– Zářivé hostiny přeplňují zlaté sály a na palubě hudba vrhá proud radosti mezi lidi, jásavé vlny skvělosti a vítězného pochodu na moři. Jaké opojení, kouzlo cest, z krásy na moři jaké opojení! Ale proč mne to vše nenasycuje, proč někdy, zvlášť někdy odcházím stranou?

– Pod komínem sedí černoch zpoceny žárem a olejem kotelny a zpívá. Lodníci volají, shora letí zvonkové signály, zmatek a kázeň služby se tu prudce směšuje a z hloubi stoupá žhavý, energický dech mechanismu. Každým okamžikem roste v nás pocit dálky a tlak rychlosti.

Proč mne toto vše nemůže nasytit? Zabloudil jsem dolů do podpalubí vystěhovalců a nahoru mezi plavce; mátl jsem se na bludišti schodů, jak složitá je tato loď, a vystoupil jsem na oddělenou část paluby, na které jsem dosud nebyl. Nevěděl jsem, co chci; lidé tu přecházeli a zakrývali mně mladou dívku, na kterou jsem se chtěl dívat. Vidět ji! Sedí sama s hlavou odvrácenou, truchlivost splývá po jejích šatech a vidím ještě její vlasy chvěti se větrem: Čemu se odevzdává? Jaké ticho plní její mysl, že sedí tak bez hnutí? Jaký cit urovnal ji v takovém klidu, v tom dlouhém a volném pohybu spočinutí, v pohybu, která se roní z duše široce rozevřené?

Často jsem myslil, která z žen je nejkrásnější a nejlepší; ale ačkoliv jsem se divil jejich kráse a dotýkaly se zvláštním vzrušením mého srdce, přece nikdy jsem nebyl uchvácen citem duše široce rozevřené. Nikdy nerozevřely se přede mnou takové oči jako tyto, na něž nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu, že se pro mne otevřely nesmírně dlouhým pohledem, věrným v okamžiku. Nezapomenu ani to, že zavřela oči, ale neodvrátila tváře, růžově zardělá. Růžový dech dechl na mne citem rozkoše a lásky. Nikdy nevzhlédly ke mně oči tak plné lásky a tak prosté zamilování, kdo pochopí ten rozdíl? Andělské duše lidí, kdo znáte ten rozdíl, čtěte lásku v očích; najdete v nich jako zjevení ve velkém světle, a zjeví se vám i vaše vlastní city v úžasném jasu a množství, jako byste byli otevřeni dokořán. Tu vydechnete ze sebe zvláštní dech volnosti a šíře, neboť vše je nekonečná síře. – Jaký stud provál její tváře kvetoucím dechnutím, jaká slabost uvolnila její pohyby, že zdají se plynouti ke mně? Nyní je okamžik, spočinula bez hnutí v jediném pohybu pasivity, v poloze neskonalého trvání; nyní je okamžik nesmírného utkvění, kdy se rodí láska. Neskonalý vztah štěstí mezi hranami mé hranatosti a její krásou, jež utvářela její život; zrozený souvztah mezi mým životem a jejím, liliově vztyčeným!

Z jaké to hloubi srdce vystupuje smutek z lásky? Večer byl dlouhý a nejistý, cítil jsem zmatek věcí a trýzeň z nejistoty toho všeho, co mne obklopovalo. Starost a trýzeň mně sevřely srdce a zraněně mne zaplavovaly citem lásky. Celý můj život se otevřel a naplnil se láskou, neboť v ní je toto vše: cit, štěstí, zázrak, tušení i sen. To všechno je sen; krásný sen mne obstoupil a stvořil kolem mne novou skutečnost podivně uplývající. To všechno je láska; nyní vím, že nemohu než oddati se lásce, beze zbytku, jak říkají filozofové. Divotvorná lásko, před kroky mého srdce leží celý život. Staň se mně příčinou, průběhem a cílem, stvořuj mne, splňuj mne a vznášej se přede mnou. Unášej mne, plynoucí lásko, směrem, jejž neznám!

Bez konců skutečnost nesmírně rozevřená, odkud rodí se pocit snu ve chvíli nejvyšších radostí? Blažení lidé, v okamžiku štěstí vy znáte to podivné zdání, že je to snad sen. Uprostřed své lásky já měl jsem nevýslovný cit, že je to snad sen. Všechny sny člověka jsou zmatené a rodí se z vnitřního zmatku; ve snech zjevuje se stálý nevědomý zmatek našeho nitra, a proto všechno zmatené (neboť největší bolesti a rozkoše jsou plny zmatku) podobá se snu a snad i v sobě obsahuje části snu. Tak i má láska, radost v ní a všechno to hrozné, co dálo se pak, splynulo s hlubokým snem; uprostřed snu pronikla mé srdce nevýslovná bolest a hrůza, a mé srdce nikdy se nezbaví této můry.

