Můj otec zděšen se ohlédl na Niccola. Niccolo Beccari už vstal, ale nebylo viděti, co zůstalo pod jeho rozsekanou maskou. Giannina ho objala kolem krku, a tisknouc se k němu celým svým horoucím rozníceným tělem, líbala s opilou vášní jeho zkrvácené rty. ,Paolo,‘ šeptala, ,miluji tě od včerejšího večera, kdys mne líbal. Nyní mne smíš nésti na rukou do Bovi, Paolo,‘ a opět jej líbala na rty uprostřed přervaných slov, třísníc se krví. Tu Niccolo nepronesl slova, a zdvihnuv do náručí její drahocenné tělo, s maskou na tváři a krvavým čelem běžel úprkem ke Cosimovu domu, jenž stál nejblíže. ,Do Bovi,‘ volala Giannina v jeho náručí.

Zatím můj otec omyl v Piave své rány a ukryl mrtvolu Paolovu, kterého večer s pomocí pátera Giudiciho pochoval na svěcené půdě. Naštěstí téhož dne byl od zlodějů na křižovatce probodnut rakouský četník, i řeklo se, že ho zabil Paolo Paruta a utekl do hor, kde po něm úřady skutečně daly pátrati; ale poněvadž to bylo právě v březnu dvacátého prvního roku a nemluvilo se o ničem jiném než o boji v Neapoli a trojdenních bitkách v Piemontě, zapomnělo se brzo i na to.”

Starý kavalír se zastavil v myšlenkách a řekl: “V Richardovi II. je psáno: ,Hoře mé jest uvnitř; zvenčí možno viděti jen stín neviditelného smutku, který sžírá umučenou hruď.‘ Největší útěchou bolesti jest, promítá-li se ven a mění-li se v činy. Šťastné jest utrpení žen, smáčené slzami a křikem. Proklaté jest utrpení mužů, které zavírá jejich ústa a nechává jen na jejich tváři stín mlčelivé bolesti jako nápis uzavřené knihy. Ale největší je zoufalství těch, kteří i tento stín ukrývají pod maskou a nechávají svou bolest v hrozné samotě svého nitra.

“Tedy druhého dne šel můj otec do Cosimova domu navštívit Niccola. Beccari ležel na loži pokryt šarpiemi, s hlavou a tvářemi zavinutými v bílé kukli fáčů a obvazů, s očima zavřenýma. Giannina seděla vedle jeho lůžka a kynula mému otci: ,Tiše, Paolo spí. Po celý den už spí se zavřenýma očima. Niccolň, ten zlorečený ďábel, ten černý pes, posekal Paola po celé hlavě a tváři.‘ Pak vzala mého otce za ruku a posadila ho vedle sebe, šeptajíc: ,Neri, vy nevíte, že Paola miluji? Má láska je silná jako archanděl a sladká jako vánek. Kdyby Paolo byl Beccariho nezabil, byla bych ho zabila já, byla bych mu vrazila do srdce jehlici a ještě bych ji byla smočila v beladoně, aby umíral v bolestech. Ale Paolo byl silnější než Niccolo.‘

Tu pohnula se bílá kukla na tváři Niccolově a krev vyprýštila mezi pruhy obvazů, máčejíc šarpie.

Avšak Giannina to již neviděla, neboť položila obličej na prsa Niccolova a líbala je překypujícími polibky vášnivé ženy. Můj otec se odvrátil k oknu, aby neviděl svýma očima tuto lásku. Taková jest žena ve vášni, že nejplašší dotyk jejích prstů má chuť polibku a její polibky mají chuť závrati, a z jejích prstů vytékají rozkoše jako proud. Giannina byla krásná a planoucí; kdo by se mohl nezachvěti rozkoší pod těmito polibky, kdo by nevykřikl vášní a nezdvihl rukou po této ženě, která umlká mezi pocely a přiznává se, že je přemožena? Neboť taková jest žena ve vášni, že nic není silnějšího než její přemožení a nic není vítěznějšího než její poddání; nic není nejistějšího nad její stud a nic není líbeznějšího nad její obranu.

Avšak je něco podivnějšího, uvažoval můj otec dále, než toto vyvolání ženy v panně, která včera znala sotva sen a zmatek, a dnes zná veškeru nejasnou svůdnost a exaltaci, veškero koketní nebo instinktivní umění, veškeru paniku, sladkost a rdění veliké ženiny chvíle, která jest poddání? V náplni ženství, v rozkoši a ponížení trpnosti se naučila říkati: jsem tvoje; a který muž nebyl by překonán plným štěstím tohoto vlastnictví, že žena, že toto tělo, tyto krásné ruce a cudné nohy, tyto pohyby zdrželivé nebo vášnivé, že to vše spočívá bezbranně v jeho náručí zdrceno, šťastno a přemoženo poznáním velikého slova: jsem tvoje? Ale jak veliká je tato největší rozkoš muže, tak veliká a ještě třikrát větší byla bolest Niccolova.

