významné a důležité. Závažné je, jak jsem odešel z rodného města, a závažné je i to, že jsem se nikdy nevracel, nýbrž stále jsem setrvával v cizích krajinách, a že mne to ustavičně zase táhlo dále a že mne tato myšlenka neopustila nikdy a na žádném místě.

Jak bych ti mohl vypovědět to vše, co jsem ve světě potkal? Znám všechny přístavy světa i ostrovy a země, i národy, které v nich obývají; stačí mi jen, abych zavřel oči, a moje mysl je plna obrazů; nikdy nevymyslíš nic takového, jako jsou všechny písně světa, a tance, a polibky, nejrůznější města, podivné háje a květiny a moře a vše, z čeho svět ještě pozůstává. I všechny domorodé ženy chtěl bych chválit dle jejich barvy a dle sestrojení jejich těla a šatu i podle jejich očí a vůně a podle všeho, čím se od sebe rozlišují a v čem se jejich podstata shoduje. Prodělal jsem mnohé nemoci, jaké se vyskytují v různých pásmech světa, a často jsem byl také zajat, ale opět jsem unikl útěkem; ale i když jsem nebyl v zajetí a když jsem žil v nejkrásnějších krajinách a odpočíval pod palmami, přece mne moje touha a dychtivost vedly zase dále, abych se odtrhnul a spěchal do jiných končin a do nových dálek.”

“Námořníku,” pravil kněz, “neptám se tě, kde jsi byl a co jsi viděl, nýbrž jaké byly tvé skutky a co v tvém bludném životě bylo dobrého a zlého.”

“Mé skutky,” řekl Manoel, “byly různé podle zemí, ve kterých jsem žil; ale jistě jsem dělal všechno, k čemu jsem měl příležitost. Byl jsem někdy bohat, že jsem neznal konce své moci, a jindy jsem chodil nahý, nemaje ani hole, kterou bych zaplašil hada nebo zlé opice. Jindy však jsem užíval hole, abych jí tloukl otroky do neřádných zad a opíral se o ni, když se mně všichni lidé klaněli v bazáru i na ulici. Sám pak jsem sloužil většinu svého života a nosil jsem břemena jako velbloud.”

“To všechno,” řekl kněz netrpělivě, “je jistě zajímavé; ale nyní bůh káže, abys se zpovídal z těžkých hříchů, jako je vražda, násilí, lup nebo krádež; dále smilstvo, obžerství, lež a podvod; dále hry a klení, ubližování slabým, bezbožnost a nevěra; nejen skutky, nýbrž i řeči a myšlení proti zákonu a ctnosti.”

“Jistě i takové skutky jsem činil,” mluvil Manoel; “chceš-li to tak tuze vědět, tedy ti povím i to, že jsem zabíjel buď v obraně, nebo v útoku podle nejrůznějších pravidel a s velikou silou; co se pak týče smilstva, mohu ti popsat různé ženy na světě, z nichž každá se podobala nové krajině nebo novému ostrovu, na který vstupuješ z údivu a zvědavosti. To jsou jednotlivosti samy o sobě ovšem hodné vypravování a podivné, ale nyní se mi zdají méně důležitými; více se divím a více si vzpomínám, že jsem viděl tak veliké dálky, že jsem se jich hrozil jako propasti, a přece jsem se do nich vrhl s radostí a bez váhání.”

Tu vzdychl kněz a řekl: “Lituj raději svých hříchů, aby ti je bůh odpustil, než přijdeš k soudu.” Ale Manoel odpověděl: “Nelituji ničeho z toho, co jsem dělal; můj život byl jediný úmysl a nevím, co bylo vedle toho dobrého a zlého; myslím, že důležitější je to, že znám každý směr světa a že jsem plul po všech světových stranách, a cestou jsem viděl všechna moře i země. A není nade vše jiné důležité to, že jsem viděl tolik blažených i pustých končin a pořád jsem potkával nové země a zázraky a vzdálenosti?”