Prostřed smrtelné noci zabloudil Oceanic na ledovém moři do jiného světa přízraků; hledejte jej mezi fantómy lidských postrachů, kde jsou výbuchy sopek, požáry divadel, zemětřesení, hořící lodi, srážky vlaků a exploze v dolech. Největší té doby loď světa, nejdokonalejší dosud výtvor člověka a veškeré lidské techniky skvostná koruna, tato loď zázrak na první své plavbě za moře, na nejživější silnici mořské narazila na ledovec a roztříštěna klesla do hloubky se dvěma tisíci lidí, jež vezla do nové země. Celý svět vykřikl hrůzou a obdivem při tomto úžasném divadle, a můj život nikdy se neodvrátí od tohoto podivného obrazu: zářivé zjevení lodi vysoko na moři, radost mezi dálkami a přes moře závratný let; to vše řítí se do sebe najednou strženo ve zmatku, vše zhasíná a mizí ve strašné tmě, v té černé studni beze dna a beze stěn, v níž jsem.

V hučící noci loď na moři smrtelně zasažena. Z hvězd nebo z hlubin moře zadul van smrti jako prudký vítr. Kam oko dohlédlo (dohlédlo do nekonečna, neboť pohled mroucích nikde nekončí), ležela oblast smrti; byla jako hučení vod, jako moře mrazivě zvlněné pod nebesy. Spatřil jsem smrt zblízka; byla to mrtvá loď na moři, bez konce vanoucí vody, nebesa bez hranic a nesčíslný zástup lidí shromážděných ve hluboké hodině.

Uprostřed všeho jako nejhlubší střed tmy rozevřela se přede mnou myšlenka na smrt a táhla mne k sobě. V zástupu lidí hledal jsem tu, kterou jsem miloval v úzkosti a v ustavičné bolesti. Čím je to, že milenci chtějí tak často umřít spolu? Divný a přesilný pocit lásky, umřít spolu. Spolu se vrhnout do závratné hlubiny, rozplynout se spolu do nesmírné šíře. Spolu po konci všeho, věcné spojení, ustavičně spolu! Ó proč jsem tenkrát nezemřel, proč jsme nezemřeli oba dva? Běda, ztratil jsem ji navždy, ale smrt, která nás nespojila, nás nemohla úplně odloučit. Ona je mrtva, mrtva, mé srdce je mrtvo, ale má láska k ní trvá, zcela nadpřirozená a posmrtná.

Ó lásko, navěky tě tak jmenuji, po smrti, po skonání všeho i po uplynutí života. Hrob, který není nikde, který se rozplynul; ona, jež navždy zůstává v neskutečnosti! Kde jest spolu, sami, navždy a tisíckrát? Spolu, sami, jaké kouzlo a jaký věčný smutek! Spolu, a navždy, jaký pláč visí na těchto podivných slovech, jež musím stále opakovat! Zázračné obrazy lásky, jež vidím zavřenýma očima, se nikdy nemění, jsou mrtvé; a její stín zbavený skutečnosti provždy přitahuje můj život k sobě a činí z něho podivné vytržení. –

Oceanic blížil se již k svému cíli, když octl se v oblasti ledového pole. Kvečeru (byla hvězdná a mrazivá noc) ohlašoval studený vítr blízkost ker, neboť široko přes ledové pole rozprostírá se sféra chladu. Bylo hluboko v noci, když narazil Oceanic na ledovou horu, a do tří hodin klesla tato pyšná loď jako kámen ke dnu do hloubky dvou tisíc metrů se všemi lidmi, kteří na ní zůstali. – Pocítil jsem prudký náraz a slyšel jsem po chodbách kvapiti mnoho lidí; ale teprve později jsem cítil, že se zastavily stroje, a tu mne pojala hrůza. Ač na palubě bylo mnoho postrachu a zmatku, přece nikdo nevěřil, že loď je zničena, a každý bál se vstoupiti do záchranných člunů, neboť pohled dolů do hlubiny zdál se děsivý a vál z ní chlad jako z otevřeného hrobu. Snad teprve když všichni pochopili, že v celém rozsahu se dějí záchranné práce a všechno úsilí směřuje ke spáse životů, probudil se v lidech strach o život, divoký pud života a hrůza před smrtí; teprve potom udály se strašné scény paniky, kdy dav prudce vrhl se ke člunům a kdy bylo nutno stříleti do lidí, aby byl udržen pořádek.

Věděl jsem, že záchranných člunů je sotva pro třetinu cestujících. Všichni ostatní byli nutně odsouzeni, aby zahynuli bez pomoci, opuštěni ode všech, bez přívětivé péče lidí a bez paprsku naděje; musili zemřít s plným vědomím bezmoci, s očima otevřenýma a s tváří své duše nezastřenou před nepředstavitelným, jež viděli nastávat. Jako viditelný symbol jejich posledních myšlenek volaly rakety o pomoc pro ztracené a tonoucí. V jejich jménu po dvě hodiny signalizoval lodní telegrafista všem lodím a vzdálené zemi Zachraňte naše duše. Zahynul na Oceanicu ve stáří dvaceti let, zůstav příliš dlouho u aparátu. Dobrovolně zahynuli všichni, kdož pomáhali zachraňovati ostatní, a vydali tak světu příklad; byli to mužové slavní, stojící v moci nebo bohatí, lidé, kteří poznali největší rozkoše života, a přece nelpěli na životě tak jako množství méně šťastných. Zachráněny byly všechny děti a většina žen, neboť všechen život lidský je z nich. Do jednoho zahynulo všechno to množství lidí, z nichž každý svým koncem stal se podivuhodným obrazem člověka: lidského heroismu nebo lidské slabosti, bázně, bolesti, rezignace nebo obětavosti až do smrti.