Zatímco můj otec takto uvažoval, Giannina znehybněla na prsou Niccolových a oddechovala. Tu otevřel Niccolo oči svítící mezi bílými šarpiemi a vyhledal jimi oči mého otce, ale nepromluvil a nepohnul se a sklopil opět víčka, když můj otec tiše odešel, nemoha snésti pohledu očí Niccolových.

A tak také se můj otec odvracel od očí Niccolových, když se Beccari již počínal pozdravovati a když chodil po zahradě s bílou kuklou obvazů na hlavě, opíraje se o Gianninu, jež záříc roznícenýma očima a štěstím nevěsty, neustávala vylíčovati svou lásku a blaženost se sladkým refrénem jména Paolo.

Takto tedy se uzdravoval Niccolň po boku své milenky, jejíž mysl zůstala zastřena od onoho souboje; vpravdě její mysl byla zastřena láskou, neboť nic nebylo podivnějšího než vášeň a rozkoše této dívky, jež kdysi byla ženou bez ženství a klariskou Páně, a nyní obcházela po domě s uvolněnými vlasy a pootevřenými žíznícími rty, vyčerpána v objetích, s očima vyprahlýma, jako by prosila, aby byla rozdrcena novými vášněmi, aby byla až k zničení naplněna neslýchanými radostmi hodnými její šílenosti, aby konečně zemřela usmrcena novou nepřemožitelnou rozkoší, o kterou prosily její rozšířené oči.

Řekl jsem, že Niccolo se pomalu uzdravoval, neboť jeho rány byly spíše četné než vážné, a posléze sňal i kuklu obvazů; i bylo viděti obličej zcela nepodobný Niccolovi, tak bledý a křižovaný dlouhými jizvami, jež stahovaly jeho tváře v novou podobu a výraz. Ale bylo to těžké uzdravování, neboť často, když Niccolo seděl zamlklý a uzavřený, svraštil se prudce jeho obličej, a tenkrát praskaly švy a rány se porozvíraly, mokvajíce čerstvou krví.

Někdy Giannina, sedíc na kolenou Niccolových, pátrala v jeho tváři rozevřenýma nerozumnýma očima; tu Niccolo ji uchopil do náručí a odnášel domů, zasypávaje její paměť novými polibky.

Taková byla vášnivá láska Niccola a Gianniny, a nikdy nebylo lásky, ve které by bylo více polibků a objetí. Konečně přišel čas, kdy zdály se pomalu hasnouti žířivé oči Gianniny; její palčivé rty se pevně svíraly a její pohyby se počaly vléci melancholickou únavou. Po těchto chvílích se vášně dvojnásob stupňovaly a Niccolo s Gianninou se vrhali do zesílených prudších objetí, do zmnožených rozkoší a šíleností; ale potom dvojnásob rostla smutná křehkost Gianninina a ona, klesajíc v apatii, po dlouhé hodiny sedala vedle zamlklého Niccola a pohlížela na nepřítomné věci. Opět klečíc v noci na dlaždicích, viděla se přibližovati svého Gesu; ale jeho rány, pootevřené jako rty milence, byly ještě daleko a nepřiložily se k jejím ústům.

V té době tedy, kdy Giannina znovu hledala cestu ke klášteru klarisek, nalezli jednou ráno Niccola mrtvého před altánem v sedlině krve, jež vytekla z jeho ran široce rozevřených a jakoby úplně čerstvých; neboť všechny jeho málo zacelené jizvy se rázem otevřely a popraskaly na jeho tváři. Tak ještě naposledy se oddělila od jeho tváře maska jizev, jež stahovala jeho obličej, a teprve nyní bylo viděti podobu a výraz tváře Niccolovy; byl to výraz úděsu, který byl ukryt pod larvou tváře Niccolovy, když líbal Gianninu v bolestech, nad něž nikdy nebylo větších, a s rozkošemi, jež byly strašnější než jeho bolesti.

Téže noci Giannina opět líbala vonné rány svého Krista, a když ji můj otec dovedl k mrtvole Niccolově, zdálo se, jako by se snažila vzpomenouti v dobrém na tohoto mrtvého muže; ale pak, záříc blažeností, s očima zavlhlýma sladkostí, počala mluviti o svém Gesu, který ji miluje.

To je příběh utrpení Niccolova.”

Starý růžový cavaliere Neri zdvihl hlavu a pohlížel na ty, kteří jej poslouchali. Byl to pan Kostka a Bartsch, pan doktor Wanderer, Kramer a Pylades, jenž myslí dlel jinde.

“Děkuji vám,” řekl cavaliere, “že jste mně naslouchali. Jste čestní mladí lidé, které miluji; ale jste slabí. Nepatrní v příhodách a utrpení. Ale přece vás miluji.”

Tu zaúpěl Pylades a zakryl si tváře dlaněmi: “Teď, v tomto okamžiku, se mladý Richard zastřelil.”

Pan Kostka krčil útrpně rameny. Bartsch, tlustý a dojaty, kreslil popelem svého doutníku písmena na ubrus; a cavaliere Giosue Neri seděl zamyšlen nad velikými obrysy, jež nazýval minulostí.