“Boj se poslední spravedlnosti!” zvolal kněz velmi hlasitě, popaden hněvem.

“Spravedlivé a slušné jest,” řekl mu Manoel, “měřiti můj život ne podle dobrého a zlého, ale podle dálek, které jsem prošel; ale ach, teď tu ležím na boku jako stržená loď a nemohu dále.”

“Jeď si tedy do pekla, sviňský námořníku,” vykřikl kněz, “nikdy ještě neviděl jsem člověka v poslední hodince tak zatvrzelého; nějaká strašná kletba musí na tobě ležet, že tak mluvíš.” To řekl a spěchal pryč.

“Jdi si, kněže,” volal za ním Manoel, “nevím už, co ode mne chceš.”

I odešel kněz a Manoel se obrátil ke zdi, aby spal. Tu se mu zdálo, že chodí po ulicích města, nevěda, proč a kam jde, až najednou se podivil, že stojí v přístavě nad vodou. Voda byla temná, tiše šuměla a oplachovala boky černých lodí, jež se zdály opuštěny. Jen jeden veliký koráb stál uprostřed nich a na jeho palubě se mihala červená světla jako před odplutím a kolem na vodě se točily člunky. Vedle Manoela stanuli dva muži a mluvili spolu hlasitě; ale Manoel marně napínal zrak, aby je poznal; rovněž nemohl ani slova zachytit z jejich hovoru, třebaže nemluvili cizí řečí. Zatímco tak hovořili, zazněl na palubě té lodi velký zvon a zvonil podivně a nesmírně dlouho. Tu slézali oba mužové neradi a s váháním do člunu a Manoel se jich ptal: “Kam jedete?” Tu jeden z nich řekl a Manoel mu rozuměl: “Do pekla.” “Jak kdybych jel s vámi,” vykřikl Manoel a s vášnivou toužebností skočil doprostřed člunu; člun sblížil se náhle s korábem, voda a tma splynuly a také Manoel zanikl v té neskutečnosti a přízračnosti. Bratr, jenž seděl u jeho lůžka, věděl už chvíli, že Manoel je mrtev, a modlil se nad ním. Pak vstal a odešel, aby přinesl vodu k omývání mrtvoly a prostěradlo.

Překročit práh dálky, velké moře a přístavy za mořem plné lodí! Nevím, co mne stále nutkalo překročit břeh Evropy a proč celé období mého života plnilo se touhou po odjezdu. Myšlenka odjezdu zaměstnávala mne dlouho, až konečně jsem se rozhodl a vstoupil jsem na loď Oceanic plující ze Southamptonu do Ameriky. Dnes zborcen a rozražen leží Oceanic na dně mořském; ale tenkrát byla to ohromná loď o sedmi palubách, plovoucí rychlostí víc než dvaceti uzlů, o nosnosti padesáti tisíc tun. Na tři tisíce lidí plulo po ní v přepychu a bezpečí, a nikdo netušil, že by tato velikost a pýcha, jež zdála se nepotopitelná, mohla strašně zahynout.

Cestující patřili zčásti mezinárodní společnosti, která se tmelí potřebou zábavy. Byli tu lidé všech jazyků a nepovědomých úmyslů, jiní napínali síť obchodu mezi světy a jiní hledali nový břeh života jako já. Byly tam mladé ženy, jež zvyšovaly zájem; některé z nich smavé a zářící, oživené hudbou a štěstím; některé ležely útle na lenoškách, tyto mluvily hořkým. hlasem a dráždily očima všechny muže. Ještě krásnější byly ty, jež se zamyšleně dívaly na oceán, a jiné, které se růžově usmívaly mezi strachem a radostí, zpola nemocné závratí při pohledu na moře.

– Slunečné větry celé dny, celé dny zvlňují nekonečné, pohnuté, zázračné moře, a po něm se slavnostně vznáší veliká loď, cestou zvoní, houká a tryská barevnými světly, veliká loď, jaká ještě nikdy neplula.